Co je na závodu ke dnu nejhorší? Že se dá vyhrát

| 20. 9. 2012

V myšlenkově podnětném filmovém dokumentu o práci a nezaměstnanosti se potkává pravicový kýč – že cesta z krize vede jen přes utrpení – s tím levicovým: že stroje a globalizace připraví lidi o práci.

Co je na závodu ke dnu nejhorší? Že se dá vyhrát

„Kdyby republikáni chtěli v kongresu odhlasovat, že je svět placatý, New York Times by se zmohly jen na vykopávák Demokrati a republikáni se přou o tvar Země,“ utahuje si seriál The Newsroom z ideálu vyváženosti. Ten samý pocit mívám i z České hlavně-si-nikoho-nenasrat televize. Proto mě příjemně překvapilo, že koprodukovala něco tak kousavého, jednostranného a nepříjemného, jako je dokument Víta Janečka o „otázkách nezaměstnanosti, odborů, práce či lidské mobility“ (druhému a čtvrtému tématu se ale věnuje jen okrajově). ČT odvysílala jen kratší, ani ne hodinovou podobu nazvanou Robota. Od minulé neděle si film můžete v kompletní 82minutové verzi pojmenované Závod ke dnu přehrát v internetovém „dokumentárním kinu“ DA Films.

Už podtitul vám asi napověděl, jaký že má snímek „spin“. Propuštění zaměstnanci příhraniční pobočky zkrachovalé textilky OP Prostějov a nešťastní dělníci montoven „nadnárodních společností“ dostali od Janečka prostor k hořekování nad svou situací. „Kde jsme a jak jsme se sem dostali,“ pak v prostřizích do intelektuálního patra vysvětlují filozof Václav Bělohradský, sociolog Jan Keller, ekonomka Ilona Švihlíková a teolog Tomáš Tožička.

Na webu jsem zatím nenarazil na tržního liberála, který by v recenzi či komentáři film pochválil, ani na nedojatého socialistu. Jak se ale pokusím ukázat, byla by škoda nevylézt z ulity a nezkusit na Závodu ke dnu překlenout vlastní šablony. Byť především pokud jste zvyklí na přísně racionální bublinu okolo Liberálního institutu nebo Strany svobodných občanů, budete si tu chvílemi připadat jak na karnevalu surrealistů.

Míle od Lidového domu

Sám jsem si jednou rukou mačkal čelo a druhou drtil opěradlo gauče hned několikrát. Když propuštěné zaměstnankyně OP Prostějov střídavě vzpomínaly na dobu slávy, v níž pracovaly pro švédské, norské a finské odběratele – a střídavě se vztekaly, že jim teď sebrali práci ještě levnější dělníci z rozvojových zemí. Když se manažeři toho samého podniku mrzeli nad tím, že nedostali od české vlády dotaci – co na tom, že by šlo jen o daně odvedené jinou, možná stejně tvrdě bojující firmou. Když jeden z těchto vedoucích vybafl převratnou novinku: že platy v Číně vzrostly za dva roky čtyřikrát – čemuž chyběl jen bulvární fleš „Víme první!“ Když jedna členka Akčního výboru nezaměstnaných věštila: „Bude hůř, nové technologie vytlačí lidskou práci ze společnosti“ – podobně jako v osmnáctém století někdo určitě strašil tím, že z nosičů vody udělá parní čerpadlo na věky věků nezaměstnané. Chvílemi zkrátka Závod ke dnu trpí tím, co tak často sráží českou publicistiku všech názorových směrů: bolestínstvím, které v kombinaci s nedostatkem odstupu, nadhledu a anticipace třeba jen těch nejjednodušších protiargumentů přechází až do smutné grotesky.

Na druhou stranu: kde jinde přejít občasné fňukání než v v dokumentu o sociálních tématech. A zmíněná „natvrdlá“ místa aspoň dávají vyniknout momentům, ve kterých především Bělohradský a Kellner prořezávají předsudky a stereotypy týkající se chudých a nezaměstnaných. Janečkovi se podařilo uvést diváka během necelé hodiny a půl do myšlenkového světa předních českých levicových intelektuálů. Pokud tuhle scénu nesledujete, pak vás možná překvapí, jak daleko leží od Lidového domu a hlavního proudu české levicové politiky obecně.

Bělohradský a Tožička v několika minutách nabízejí důvtipnější kritiku „ideologie práce“ než Serge Latouche na stovce stran své poslední eseje. „Práce je nejdůležitějším zdrojem smyslu v moderní době. Ona vlastně zastupuje náboženství,“ tvrdí Bělohradský a připomíná, že profession a confession mají ostatně stejný slovní základ. Tožička myšlenku rozvíjí: „V protestantské Evropě je étos práce postaven na práci placené.“ Ztratili jsme tak úctu k těm nejdůležitějším činnostem, zaručujícím přežití a základní komfort, jako je péče o domácnost a o děti. (Domácí úkol pro pilné čtenáře: zkuste po celý den pozorovat člověka, o kterém se v okolí říká, že nic nedělá. Možná budete dvanáct hodin sledovat práci – starost o zahradu, dům a okolí, vaření, kutění, sebevzdělávání se a tvoření – což lidé, stát i statistiky vnímají jako práci a potažmo „neproflákaný“ čas jen v případě, že si za to člověk řekne o peníze.)

Velké sólo rozehrává sociolog Keller, který se v podobném duchu ušklíbá nad ušklíbáním se nad nezaměstnanými. Vždyť si za to podle převládajícího výkladu můžou sami: „Neprováděli systematickou akumulaci lidského kapitálu,“ na rozdíl od tolik obdivovaných vrcholových sportovců, protagonistů moderní pohádky o přínosech askeze a „práce na sobě“. Janečkovi se přitom podařilo ukázat, že propuštění zaměstnanci jesenického závodu OP Prostějov stereotypu nemakačenků“ neodpovídají. Plnili a plní všechny nároky, které na ně doba kladla a klade. Chodili do práce, zlepšovali se v práci, odříkali si kvůli práci; hledají si práci, pracují na sobě v rekvalifikačních kurzech – pořád se skrz to ale nepropracovali k smysluplnému životu alespoň s jistotou jen rozumné míry nejistoty.

Z ptačí perspektivy městského „nezávislého profesionála v informační sféře“ to vypadá jako bezútěšný souboj dezorientované myši s bludištěm. Z toho sice vede pár východů, jen cynik ale může zazlívat obyvatelům Sudet, kterým po tři generace padalo vše do klína – od chalupy přes fabriku až po odbyt do Skandinávie – že jim chybí drajv, a že se nedovedou ve světě nových příležitostí patřičně zorientovat. Tenhle druh „lidského kapitálu“ v kraji bez kontinuity a pozitivních příkladů nezískáte. Navíc se vkrádá myšlenka, jestli třeba moje současná „práce na sobě“ – angličtina, němčina, ekonomie, Python – nebude za pár let stejně planá, jako hezké známky z textilního učiliště v Šumperku. Jestli to samé zoufalé krysí bludiště nečeká generaci těch, kterým zrovna vycházejí karty, a jsou proto přesvědčeni o věčném hráčském štěstí.

V kontrastu s rozšířenou šablonou nezaměstnaní v Janečkově filmu prakticky nedávají průchod závisti. Naopak se v Závodu ke dnu setkáte s trpkým jevem, na který Keller upozornil už ve svých zrovna dotiskovaných Třech sociálních světech a v dokumentu znovu: chudí se nenávidí sami mezi sebou. Úředníci dělníky, dělníci nezaměstnané, nezaměstnaní Romy. „Já jsem Čech, když to řeknu takhle. Vlastenec. A já budu dělat za čtyřicet korun na hodinu a Ukrajinec za osmdesát,“ rozčiluje se tu kdosi nad domnělým protežováním cizinců.

Proč by to tedy mělo vzrušovat i pravici

Zmatení, nepochopení, sebelítost a beznaděj zkombinovaná s potlačovanou agresivitou, jíž stejně chybí konkrétní adresát, prostupují celým dokumentem. I když u jeho sledování možná neodpustíte rozdávání jednoduchých rad do života některým protagonistům a další způsoby hodnotové sebeobrany, ta deprese je nakažlivá.

„Závod ke dnu“ nesmí zůstat tématem, které vzrušuje jen levicovou inteligenci. V konkrétním významu se tím ve filmu myslí soutěž o to, která země nabídne gigantickým montovnám delší daňové prázdniny a návrat pracovního práva hlouběji do 20. a 19. století; jakékoliv jednorázové úlevy z povinností by přece měly trápit i pravici.

Zároveň ale metafora závodu ke dnu v obecném významu vystihuje rozšířené kvazievangelikální přesvědčení, že cesta z krize vede jen přes utrpení. To nás má očistit od hříchů, jakými – prý – jsou lenivost, rozežranost a rozmazlenost, starost o životní prostředí, práva a důstojnost druhých a o vůbec o cokoliv, co souvisí s něčím jiným než s vymačkáváním peněz ze všeho, odkud to jde. Krásně to v srpnu v článku Race to the bottom popsal Seth Godin, kterého by zřejmě pro jeho názory přinejmenším dva ze čtyř intelektuálů z Janečkova filmu označili za arcikapitalistu, posedlého démonem protestantské morálky a ideologie práce. A přece, jeho slova by mohla sloužit jako mnohem věcnější pointa dokumentu než karaoke verze Holubího domu zpívaná nezaměstnanými: „Problém se závodem ke dnu je v tom, že ho můžete vyhrát. Mohli byste pak ještě chvíli vydělávat pár babek, ale ne na dlouho a ne se ctí. Vždycky někdo přijde na to, jak být ještě levnější nebo ještě neomalenější než vy. Závod na vrchol dává větší smysl. Točí se kolem designu a respektu a důstojnosti a odvahy a inovací a udržitelnosti a – ano! – štědrosti ve chvíli, kdy by mohlo být jednodušší zůstat sobcem.“

Závod na vrchol je podle Godina zdlouhavý a plný překážek, přesto se ale prý máme přihlásit na start. Těžko popřít, že jde o sentimentální kýč. Na druhou stranu si český pravicový i levicový mainstream hýčkají kýče mnohem křiklavější: o cestě z krize skrze utrpení i o „konci práce“ vinou technologií a globalizace. Díky tomu, že se Závod ke dnu vykašlal na korektnost a vyváženost a dal prostor jen jedné straně, zvládl na omezeném prostoru předvést díry v argumentech stran obou. I když cíl tvůrců byl zřejmě trochu jiný.


Závod ke dnu. Dokumentární film ČR. Režie a scénář: Vít Janeček. Premiéra: 3. listopadu 2011. Délka: 82 minut.

Vložit komentář

Pro psaní komentářů se musíte přihlásit. Pokud ještě nemáte svůj účet, tak se zaregistrujte.

Jste si jistí, že již na Finmagu učet máte, a nemůžete se přihlásit? Po přechodu na nový redakční systém si musíte změnit své heslo. Jak to udělat, zjistíte zde.

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Stanislav Dvořák | 20. 9. 2012 20:09

Že se dá závod ke dnu vyhrát?
Větší nesmysl jsem v životě nečetl. Kdo byl v Bombaji nebo Bangladéši může srovnávat. V našich zeměpisných šířkách při volném trhu nemáme šanci konkurovat. Opravdu chcete jejich životní úroveň?

+1
+
-

Další příspěvky v diskuzi (9 komentářů)

finn | 23. 9. 2012 18:30

Pobavila mě myšlenka, že když firmu můžou řídit zaměstnanci, tak stejně tak můžou řídit občané města. Sám pracuju ve firmě, která defacto nemá management (ano, má svého CEO, ale tím to prakticky končí), jsme sice výrazně menší než zmiňovaný W. L. Gore and Associates (bůhví proč tak zmršený v titulcích) - je nás jen cca 300,na druhou stranu máme "jen" třetinový zisk a ano, funguje nám to. Jenže my (ano, my - všichni se můžou vyjádřit) si vybíráme, koho přijmeme a tak do svých řad bereme jen lidi od kterých můžeme předpoklad, že tuhle kulturu přijmou. Spoluobčany ve vesnicích si ale vybírat nemůžu.
+0
+
-

Jan Fryč | 20. 9. 2012 20:30

Shlédl jsem ten dokument, celých 80 minut a bylo to pro mě utrpení. Ten film je předkládnáním esenciálních důvodů, proč jsme v "zadnici" a ze zadnice nevykoukneme dříve, než budou ostatní v té "zadnici" hlouběji než my a my konečně uvidíme světlo. Co se z té prdele vyhrabat a nekoukat na to, až se tam ponoří zbytek?
Je to fakt jen a jen můj názor - občas tam zazní zajímavé postřehy, ale závěry z nich učiněné mi opravdu vhánějí slzy do očí.
Každému, kdo se o to zajímá, říkám: pokud se dva dělníci ucházejí o jednu pozici, jejich mzda klesá; pokud dva zaměstnavatelé se ucházejí o jednoho dělníka, jeho mzda roste. OK?Pak tedy potřebujeme co nejvíce zaměstnavatelů. Jak to tedy uděláte, aby každý chtěl zaměstnávat? Odpověď je co nejméně překážek k zaměstnávání, tedy co nejméně daní a co nejméně regulací, zaměstnání musí být co nejvíce jen a pouze vztah mezi dělníkem a jeho šéfem. Táhne mě to zpátky ke státu, regulace a daně jsou jeho výmysl. Čím méně "státu" tím lepší podmínky pro pracující.....
Další věc, kterou s oblibou říkám, je: Kdo přemýšlí jako nevolník, je, nebo se stane nevolníkem. A poslední teze od kámoše: socka není socka, protože je chudá; socka je chudá, protože přemýšlí jako socka.
+0
+
-

Stanislav Dvořák | 20. 9. 2012 20:09

Že se dá závod ke dnu vyhrát?
Větší nesmysl jsem v životě nečetl. Kdo byl v Bombaji nebo Bangladéši může srovnávat. V našich zeměpisných šířkách při volném trhu nemáme šanci konkurovat. Opravdu chcete jejich životní úroveň?
+1
+
-

Jan Krejčí | 20. 9. 2012 18:06

Kousavé, jednostranné a nepříjemné jsou bohužel novinářské ''produkty'' pravidelně, bohužel - zejména ve státní televizi - stále na tu stejnou stranu. A když se snaží v rámci tzv. objektivity oslovit druhou stranu, osloví Michala Semína nebo přinejlepším Romana Jocha, pokud možno v debatě o homosexualitě, aby ještě více vynikly jejich argumenty.
"Pravi covýkýč" o cestě z krize přes utrpení mi připomíná sportovní kýč o cestě ke sportu přes vstání z gauče a zatínání svalů. Ani jedno není z definice utrpením. Krize je pak v této analogii sípání sportovce, že už na zádech ten gauč s dalším ''sportovcem'' dál neunese.
+0
+
-

Petr Shenkawski | 20. 9. 2012 10:51

Teda, projevy ekonomky a filosofa mi trhaji usi i dusi.. Normalni lidi chapu. Malokdo se dokaze sebrat a vypadnout pryc. Prumerny american zmeni misto sveho bydliste 4krat za zivot (mnohdy ze statu do statu)Jak je to u Cechu? Ja tady prece bydlim, musite mi tu postavit fabriku!
+0
+
-

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Krejčí | 20. 9. 2012 18:12

Minimálně u té ekonomky to bude hlavně tím, co je to za ekonomku - schválně si ji dejte do googlu: Blisty, Strana zelených, Paroubek(!) - to jsou skutečně ekonomické veličiny. Kdyby nebyla levicově orientovaná, neštěkl by po ní ani pes.
+0
+
-

Zobrazit komentovanou zprávu

Libor Kosour | 20. 9. 2012 16:36

Jenze tam maji take udajne daleko pruznejsi trh. Zkuste to tady. Musite za par supu prodat byt, zaplatit dan a provizi realitce, naucit se jiny jazyk (pokud se stehujete za hranice), protoze ve vedlejsim state se Cesky nemluvi, koupit/pronajmout byt jinde, atd. To stoji velke penize a usili a vysledek nemusi byt nic moc. Kdo muze, ten uz do zahranici utekl a na stehovani po CR byste pote vydelaval mnoho let.
+0
+
-

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Shenkawski | 20. 9. 2012 18:22

Vsechno co pisete je vicemene pravda. Ale zaroven to je presne ono cechackovstvi. Hledaji se duvody proc to nejde namisto hledani cesty jak to udelat..
Znam mnoho lidi, kteri odjeli do zahranici aniz by meli jakekoli penize a aniz by znali jazyk. Lidi se vzdy stehovali tam, kde bylo lepe. Naopak to nikdy moc nefungovalo,ze by se ty podminky stehovali za lidmi.. Tim nechci rict,ze je to chyba tech lidi,ze si postavili domy a vzali hypoteky.. Chyba je spis ve vzdelavacim procesu a kulturne historickem zazemi. Proste tomu ty lidi nerozumi a jak by mohli,kdyz sou zvykli,ze se o ne postaral rezim.
+0
+
-

Frantisek Vlach | 20. 9. 2012 10:22

Jo jo, fnukani propustenych a kdyz clovek v tom dokumentu pak vidi jejich byty a domy na hypotekach, placate televize na stenach, tak to bolestinstvi je hodne ospravedlnene, jak typicke ...
+0
+
-
Michal KašpárekMichal Kašpárek
Publicista, stálý autor Finmagu. Ve čtvrtky zpravidla vycházejí jeho knižní recenze, v pátky komentáře.Chyběl, když se rozdávaly Velké Pravdy o Světě,...více o autorovi.

Diskuze

Michal Weinfurtner | 30. 10. 2014 11:13

A ještě si neodpustím jednu poznámku ( omlouvám se za tento zbrklý způsob komunikace )

Státy dnes subvencují kulturu, kinematografii, divadla, koncerty. Znamená to snad, že bez státu by neexistovala kultura ? Že......více

Jak je důležité míti u dvora alchymistu Kelleyho

Michal Weinfurtner | 30. 10. 2014 11:01

A ještě doplním, ta potřeba centrálně neřízené komunikační sítě vznikla z hysterie kolem jaderných zbraní.

Takže stejnou logikou dojdeme k faktu, že za internet vděčíme především studené válce, horečnému zbrojení......více

Jak je důležité míti u dvora alchymistu Kelleyho

Michal Weinfurtner | 30. 10. 2014 10:59

Ach jo. Tyhle nekompetentní rozbory technologií.

1) iPhone hardware vyrábí Samsung. Ten má i rozsáhlý vývoj technologií počínaje čipy.
2) Apple vyvíjí především, jak správně autor poznamenal, užitnou hodnotu......více

Jak je důležité míti u dvora alchymistu Kelleyho

Petr Novák | 30. 10. 2014 10:40

Pokud se Vám zdá 100 let jako dlouhá doba, tak prosím. Nicméně jestliže vememe v úvahu, že 100 let je "poločas rozpadu" demokratického státu, tak to riziko je v následujících 40 letech asi 20 procent. A to stále nebereme......více

Velký investiční seriál: Státní důchody nás neuživí. Přesto si sami nespoříme!

Jan Krejčí | 30. 10. 2014 08:02

"...se stát musí vystříhat socializace ztrát a privatizace zisků, například majetkovým vstupem do podporovaných firem"

Nesponzoroval vydání té knihy Martin Roman nebo Aleš Hušák?

Jak je důležité míti u dvora alchymistu Kelleyho

Tom tomas | 29. 10. 2014 18:18

To Martin Kovář + Petr Novák:
Dobrý den, myslím že podobné revoluce se nemusíte v těchto dekádách obávat. Demokratické režimy se drží déle (například Antické Řecko, první demokracie vydržela cca 100let).

......více

Velký investiční seriál: Státní důchody nás neuživí. Přesto si sami nespoříme!

Facebook

Přihlášení

Nemáte regstraci? Zaregistrujte se zde!