Burzovní zisky jsou poklad skřítků a pravidla dávají fotbalistům svobodu

Kéž by všechna práce měla tak jednoduchá pravidla, jaká dal John Updike už před 37 lety dohromady pro recenzování knih. Zaprvé: „Zkuste pochopit, o co autorovi šlo, a nekritizujte ho za to, že se mu nepovedlo něco, o co neusiloval.“ Zadruhé: nabídněte čtenářům dostatek citací, ať si udělají obrázek sami. První dvě rady z pěti poskytují jakousi záchranu i ve chvíli, kdy vám ve schránce přistane takový labyrint myšlenek jako Univerzum věcí – K estetice každodennosti od Konrada Paula Liessmanna.

Rakouský filozof si v Česku udělal jméno svým jedovatým pamfletem Teorie nevzdělanosti. Teď si ve dvanácti krátkých esejích hraje s „metafyzikou spotřebních předmětů“ – zkrátka kouká na věci a dumá nad souvislostmi. Aniž by z toho vyvozoval cokoliv „praktického“. „Při takových úvahách nejde (…) o nastínění alternativního modelu života, ani o výzvu k té či oné velké změně nebo zvratu života, nýbrž jen o to, abychom lépe rozuměli věcem, s nimiž se každodenně setkáváme. Lze říci, že i ve filozofii je skutečným luxusem zvláštní forma askeze – omezit se na nepodstatné, vedlejší. Avšak při soustředění na nepodstatné věci mohou občas problesknout obrysy společnosti a jejích obsesí zřetelněji než u leckterých sáhodlouhých pokusů o nové osvětlení záhady bytí.“

Liessmannovým cílem je tedy najít dostatek „myšlenkových střípků“. Věnuje se kýči, penězům, závodnímu kolu, hudbě, burze, erotice, zážitkové kultuře, přeskakuje z tématu na téma – a skutečně se mu daří objevovat překvapivé souvislosti. Nikde ale neslíbil, že to sepne nějakým přetlumočitelným obloukem, který by se dal vrznout do nadpisu recenze nebo třeba vyložit jediným odstavcem. Některé motivy sice procházejí celou knihou; autor se třeba ušklíbá nad rozšířenými vírami, jako že spotřeba přináší do života trvalé štěstí, nebo že racionalizace a automatizace by měly zůstat nejvyšším imperativem. Je to ale takové láskyplné a na rozdíl od Serge Latoucheho se od toho neodpichuje k návrhům nějakých utopií. Takže nezbývá než pokročit k druhé Updikově radě: „Citujte autora v dostatečné míře – nabídněte alespoň jednu delší pasáž – ať si váš čtenář může udělat vlastní obrázek a názor.“

Takže takhle tematicky pestré a slohově košaté je Univerzum věcí:

„Proč se zvyšující se produktivita neprojevuje větším množstvím volného času, pohodou, svobodou, blahobytem při menším množství práce? Proč se naopak pracovní doba prodlužuje, pracovní vztah je prekérnější, odchod do důchodu se posouvá do vyššího věku a mzdy se snižují, když lze za stále kratší dobu a se stále menší námahou vyrábět stále více věcí? Tato otázka se ale nesmí pokládat, dotýká se totiž jednoho ze skutečných tabu současného společenského řádu: Zisky z racionalizace a automatizace jsou nedotknutelné. Lidská důstojnost nedotknutelná není.“

Industrializace podle Liessmanna „skoncovala s přehledností výroby“, oddělila výrobu od spotřeby, takže není vidět, kdo a jak vyrábí to, co kupujeme a používáme. „Vytváří se dojem, že věci vznikají samy od sebe, zcela bez lidského přispění.“ (…) „V zásadě už člověk věci nevyrábí, stal se pastevcem objektů (…)“

„Téměř vše, co děláme, je nějaká práce, a když to práce není, tak očividně neděláme nic opravdového.“ (…) Teprve když se nám podaří klasifikovat nejrůznější činnosti v životě ve svých očích i v očích druhých jako práci, děláme něco hodnotného a užitečného.“ – Tohle mimochodem zašlo tak daleko, že hodně lidí v mém okolí toleruje zločin, který lze označit za práci. Vylobovat absurdní cyklostezku odnikud nikam a nasadit pořádnou cenu za metr je v pořádku, „protože se aspoň něco dělá“.

Liessmann dává velký prostor i starším kolegům: „A potom [Manfred] Hausmann popisuje situaci, v níž vidí veškerou etiku fotbalu – sebekázeň, s níž se hráč musí podřídit pravidlům vhazování i v hektických situacích. ‚Je radost pohledět, jak se hráč, jemuž zpocené vlasy padají do čela, plíce se mu dmou a nervy má napjaté k prasknutí, se samozřejmou kázní podřídí zákonu vhazování.‘ Hráč je zároveň ztělesněním kategorického imperativu: ‚Tím, že poslouchá pravidla, a sice niterně, prokazuje svou svobodu. Svobodný není ten, kdo se neovládá, ale ten, kdo se ovládá.‘ (…) Fakt, že profesionalizace fotbalu přinesla uvolnění pravidel a v některých případech se i jejich brutální porušení toleruje jako taktická nutnost, ukazuje, že podvědomí o bezpodmínečné platnosti pravidel, o jejich konstitučním významu je dnes narušené. Zda je to symptom a projev toho, že toto vědomí mizí i ze soužití lidí, ponechme stranou.“

Dostane se i na Dona Josepha de la Vegu, který v roce 1688 vydal první knihu o burze, Zmatek zmatků: „Burzovní zisky jsou poklady skřítků. Chvíli to jsou rubíny, pak diamanty, a hned zase oblázky, rosa nebo slzy.“ A v samém závěru rada přímo talebovská: „I při pohybu akciových kursů, nejvzrušivějších křivek v moderní každodennosti, se filozofický klid jeví jako jediný přiměřený postoj. Ale dovolit si takový postoj – jak taky jinak – je čirý luxus.“

Luxus, který Liessmann čtenářům nabízí, docení hlavně ti, kteří slovem „luxusní“ nikdy veřejně neoznačují porci masa nebo spodní prádlo. Pokud je pro vás luxusem příležitost nechat své myšlenky toulat, Univerzum věcí je jednou z knih, které vás budou v tomto ohledu hýčkat. Věty a nápady se v ní sunou pomalu jak vídeňské tramvaje. Ze všech tamních linek je tenká novinka nejpodobnější Ring Tram – té, která vás povozí po okružní třídě, ale vlastně nikam nezaveze. Nemůžeme Liessmanna kritizovat za něco, co nikde neslibuje – ale pokud si toto „luxusní“ myšlenkové toulání nemůžete dovolit a raději byste se i z letní četby dozvěděli něco praktického, musíte se poohlédnout po jiné tramvaji.

Konrad Paul Liessmann: Univerzum věcí. K estetice každodennosti. Vyšlo v nakladatelství Academia v roce 2012 v překladu Jany Zoubkové. 140 stran, 245 Kč.