Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Mechanickým pomerančem bez mučení. Šťastnější, zdravější, produktivnější

| 2. 8. 2012 | Vstoupit do diskuze

Autor Mechanického pomeranče nemohl tušit, že za padesát let bude tolik lidí dobrovolně vyměňovat svou dužninu za ozubená kolečka.

Mechanickým pomerančem bez mučení. Šťastnější, zdravější, produktivnější

Před rovným půl stoletím vybušil britský spisovatel Anthony Burgess do stroje Mechanický pomeranč. Trvalo mu to jen tři týdny. Nedivím se, inspirace k napsání příběhu „odborně“ napraveného a pak raději opět uměle zkaženého mladistvého vraha Alexe ho musela pálit v prstech. Jako lingvista zrovna pobývající v sovětském Leningradu si Burgess pohrál s podivným anglo-slovanským žargonem „nadsat“, ve kterém „chelloveckové“ popíjejí „chai“ a „moloko“ a loví devotchky pro „good old in-out-in-out“. Jako skladatel knihu prošpikoval odkazy na díla „Ludvíka van“. Jako manžel ženy znásilněné za války bandou vojáků měl bolestivě blízko k tématu mladistvých gangů. A coby katolík se nemohl vyhnout otázkám svobodné vůle a odpovědnosti člověka za své činy, dobré i zlé.

Sám Burgess knihu považoval za jedno ze svých méně významných děl, spíš za formální hříčku. Paradoxně je teď ale ze všech nejznámější. V roce 1971 totiž natočil podle amerického vydání – ochuzeného o poslední kapitolu, ve které dospělý Alex bilancuje svá krvavá dobrodružství a konstatuje, že mu to děcka neuvěří – režisér Stanley Kubrick kongeniální film.

Sáhněte po knize nebo po DVDčku, ideálně po prvním a hned pak po druhém, a užijte si nepříjemnou dystopii alternativní Británie sedmdesátých let, ve které vědci dokázali jednomu gaunerovi zhnusit násilí natolik, že přestal být gaunerem – ale zároveň i člověkem. Dovolím si jen tři poznámky na okraj:

1. Ejhle, pravicové umění existuje. Ale je ho málo

„Všechno umění je levicové. Neexistuje nic jako pravicové umění,“ tvrdil za mého studia na přednáškách na filmové vědě Jaromír Blažejovský. Jestli existuje jedno dílo, kterým to lze popřít, je to Mechanický pomeranč. Oslava lidské svobody bez přívlastků, zneužitelné i k páchání zla. Karikatura snah o tvorbu nového a lepšího člověka. Snad i obhajoba těch, co neobhajují zločince „sociálnědemografickými“ motivy ve stylu „není zlý, to ho jen zkazil kapitalismus“ – to už si tam ale doplňuji sám.

„Pravicového umění“ je však přesto pohříchu málo. Když už se nějaká románová nebo filmová obhajoba liberálně-konzervativních ideálů objeví, její postavy se obvykle chovají strojeně. Jako by vypadly z Friedricha Hayeka a racionálně si vyhodnotily, že se namísto podnikání nějakých dobrodružství pustí do mravenčí práce v kanceláři rodinného podniku. Stačí si vzpomenout na knihy Ayn Rand. Tím, že mechaničnost ztematizoval, se Burgess tomuto problému vyhnul. A tím, že nechal svého odporného hrdinu naněkolikrát týrat, k němu budí sympatie i v budovatelích nového a lepšího, byť zotročeného člověka. Mechanický pomeranč samozřejmě není magická střela probouzející v odlišně smýšlejících čtenářích odpor k chůvičkovskému státu, nicméně kritika tohoto zřízení nejspíš nikdy nebyla tak poutavá.

2. „Chůvičkovský“ a „sociální“ stát nejsou to samé

Trklo mě to až s filmem a pak při opětovném čtení knihy: Burgessova Británie je „nanny state“ – přísná chůva snažící se své občánky udržet na správné cestě. Od počátku příběhu bdí nad Alexem slizký a panovačný kurátor. K nezletilým hajzlíkům se nedostane alkohol – a proto pijí „obohacené“ mléko, poskytující „nádhernou chorošnou čtvrthodinku“. Až na zpátečnického kněze oslavuje celá země experimentální léčbu zločinců nazvanou „Ludovico“ jako skok vpřed. Policie doráží na místa činu do několika minut…

…a přece to ničím nepřipomíná moderní pojetí sociálního státu: ulice jsou plné bezdomovců, každý jede sám na sebe, veřejné prostory neexistují, zničili je vandalové a k opravě se nikdo nemá.

Neobhajuji ani nehaním teď jedno ani druhé – jen připomínám těm, co rádi sahají po myšlenkových zkratkách: sociální a chůvičkovský stát nejsou to samé. Uvědomoval si to zřejmě i nedogmatický a názorově těžko předpovidatelný Burgess: „Štítím se státu, ale připouštím, že všeobecná zdravotní péče je prioritou každé civilizované země,“ prozradil v rozhovoru v roce 1972.

3. „Programovatelní lidé“ přicházejí

Půl století po vydání Mechanického pomeranče nabírá mezi technofily na oblibě myšlenka „programmable self“, „programovatelného člověka“. Co to znamená, to na blogu nakladatelství O'Reilly vysvětlil Fred Trotter: „Rozhodnu se, že se změním – a nechám software, aby se o to postaral.“ Nedoufejte v proměnu v dokonalejší bytost, jde tu čistě o úpravu vnějších parametrů. Chcete zhubnout? Kupte si chytrou váhu, co vašim facebookovým přátelům vyslepičí, že jste zase přibrali. Vypouštíte druhou půlku svých ranních běhů? S bonzovací aplikací v telefonu se možná hecnete. Máte problém ráno vstát? Telefon vypne alarm a pustí vám animák, jakmile se dobelháte do kuchyně a vyfotíte krabici s džusem. „Software vám může zabavit peníze, nebo vám naopak nějaké poslat. Zaměřte se na to, jak vás software může motivovat, a naprogramujte tím sebe samotné,“ hlásá Trotter.

Pionýrem oboru je Timothy Ferriss. Loni napsal knihu o tom, jak můžete za pouhé čtyři hodiny týdně naprogramovat své tělo a mysl tak, abyste to první vymodelovali a druhé zbytečně nezatěžovali. Z nežádoucího počátečního stavu můžete pomocí jednoduchých „hacků“ udělat vykouzlit výsledný stav. Bez duševní nebo fyzické práce, jen s malou dávkou nepohodlí.

Burgessův Alex zlobil a šel do vězení. Aby jej mohli beze strachu pustit ven, píchli mu blinkací včelku a nutili ho dívat se na brutální scény tak dlouho, až si namísto jakýchkoliv etických konceptů vytvořil jednoduché spojení: násilí je odporné. Stačil stejně jednoduchý „hack“ a z nežádoucícho výchozího stavu byl rázem vítaný výsledný stav. Opět bez duševní nebo fyzické práce, jen s o dost větší dávkou nepohodlí.

„Pokud jsme 20. století strávili hledáním duše ve stroji, 21. století může přinést hledání stroje v mysli,“ napsal o myšlence programovatelného člověka Alexis Madrigal v The Atlantic. Vizionář Burgess svého chellovecka přeprogramoval o padesát let dřív, v mrazivých mučících scénách a v reji beethovenovsky dunících otázek: zůstane Alex tím, kým byl? Zůstane vůbec člověkem? Autor Mechanického pomeranče nemohl tušit, že jednou bude tolik lidí svou vlastní dužninu vyměňovat za ozubená kolečka dobrovolně, jen aby žili navenek šťastnější, zdravější a produktivnější život.


Anthony Burgess: A Clockwork Orange. Poprvé vydáno v květnu 1962. V Penguin Classics vyšlo naposledy v roce 2008 (6 liber, 192 stran), česky vyšlo v roce 2002 v nakladatelství Volvox Globator a překladu Ladislava Šenkyříka (rozebráno).

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK