Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Tisíc hlav, tisíc znalostí, tisíc podnikatelů

Nová kniha o rakouské ekonomické škole připomíná, že moderní pravice vyrostla z tak tolerantních, pochybovačných a pokorných kořenů, až se tomu nechce věřit.

Zdráhám se šířit obrázky s životními moudry, před pár dny jsem si ale na blog prostě musel vylepit amerického popularizátora vědy Billa Nye a jeho reklamu na zvědavost a pokoru: „Každý, koho v životě potkáš, ví něco, co ty ne.“

Nad novou knihou Rakouská škola: Tržní řád a podnikatelská tvořivost jsem si na to vzpomněl několikrát. Madridský ekonom Jesús Huerta de Soto v ní oslavuje práci rakouských liberálů, kteří od sedmdesátých let devatenáctého století propagovali rouhačskou myšlenku: že když přestanete svazovat lidskou iniciativu, budete čubrnět, kolik problémů dovedou lidé sami vyřešit.

Podnikatel jako testovací jezdec. Hajzlbába jako podnikatel

Co má s Carlem Mengerem, Eugenem von Böhmem-Bawerkem (Brno zdraví rodáka!), Ludwigem von Misesem a F. A. Hayekem co dělat Nyeův bonmot? Rakušané stejně jako Nye obdivují to, jak pestré jsou lidské znalosti. Všímají si navíc, jaké bohatství může vzejít z jejich směny. „[H]lavním úkolem podnikatele je, jak uvidíme, tvořit a objevovat nové informace, které do té doby neexistovaly, a dokud není tento proces vytváření dokončen, tyto informace neexistují,“ píše de Soto o tezích rakušanů [rakušany s malým písmenem rozumíme autory a stoupence tzv. rakouské školy, pozn. red.]. „Podnikatelé neustále generují nové infomace, které jsou principiálně subjektivní, praktické, rozptýlené a obtížně sdělitelné.“ A podnikatelem se myslí každý, kdo něco dělá. Jak ilustrují vtipy z časopisu Sorry, i hajzlbáby vědí svoje.

Vyplývá z toho několik věcí. Za prvé, že by opravdu mělo být možné ekonomicky růst mnohem déle, než tvrdí třeba Serge Latouche, protože bohatnout neznamená jen těžit a spalovat omezené zdroje, ale obecně vymýšlet, tvořit, jednat. Za druhé, že tržní ekonomika znamená neustálé testování hypotéz, tak jak to pod buzzwordem „štíhlý byznys“ prodává Eric Ries. Za třetí, že i – s prominutím – burani a hovádka boží „mají šanci vyhrát v Ranci“:

„I nejskromnější lidé, ti s nejnižším sociálním statusem či bez formálního vzdělání, jsou výlučnými vlastníky alespoň malých útržků či kousků znalostí a informací, které mohou mít rozhodující hodnotu v běhu společenských událostí. Z tohoto pohledu je zřejmé, že koncept podnikání je v podstatě humanistické povahy, čímž činí ekonomii, tak jak je chápána a rozvíjena rakouskou školou, základní humanistickou vědou.“

Dokořán tedy společně s Cevrem vydal sešit, který příhodně nabízí historicko-filozofický rozměr hltačům Godina, Pressfielda a Guillebeauho, ale nejen jim. Rakušané zaměřili pozornost ekonomie na to, co jednotliví lidé vědí a nevědí – tedy jak subjektivní je vnímání „hodnoty“ a jak užitečné může být rozdrobení rizika plynoucího z hledání informací. Proto je de Sotova Rakouská škola mostem mezi motivačními knížkami a vážnějšími pojednáními o lidském vědění, jako je Černá labuť, Rychlé a pomalé myšlení, Too Big to Know nebo The Signal and the Noise. Škoda, že vedle tématu nesdílí i jejich kvality.

Kritiku od de Sota nečekejte…

Bylo by laciné vyčítat knize vydané vysokou školou ekonomie, že je suchopárná, nadužívá trpný rod a hnusné slovo „determinovat“. Redakce si ale mohla dát trochu víc práce s česáním vět jako „Tržní ceny určují výrobní náklady a ne naopak.“ Pobaví i rektorova slova na obálce: „Chcete být schopni předpovědět další hospodářskou krizi? Pak je toto kniha pro vás.“ Uvnitř se totiž dočtete: „Očekávat od ekonomů, že poskytnou vědecké předpovědi na úrovni těch, které nabízejí přírodní vědy, prozrazuje podle Misese velkou neznalost světa, ve kterém žijeme, a lidské povahy obecně, a obzvláště pak chybné metodologické pojetí ekonomické vědy.“

Největší slabinou samotné de Sotovy práce je nekritický obdiv k rakušanům, který z textu přímo kane. Nejen že s nimi autor nijak nepolemizuje, ani se moc nerozepisuje o kritice, která se na ně za těch sto čtyřicet let snesla. Výjimkou je debata rakušanů s jinou liberální školou, chicagskou, a krátká kapitolka „odpovědi na některé komentáře a kritiky“, z jejíhož názvu nejspíš vypadlo „… některé méně podnětné a zajímavé…“.

Jeden příklad zabarvení za desítky ostatních: Adam Smith ekonomickou teorii kalvinismem neobohatil, nedoplnil, nezkomplikoval – ale rovnou „zaplevelil“.

… ani zamyšlení nad tím, co to všechno znamená pro 21. století

Na polemiku s rakušany samotnými nemám mozek, navíc s nimi úplně nesdílím základní východiska. Je dobré zmínit, že ekonomové postupovali „axiomaticko-deduktivní metodou“, velmi hrubě řečeno hlavně pomocí myšlenkových experimentů. Svoje teorie rovnou označovali za empiricky neověřitelné, protože neuznávali ekonometrii a její módní veličiny. Zkrátka: je jedno, že některé státy mají úroveň blahobytu vyšší než jiné, protože tady jde primárně o jednotlivce jeho svobodu jednat. Budiž. Na rakušanech a jejich de Sotově výkladu mi ale nedají klid dvě věci:

Za prvé, jádro teorie vzniklo v 19. a na začátku 20. století. Podle mě velmi slušně odpovídá na problémy přeregulovaného mocnářství, které s hrůzou vyhlíželo příchod demokracie a tvořivého spontánního řádu. Jak ale skrz myšlenky rakouské školy nahlížet na problémy dneška? Na duševní vlastnictví, genetickou modifikaci organismů, týrání zvířat nebo dětí, ochranu ovzduší? Všechny problematizují dříve poměrně jasnou hranici mezi soukromým a veřejným: když se živím pěstováním bioplodin, vítr mi do pole zanese geneticky modifikovaná semena odvedle, přijdu o certifikát a o zisky, co na to rakušané? „Svoboda je chápána jako absence donucení nebo násilí,“ píše se v přehledné tabulce vykládající základy učení – včil mudruj. Buď já donutím souseda, aby postavil skleník, nebo mě soused donutí změnit plodinu na _mém pozemku_: hrozně by mě zajímaly názory rakušanů nebo jejich reinterpretace, ale nezvím nic.

S tím souvisí druhý problém: osypky, které my humanitně vzdělaní dostáváme ze slov „přirozený“, „falešný“, „spontánní“, „reálný“, „dobrovolný“ nebo „tradiční“. Kniha je jich plná a bohužel fungují jako pilíře argumentů. Rakušanům samotným to odpusťme. Publikovali dávno před tím, než jejich vlastní představu decentralizovaných znalostí rozvinuli postmoderní filozofové a vědci, kteří ukázali, jak dobově podmíněné a umělé je skoro vše, co považujeme za odvěké a „normální“. Ale u de Sota, narozeného v roce 1956, je to průšvih. Obyvatel deštného pralesa by se hodně divil, že existuje obor jako ekonomie, ideologie přírodního výběru a že ty dvě věci jacísi rakušané naroubovali na sebe. Právě to, s jakou fachidiotskou samozřejmostí de Soto vnímá „správnost“ a „přirozenost“ názorů rakouské školy dělá z potenciálně velmi chytré knihy jen další v řadě průměrných.

Proč jí přece jen dát šanci? Připomíná, z jak tolerantních, zvědavých, přemýšlivých, pochybovačných a pokorných kořenů vyrostla moderní pravice. Zvláštní, kolik se teď myšlenkami rakušanů zaštiťuje fanatických evangelikánů v zámoří a u nás… u nás prostě jen samolibých šiřitelů nenávisti.


Jesús Huerta de Soto: Rakouská škola – Tržní řád a podnikatelská tvořivost. Vydalo nakladatelství Dokořán ve spolupráci s CEVRO Institutem v srpnu 2012. Přeložil Marek Hudík. 176 stran, 225 korun.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 8 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK