Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Co je na závodu ke dnu nejhorší? Že se dá vyhrát

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek
20. 9. 2012
 5 590

V myšlenkově podnětném filmovém dokumentu o práci a nezaměstnanosti se potkává pravicový kýč – že cesta z krize vede jen přes utrpení – s tím levicovým: že stroje a globalizace připraví lidi o práci.

Co je na závodu ke dnu nejhorší? Že se dá vyhrát

„Kdyby republikáni chtěli v kongresu odhlasovat, že je svět placatý, New York Times by se zmohly jen na vykopávák Demokrati a republikáni se přou o tvar Země,“ utahuje si seriál The Newsroom z ideálu vyváženosti. Ten samý pocit mívám i z České hlavně-si-nikoho-nenasrat televize. Proto mě příjemně překvapilo, že koprodukovala něco tak kousavého, jednostranného a nepříjemného, jako je dokument Víta Janečka o „otázkách nezaměstnanosti, odborů, práce či lidské mobility“ (druhému a čtvrtému tématu se ale věnuje jen okrajově). ČT odvysílala jen kratší, ani ne hodinovou podobu nazvanou Robota. Od minulé neděle si film můžete v kompletní 82minutové verzi pojmenované Závod ke dnu přehrát v internetovém „dokumentárním kinu“ DA Films.

Už podtitul vám asi napověděl, jaký že má snímek „spin“. Propuštění zaměstnanci příhraniční pobočky zkrachovalé textilky OP Prostějov a nešťastní dělníci montoven „nadnárodních společností“ dostali od Janečka prostor k hořekování nad svou situací. „Kde jsme a jak jsme se sem dostali,“ pak v prostřizích do intelektuálního patra vysvětlují filozof Václav Bělohradský, sociolog Jan Keller, ekonomka Ilona Švihlíková a teolog Tomáš Tožička.

Na webu jsem zatím nenarazil na tržního liberála, který by v recenzi či komentáři film pochválil, ani na nedojatého socialistu. Jak se ale pokusím ukázat, byla by škoda nevylézt z ulity a nezkusit na Závodu ke dnu překlenout vlastní šablony. Byť především pokud jste zvyklí na přísně racionální bublinu okolo Liberálního institutu nebo Strany svobodných občanů, budete si tu chvílemi připadat jak na karnevalu surrealistů.

Míle od Lidového domu

Sám jsem si jednou rukou mačkal čelo a druhou drtil opěradlo gauče hned několikrát. Když propuštěné zaměstnankyně OP Prostějov střídavě vzpomínaly na dobu slávy, v níž pracovaly pro švédské, norské a finské odběratele – a střídavě se vztekaly, že jim teď sebrali práci ještě levnější dělníci z rozvojových zemí. Když se manažeři toho samého podniku mrzeli nad tím, že nedostali od české vlády dotaci – co na tom, že by šlo jen o daně odvedené jinou, možná stejně tvrdě bojující firmou. Když jeden z těchto vedoucích vybafl převratnou novinku: že platy v Číně vzrostly za dva roky čtyřikrát – čemuž chyběl jen bulvární fleš „Víme první!“ Když jedna členka Akčního výboru nezaměstnaných věštila: „Bude hůř, nové technologie vytlačí lidskou práci ze společnosti“ – podobně jako v osmnáctém století někdo určitě strašil tím, že z nosičů vody udělá parní čerpadlo na věky věků nezaměstnané. Chvílemi zkrátka Závod ke dnu trpí tím, co tak často sráží českou publicistiku všech názorových směrů: bolestínstvím, které v kombinaci s nedostatkem odstupu, nadhledu a anticipace třeba jen těch nejjednodušších protiargumentů přechází až do smutné grotesky.

Na druhou stranu: kde jinde přejít občasné fňukání než v v dokumentu o sociálních tématech. A zmíněná „natvrdlá“ místa aspoň dávají vyniknout momentům, ve kterých především Bělohradský a Kellner prořezávají předsudky a stereotypy týkající se chudých a nezaměstnaných. Janečkovi se podařilo uvést diváka během necelé hodiny a půl do myšlenkového světa předních českých levicových intelektuálů. Pokud tuhle scénu nesledujete, pak vás možná překvapí, jak daleko leží od Lidového domu a hlavního proudu české levicové politiky obecně.

Bělohradský a Tožička v několika minutách nabízejí důvtipnější kritiku „ideologie práce“ než Serge Latouche na stovce stran své poslední eseje. „Práce je nejdůležitějším zdrojem smyslu v moderní době. Ona vlastně zastupuje náboženství,“ tvrdí Bělohradský a připomíná, že profession a confession mají ostatně stejný slovní základ. Tožička myšlenku rozvíjí: „V protestantské Evropě je étos práce postaven na práci placené.“ Ztratili jsme tak úctu k těm nejdůležitějším činnostem, zaručujícím přežití a základní komfort, jako je péče o domácnost a o děti. (Domácí úkol pro pilné čtenáře: zkuste po celý den pozorovat člověka, o kterém se v okolí říká, že nic nedělá. Možná budete dvanáct hodin sledovat práci – starost o zahradu, dům a okolí, vaření, kutění, sebevzdělávání se a tvoření – což lidé, stát i statistiky vnímají jako práci a potažmo „neproflákaný“ čas jen v případě, že si za to člověk řekne o peníze.)

Velké sólo rozehrává sociolog Keller, který se v podobném duchu ušklíbá nad ušklíbáním se nad nezaměstnanými. Vždyť si za to podle převládajícího výkladu můžou sami: „Neprováděli systematickou akumulaci lidského kapitálu,“ na rozdíl od tolik obdivovaných vrcholových sportovců, protagonistů moderní pohádky o přínosech askeze a „práce na sobě“. Janečkovi se přitom podařilo ukázat, že propuštění zaměstnanci jesenického závodu OP Prostějov stereotypu nemakačenků“ neodpovídají. Plnili a plní všechny nároky, které na ně doba kladla a klade. Chodili do práce, zlepšovali se v práci, odříkali si kvůli práci; hledají si práci, pracují na sobě v rekvalifikačních kurzech – pořád se skrz to ale nepropracovali k smysluplnému životu alespoň s jistotou jen rozumné míry nejistoty.

Z ptačí perspektivy městského „nezávislého profesionála v informační sféře“ to vypadá jako bezútěšný souboj dezorientované myši s bludištěm. Z toho sice vede pár východů, jen cynik ale může zazlívat obyvatelům Sudet, kterým po tři generace padalo vše do klína – od chalupy přes fabriku až po odbyt do Skandinávie – že jim chybí drajv, a že se nedovedou ve světě nových příležitostí patřičně zorientovat. Tenhle druh „lidského kapitálu“ v kraji bez kontinuity a pozitivních příkladů nezískáte. Navíc se vkrádá myšlenka, jestli třeba moje současná „práce na sobě“ – angličtina, němčina, ekonomie, Python – nebude za pár let stejně planá, jako hezké známky z textilního učiliště v Šumperku. Jestli to samé zoufalé krysí bludiště nečeká generaci těch, kterým zrovna vycházejí karty, a jsou proto přesvědčeni o věčném hráčském štěstí.

V kontrastu s rozšířenou šablonou nezaměstnaní v Janečkově filmu prakticky nedávají průchod závisti. Naopak se v Závodu ke dnu setkáte s trpkým jevem, na který Keller upozornil už ve svých zrovna dotiskovaných Třech sociálních světech a v dokumentu znovu: chudí se nenávidí sami mezi sebou. Úředníci dělníky, dělníci nezaměstnané, nezaměstnaní Romy. „Já jsem Čech, když to řeknu takhle. Vlastenec. A já budu dělat za čtyřicet korun na hodinu a Ukrajinec za osmdesát,“ rozčiluje se tu kdosi nad domnělým protežováním cizinců.

Proč by to tedy mělo vzrušovat i pravici

Zmatení, nepochopení, sebelítost a beznaděj zkombinovaná s potlačovanou agresivitou, jíž stejně chybí konkrétní adresát, prostupují celým dokumentem. I když u jeho sledování možná neodpustíte rozdávání jednoduchých rad do života některým protagonistům a další způsoby hodnotové sebeobrany, ta deprese je nakažlivá.

„Závod ke dnu“ nesmí zůstat tématem, které vzrušuje jen levicovou inteligenci. V konkrétním významu se tím ve filmu myslí soutěž o to, která země nabídne gigantickým montovnám delší daňové prázdniny a návrat pracovního práva hlouběji do 20. a 19. století; jakékoliv jednorázové úlevy z povinností by přece měly trápit i pravici.

Zároveň ale metafora závodu ke dnu v obecném významu vystihuje rozšířené kvazievangelikální přesvědčení, že cesta z krize vede jen přes utrpení. To nás má očistit od hříchů, jakými – prý – jsou lenivost, rozežranost a rozmazlenost, starost o životní prostředí, práva a důstojnost druhých a o vůbec o cokoliv, co souvisí s něčím jiným než s vymačkáváním peněz ze všeho, odkud to jde. Krásně to v srpnu v článku Race to the bottom popsal Seth Godin, kterého by zřejmě pro jeho názory přinejmenším dva ze čtyř intelektuálů z Janečkova filmu označili za arcikapitalistu, posedlého démonem protestantské morálky a ideologie práce. A přece, jeho slova by mohla sloužit jako mnohem věcnější pointa dokumentu než karaoke verze Holubího domu zpívaná nezaměstnanými: „Problém se závodem ke dnu je v tom, že ho můžete vyhrát. Mohli byste pak ještě chvíli vydělávat pár babek, ale ne na dlouho a ne se ctí. Vždycky někdo přijde na to, jak být ještě levnější nebo ještě neomalenější než vy. Závod na vrchol dává větší smysl. Točí se kolem designu a respektu a důstojnosti a odvahy a inovací a udržitelnosti a – ano! – štědrosti ve chvíli, kdy by mohlo být jednodušší zůstat sobcem.“

Závod na vrchol je podle Godina zdlouhavý a plný překážek, přesto se ale prý máme přihlásit na start. Těžko popřít, že jde o sentimentální kýč. Na druhou stranu si český pravicový i levicový mainstream hýčkají kýče mnohem křiklavější: o cestě z krize skrze utrpení i o „konci práce“ vinou technologií a globalizace. Díky tomu, že se Závod ke dnu vykašlal na korektnost a vyváženost a dal prostor jen jedné straně, zvládl na omezeném prostoru předvést díry v argumentech stran obou. I když cíl tvůrců byl zřejmě trochu jiný.


Závod ke dnu. Dokumentární film ČR. Režie a scénář: Vít Janeček. Premiéra: 3. listopadu 2011. Délka: 82 minut.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (9)

Vstoupit do diskuze
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný... Více

Související témata

dokumentfilmglobalizaceIlona ŠvihlíkováJan Kellerkomunismuskrizelevicelidská mobilitanezaměstnanostodboryOP ProstějovprácepraviceRobotaTomáš TožičkaVáclav BělohradskýVít JanečekZávod ke dnu
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo