Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Máte rádi svoji svobodu? Děkujte katolické církvi a Bruselu

Proč demokracie sama o sobě není zárukou vlády práva? Na to odpovídá znovu vydaná Zakariova provokativní úvaha o budoucnosti svobody, aktuálnější než kdy dřív.

„Říkám ti s kšírama. Odhlasovali jsme s kšírama,“ dupne si revolucionář na sedláka, kterému odvádějí koně do družstva. – „Já jsem nehlasoval.“ – „Většina hlasovala. Nezaváděj moresy!“

Dialog z Kachyňova filmu Noc nevěsty by mohl sloužit jako motto knihy Fareeda Zakarii, Budoucnost svobody. Po devíti letech od původního amerického vydání ji teď v češtině už potřetí uvedla Academia, poprvé v edici XXI. století. Ač jí tedy táhne na první křížek, dlouhá esej ještě nikdy nebyla tak aktuální.

Neliberální demokracie: hlas lidu, hlas boží – a bůh je všemocný a krutý

Zakaria celých 240 stran obhajuje jedinou kacířskou myšlenku: že demokracie neznamená automatickou záruku občanských svobod a míru. Nudit vás přitom ale nebude. Odpíchne se stručným, ač dvouapůltisíciletým životopisem „ústavního liberalismu“. Za „vládu práva, oddělení jednotlivých mocí a ochranu základních svobod projevu, shromažďování, vyznání a vlastnictví“ podle něj může být vděčni mimochodem i katolické církvi, která v Evropě dlouhá staletí jako jediná instituce vyvažovala moc císařů. Nezapomeňme poděkovat ani šlechtě, která se králům snažila jasně vymezit jejich pravomoci a povinnosti – i když je jasné, že by knížata i biskupové z dnešních následků tehdejších bojů o moc asi dostali osypky.

Už v téhle historické projížďce americký novinář s indickými kořeny ukazuje, že ne vždycky se občanské svobody zjevují zrovna tam, kde demokracie, vláda lidu. Ty dvě síly se v dějinách obvykle vyskytují pohromadě – přesto je ale mezi nimi pnutí. „Podstatou ústavního liberalismu je moc omezit; smyslem demokracie její koncentrace a použití.“

V 19. století mohl v Anglii volit jen zlomek dospělých: bylo to mezi dvěma a čtrnácti procenty. „Přesto byla považována za modelový ústavněliberální stát – tedy takový, který chrání svobodu a je podřízen vládě zákona.“ Jinde naopak demokracie přivádí k vládě tyrany: „[S]vět je plný demokraticky zvolených režimů, často znovuzvolených nebo stvrzených referendem, které běžně ignorují ústavní omezení své moci a zbavují občany základních práv. Tento znepokojující jev, který lze pozorovat od Peru po Palestinu, od Ghany po Venezuelu, je možno označit za neliberální demokracii.“

A těm se poslední dobou daří. „Demokracie vzkvétá. Svoboda nikoliv.“ Pokud máte ten samý pocit a přikyvujete si, že by přece stačilo sockám sebrat volební právo a ugumovat co nejvíc státu, popřípadě naopak omezit moc kapitálu a posílit přímou demokracii, tak vám jen popřeji příjemnou četbu. Při té budete muset smeknout před pečlivostí, s jakou Zakaria uniká před podobnými klišé a analyzuje problémy, se kterými se potýkají různé společnosti po celém světě. Nezvládnu totiž – a ani nechci – posbírat pod Zakariovým košatým stromem ty nejšťavnatější argumenty a vydestilovat z nich pro vás pálenku jako obvykle. Rád bych ale nové vydání oslavil naroubováním tří štěpů z knihy na události, které momentálně plní stránky novin. Nakonec při tom možná pochopíme tenzi mezi „ústavním liberalismem“ a demokracií ještě líp.

V Česku se daří demokratickému feudalismu

„Dovolte mi říci poměrně tvrdou a jasnou tezi, že o tom, kdo bude ve vládě, nebo nebude ve vládě, nebude cestou žádosti o vydání rozhodovat parta policejních plukovníků nebo podplukovníků,“ reagoval minulý týden Petr Nečas na žádost o vydání Vlasty Parkanové k policejnímu stíhání. S čestnou výjimkou několika lidí z TOPky podobně reaguje většina koaličních poslanců.

Nečasova strana občansko… demokratická spolu s českou stranou sociálně… demokratickou už od devadesátých let razí jasný postoj: kdo dostal od voličů mandát, ten může prakticky všechno. Stojí nad zákonem. Nezískal veřejné statky do moudré a kontrolovatelné správy, ale na čtyři roky na hraní.

Vidět je to hlavně v regionech, v radničních plátcích bezskrupulózně oslavujících radu a hanících místní opozici. Takový soukromý feudalismus za veřejné peníze funguje třeba v Brně.

O něco méně zřetelným zastáncem demokratizace postupující na úkor ústavního liberalismu je Václav Klaus, který sice ostře hájí základní občanské svobody, ale nevidí nebo nechce vidět to, že je mnohdy lépe než silná sněmovna a vláda (po nichž Klaus volá) chrání „nikým nevolené“ soudy, úředníci nezávislí na tlaku zastupitelů (zákon o státní službě blokují právě ODS a ČSSD) a nekompromisní kontrola mocných ze strany aktivních občanů (což jsou prvky výrazně přítomné ve zralých liberálních společnostech, obhajované Zakariou a naopak haněné Klausem). Na druhou stranu si prezident momentálně zaslouží dík za to, že vetoval šílený zákon o zákazu pobytu za opakované přestupky.

„Silnější“, „přímou“ či „skutečnou“ demokracií se zaklíná i velká část českých opozičních hnutí. Částečnou výjimkou je iniciativa Vraťte nám stát, která chce „prosadit návrhy zákonů, které zabrání opětovnému vzniku mocenského monopolu,“ tedy, dejž to pánbů, posílit ústavněliberální principy.

Je to ale pro voliče dost sexy téma? Možná je chybou vysvětlovat stesk tolika Čechů po komunistické éře jenom tím, že měli materiální jistoty. Národu melouchařů bez sociálního cítění se možná tolik nehnusí tržní hospodářství – ale spíš nekonečné porevoluční diskutování, nutnost tolerovat kdekoho a kdeco a naopak nemožnost „zatnout tipec darebákům“. „Oni se ti politici nemůžou na ničem dohodnout a my je za to platíme,“ rezonuje hospodami. Tenhle „problém“ nejlíp vyřeší právě neliberální demokracie venezuelského střihu, přičemž tohle nebezpečí nehrozí jen od komunistů – snahu pokroutit ústavu a „dělat si to po svém, protože lidi to tak přece chtěli, když nás volili“ už někdy projevily všechny velké české strany. A veřejnost to znepokojuje jen zcela výjimečně.

Blízký východ potřebuje vládu práva víc než volby

Budoucnost svobody ale po devíti letech rezonuje i s významnějšími pohyby dějin, než je pomalé a neochotné šourání se Vlasty Parkanové ze sněmovny před soud. Série revolucí v posledním roce řádila v oblasti, které Zakaria věnoval čtyřicet stran: v arabských zemích. Před devíti lety to byla nejspíš nejkontroverznější kapitola knihy. Považte: „Kdyby se zítra [volby] konaly v arabském světě, pravděpodobně by přivedly k moci režimy, které by byly ještě netolerantnější, reakčnější, více protizápadní a antisemitské než současné diktatury.“

Největší problém není podle Zakarii v islámu samotném: většina muslimů světa žije v demokratických zemích. Arabské společnosti především nemají zažitý ústavní liberalismus. „Existuje-li jedna zásadní příčina vzestupu islámského fundamentalismu, pak je to úplné selhání politických institucí v arabském světě.“ Regionu stále chybí vrstva úspěšných podnikatelů a podnikavých občanů vůbec. Ti by byli ekonomicky nezávislí na státu a měli by největší prospěch ze zakořenění občanských svobod. Tuniskou revoluci sice spustil svým sebeupálením stánkař Mohamed Bouazizi, zdá se ale, že jeho pohrobci po celé oblasti jsou spíš – opět v duchu Zakariovy úvahy – frustráty, kteří chtějí lecjaké změny; obvykle ale ne státní uspořádání západního střihu, které by rozdělilo moc mezi parlament, vládu a soudy a vůbec do toho nepletlo duchovní.

Nadčasová rada pro Západ? Netlačme arabské země tak zuřivě k demokratizaci. „Zpočátku vyžadujme ústavní liberalismus, což je něco značně odlišného.“

Bruselský úředník jako záruka svobod?

Nejvíc emocí při čtení dnes asi způsobí závěrečná krátká pasáž věnovaná Evropské unii. Ta tehdy ještě stála na smlouvě z Nice, ne té lisabonské, Zakaria musel ale šokovat i tak. Unii totiž líčí jako protiváhu populismem smýkaných demokraticky zvolených národních vlád. Jako hráz ústavního liberalismu stojící proti různým vládám většin. „‚Evropská unie je hlavní a dokonce jedinou hybnou silou reformy svobodného trhu na kontinentu,‘ říká Joseph Joffe, šéfredaktor německého deníku Die Zeit. ‚Bez Bruselu bychom nederegulovali žádné z významných průmyslových odvětví.‘ Nebýt obav, že nedodrží rozpočtové cíle EU, by země, jako je Itálie, nikdy nezahájily snižování rozpočtového deficitu. Bez Bruselu by žádný tlak na reformu marnotratných podpor neexistoval.“

Odvážné? Že tlak nepomohl a Evropa je teď v krizi? No dobře. Nakolik je ale v krizi úřednický Brusel a nakolik národní státy a jejich demokratické vlády? Angela Merkelová není unijní úřednice, ale německá kancléřka. Řecké, italské i španělské dluhy můžou být kvůli euru hůř splatné či nesplatné – všechny ale nasekali politici, kteří svým voličům kupovali, co jim na očích viděli. Nakonec i sami (středo)Češi dali silný mandát Davidu Rathovi. Naopak to jsou právě ti „nikým nevolení“ evropští úředníci, policisté a občanští aktivisté, kteří v Česku upozorňují na to, že se docela demokraticky dosazení zastupitelé a náměstci chovají k veřejným statkům jako ke kořisti.

Úvahu nechám nedokončenou, berte to jako pozvání k četbě. Budoucnost svobody u mě půjde do čestné poličky pro vzácné knihy, ve kterých lze pokaždé najít něco nového. Po devíti letech od vydání v ní totiž přibylo několik nových rozměrů a jsem zvědavý na to, co v ní objevím za dalších devět let. Jen doufám, že tou dobou už nebudeme o večerní četbě všelidově hlasovat.


Fareed Zakaria: Budoucnost svobody. Neliberální demokracie v USA i ve světě. Vyšlo v roce 2012 (3. vydání) v nakladatelství Academia v překladu Jaroslava Veise. 272 stran, 335 Kč

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK