Rozkládání státu: na Česku hodují červi. Sežrali už i naději?

Jak ukázalo nadšeně kousavé pokrytí 23. sjezdu ODS, břitcí glosátoři politického dění Česku nechybějí. O to větší nouzi máme o esejisty, kteří by na stu a více stranách vysvětlili, kde jsme, jak jsme se tam dostali a jak z toho ven. Jiří Gruša už rok probírá budování státu s Pavlem Tigridem a Ferdinandem Peroutkou. Nadějí je ale první česká profesorka politologie Vladimíra Dvořáková.

Tedy, nadějí… Dobrou zprávou je jen to, že její zjara vydaná kniha o směrování české politiky nabízí na sto sedmdesáti stranách velkou porci argumentů a souvislostí. Radost číst a v duchu polemizovat. Jenže bohužel, aniž Dvořáková straší tak černými konci jako Slavoj Žižek nebo Jan Keller, novinka už vůbec není o budování – ale o Rozkládání státu.

Pravda, mnoho z nás má ke slovu „budování“ pochopitelný odpor a někteří by půlku nebo i tři čtvrtiny státu rádi oželeli. V Česku ovšem zdá se nejde o řízené zeštíhlování, ale o kolaps životních funkcí.

Účel světí prostředky

Jak se takový kolaps pozná? Třeba když stát outsourcuje věci, kvůli kterým původně vznikl. Když armádní budovy a muniční sklady hlídá bezpečnostní agentura. Nebo když ministr Karel Schwarzenberg nechává prověřit svého vládního kolegu Jiřího Čunka detektivní kanceláří Kroll, která tak v důsledku rozhoduje o složení kabinetu. Dvořáková na to nabízí osvěžující pohled: „Mnoho lidí, včetně novinářů, to považovalo za skvělý nápad a čin hodný šlechtice. Větší políček vlastnímu státu ale dát nešlo. Člen vlády nedůvěřuje ve schopnost státu, který spravuje, objektivně případ vyšetřit. Jak má potom tomuto státu důvěřovat občan?“

Od jednotlivých střípků se dostaneme k definici obecných problémů. V Česku podle Dvořákové „cíl stanovuje pravidla“. Ryzím příkladem je to, jak ODS a ČSSD (ne)podporují referenda o přijetí eura nebo výstavbě amerického radaru – podle toho, jak se jim hodí očekávaný výsledek. Své „cíle“ strany obzvlášť milují; alternativy svých reforem, alternativy, které v jiných zemích dobře fungují, proto rády ústy svých představitelů označují za cesty do pekel.

Stejně vážným projevem bezskrupulózního pragmatismu v Česku je neúcta k justici chovaná politiky i úředníky. Další, související fobií představitelů českého státu je učiněná hrůza z toho, že by jim občané mohli koukat přes rameno. Dokonale se v tomhle ohledu o víkendu odkopal ministr spravedlnosti Pavel „Sanšajn Lós“ Blažek: „Dnes aby se ve vládě málem každý bál, jak hlasovat, protože se to hned všichni dozví.“

Brněnský patron by si vůbec zasloužil fotku na obálce Rozkládání státu: jeho starší slova o tom, že politik by neměl mít žádnou koncepci, by zapadla do pasáže o „tržních komsomolcích“, trpících odporem k dlouhodobému plánování, kteréžto podle Dvořákové vnímají jako levicový přežitek. Boj proti koncepcím ale není žádný liberální pragmatismus, naopak vede k chaotickému spalování veřejných peněz. Školky totiž zavírají pár let před tím, než do nich dorostou děti populačně silných ročníků – zatímco miliardy mizí v nesmyslných dopravních stavbách. (Které přesně to jsou, autorka neříká; okamžitě jsem si vzpomněl na dvě souběžné dálnice z Brna na jih a vozidelprázdnou čtyřproudovku mezi Vyškovem a Kroměříží).

„Proč se kupovaly pandury? K čemu je potřebujeme z hlediska obrany ČR či z hlediska našeho působení v rámci NATO?“ volá Dvořáková po koncepčním myšlení a definice dlouhodobých českých cílů ji nechybí jen ve školství, hospodářství, zdravotnictví nebo armádě, ale i v zahraniční, především evropské politice.

Posttotalitní mindrák a arogance

Úvodní bilanční esej vrcholí v několika momentech, kdy autorka opouští přízemní svět přízemních rozhodnutí přízemních politiků a dostává se k těžko polapitelnému tématu národní psyché: „Psychologové […] upozorňující na specifický rys politické kultury v postkomunistických zemích hovoří o tzv. posttotalitním syndromu. Jedním z nejvýznamnějších rysů tohoto syndromu je kombinace mindráku a arogance. […] Nejde přitom jen o politiku; promítá se to do způsobů chování na pracovišti, ve školách, ve zdravotnických zařízeních apod.“

Na příklady si asi vzpomenete sami.

Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem transparentní

Dosud šlo knize vytknout jen lehce skřípající sloh. Autorka o sobě někdy píše v první, jinde ve třetí osobě. Na straně 58 Moravákovo srdce probodne místní určení „v Čechách“, kterým se ovšem myslí „v Česku“. Slovní hříčka „rozkládání/rozkrádání státu“ z obálky esej zbytečně posouvá směrem k bulváru…

Nejvíc provokovat ale bude závěrečná kapitola Cesta ke změně. Dvořáková předepisuje několik trpkých pilulí: předně přestat odkládat platnost zákona o státní službě, aby už cesta k úřednickému stolu nevedla přes loajalitu, ale přes výběrová řízení. Hned pak se musí „zprůhlednit procesy čerpání peněz z evropských fondů“ a „trvat na maximální transparentnosti a zveřejňování informací.“ A právě v těchto místech na mě začala doléhat bezvýchodnost. Je milé, kolik lidí znepokojil Blažkův delirický boj proti „sanšajn lós“. Tmu tu ale spíš než ministr dělají drobní úředníčci z magistrátů, radnic, ministerstev a dalších úřadů, kteří zákony o prosvětlené veřejné správě dokonale obcházejí. Tu výběrová řízení vyvěšují jen naskenovaná a sotva čitelná, tu přisprostle odmítají poskytnout informace s tím, že pokud je chcete, můžete se samozřejmě dlouhavě a nákladně soudit. A jak Dvořáková sama píše, případný rozsudek má nakonec pro českého byrokrata malou váhu. Viz pomyslný zdvižený prostředník namířený z Úřadu na ochranu osobních údajů směrem k Nejvyššímu správnímu soudu, který přikázal českým úřadům zveřejňovat platy důležitých zaměstnanců. (Připomeňme si v téhle souvislosti, že detailní údaje o svém hospodaření musí zveřejňovat každé soukromé eseróčko. Proč by nemohla i prezidentská kancelář?)

Dvořáková chce taky průhledné a regulované volební kampaně. I tady už jsme zažili švejkování. Když má Miloš Zeman na svém transparentním účtu sto korun a zároveň billboardy po celé zemi nebo když Jan Fischer vezme novináře na výlet po Státech a vykáže to jako „ubytování v USA + asist. služba a salonek“, je mi skoro milejší upřímné blažkovské „buďte rádi, že o mně nevíte všechno“.

Mezi autorčinými recepty bude mnoha čtenářům chybět radikální zeštíhlení státní správy. Pravda, není to všelék. Jak už upozornili jiní přede mnou, i minimální stát bude mít nějakou armádu a ta nějaké Pandury. Korupce v Česku navíc není není nemocí pouze státních zaměstnanců, ale i soukromého sektoru. Například doktorů, kteří se rádi nechávají venčit farmaceutickými firmami podobně jako novináři Fišerem. Těšil jsem se ale, jak se s tímhle často zmiňovaným návodem popere samotná Dvořáková – a ejhle, proklouzla kolem něj. Škoda, skoro ostuda.

Že se ale do 176 stran nevešel zaručený a prostý recept na vymýcení korupce, to autorce odpustím: nikde jeho předložení koneckonců neslibuje. Samotná diagnóza se jí povedla výborně. Pro jednoduché návody na záchranu rozkládajícího se státu si počkejme na předvolební debaty prezidentských kandidátů. Mimochodem: dvě transparentní-netransparentní princezny koloběžky, Zeman a Fišer, vedou v průzkumech. Dohání je Vladimír Franz, který zatím nedovedl věrohodně říct, jestli před dvaceti lety byl, nebo nebyl echt nácek. Proto naposled souhlas s tím, co jinými slovy říká Dvořáková: zákony můžou zářit do lejster a účtů jak stowattová žárovka, ale k čemu to, když se nikdo nekouká.

Vladimíra Dvořáková: Rozkládání státu. Vydalo nakladatelství Universum v roce 2012, 176 stran, 229 korun.