Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Pravdivá zpověď děvky nových médií

Dobrý román by vám měl ukázat, jak vypadá tvrdá realita pod nablýskaným povrchem. A přesně to Paul Carr dělá! Bortí - mimo jiné - rozšířený mýtus o geniálních náctiletých podnikatelích. U jeho vyprávění o tom, jak novináři i investoři baští hausnumera, se navíc zároveň i znamenitě pobavíte.

Myslel jsem si, že do světa digitálních médií a moderních technologií nejde zasadit skvělý román. Takový, ve kterém by se neobjevovaly fráze "klikl myší na ikonu a na obrazovce se náhle záhadně objevilo..." Spletl jsem se. Právě jsem strávil skvělý večer a skvělé dopoledne nad skvělou autobiografií novináře a podnikatele Paula Carra. Rozhodně nečekejte další spisek "takhle jsem došel k úspěchu a po stejné cestě můžete jít vy". Carr dal své knize podtitul "pravdivá zpověď děvky nových médií" a co slibuje, to také plní. Na sobě a svých vrstevnících, všech těch zázračných náctiletých milionářích, nenechává suchou jedinou značkovou nit.

Navrch web 2.0, vespod dickensovská bída s nouzí

Začněme ale pěkně popořádku. Paul Carr (*1979) se v devadesátých letech ještě jako student práv decentně proslavil tím, že po nocích šudlal svéráznou konkurenci Yahoo! - katalog webů odlišujících se vtipnými a dlouhými popisky odkazovaných stránek. Jakkoliv nesmyslně to dnes zní, vyneslo mu to smlouvu s nakladatelstvím, které katalog vydalo knižně, a následně i s deníkem The Guardian, kam začal Carr psát pravidelný cynický sloupek o nových technologiích.

Podnikat na vlastní pěst začal až mezi lety 2004 a 2005. Nejdřív ve vlastním nakladatelství The Friday Project knižně vydával články populárních bloggerů, pak svůj podíl prodal a pustil se do práce na Fridaycities, službě skrz kterou si lidé vyměňovali tipy, kde se v britských městech zlít nebo koupit dětské oblečení.

S investory, novináři i kolegy si přitom, jak se dočteme, zažil svoje. Nechyběly ani nějaké ty skromnější orgie. Zároveň ale celou dobu horkotěžko bojoval, aby vůbec utáhl nájem ve svém londýnském bytě. Zkrátka: navrch blýskavý web 2.0, vespod skoro dickensovská bída s nouzí. A zdaleka nebyl jediný! Přesně tohle odhalení - v duchu Kunderova hesla "román by měl ukázat, jaký je svět za oponou" - mě na Bringing nothing to the party bavilo nejvíc. Viz třeba následující pasáž:

Nikdo neví nic

"Benjamin Cohen je příslušníkem vzácného druhu lidí: těch, které strašlivě nenávidím od chvíle, co jsem jen zaslechl jejich jméno, dokonce aniž bych je kdy viděl. Vlastně bych to měl uvést na pravou míru: důvodem v tomhle případě není samotné jméno, to bych asi vypadal jako příšerný antisemita. Nesnášel jsem ho proto, že byl vším, čím jsem chtěl být já sám. Člověkem, který během technologické investiční bubliny vytvořil impérium z ničeho a ještě při tom přesvědčil média nejen o tom, že je génius, ale že je bohatý génius. To všechno před svými dvacátými narozeninami," vylévá si v knize srdénko Carr. O pár stránek později se pak dozvíme o Cohenovi surovou pravdu: na střední škole založil komunitní web soJewish a v médiích o něm psali jako o milionáři prostě jen proto, že si v tiskové zprávě vycucal z prstu milionovou hodnotu své firmy. Jeho byznys pak narazil, když se rozhodl investovat do pornowebu, který by byl, Carrovými slovy, "nejsnazším způsobem, jak najít další pornoweby, když surfujete pouze jednou rukou…"

Při zběsilé jízdě po v noci žijících čtvrtích Londýna a San Francisca, vyprávěné se švihem a nadhledem seriálu Jak jsem poznal vaši mámu, se zkrátka dozvíte i to, co byste nechtěli: že v odvětví nových médií "nikdo neví nic" a převážná většina čísel je cucaná z prstu, že matkou inovace je závist a že si v devět ráno dávají schůzky jen podivíni, popřípadě vás na tu hodinu předvolají před soud.

Neotvírat v práci

Když se bavíme o justici: pro Carra legrace skončila, když hledal pro Fridaycities investory a do toho byl náhle obviněn z podvodu. Stopka, červená. Za všechno při tom mohla kombinace expirované platební karty, nevrlého taxikáře a nespolupracujících policistů. I když se mu podařilo tuhle příhodu nějak vyžehlit - "Kromě skutečnosti, že záznamy mé DNA budou na věky spočívat na stejném disku jako záznamy Freda Westa a Jeffreyho Archera, vrátili mi všechen důkazní materiál." - poštval si proti sobě opileckými výstupy obchodní partnerku, bývalou přítelkyni a nepřátelé mu na několikrát zaplevelili životopisné heslo na Wikipedii urážkami.

Jako v každém správném románu dojde i tady na katarzi. "Ježíši, proč nemůžu prostě dát svoje ego stranou a být šťastný s tím, co mám? Co je se mnou zatraceně špatně?"

Po pádu na tvrdé dno začal Carr nedávno v podstatě opět od nuly - opět píše jízlivý sloupek, tentokrát pro web TechCrunch. A aby to mělo aspoň trochu dobrý konec - pohledná písničkářka BluBlú složila na motivy jeho rubriky "Not safe for work" (neotvírat v práci) skladbu, kterou na YouTube zpívá docela nahá.

Jakkoliv může Carrovo fantastické vyprávění ubrat na sebevědomí dravým náctiletým internetovým podnikatelům, pro nás sloupkaře je alešpoň ta odhalená BluBlú velkým povzbuzením do další práce.


Paul Carr: Bringing Nothing To The Party: True Confessions of a New Media Whore. Vydalo nakladatelství Weidenfeld& Nicolson v roce 2008. 288 stran, 7 liber.

Foto: profimedia.cz

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK