„A chcaly prachy.“ Czech Made Man je webtržnická odyssea

Už v půlce devadesátých let se v českém porevolučním filmu ustálily dva stereotypy boháčů. Prvním je prosťáček zmatený ve světě velkých peněz, ke kterým přišel náhodou. Tedy bodrý Bohuš z Dědictví aneb Kurvahošigutntag. Druhým je polopodnikatel-polomafián, jak je znáte z filmů Víta Olmera, jako jsou Playgirls nebo Nahota na prodej. Bezohledná mašina, která si jede za svým.

Jen málo tvůrců z těch stereotypů dokázalo vystoupit. Posledními jsou třiadvacetiletý režisér Tomáš Řehořek s týmem tří scénáristů. K filmu Czech Made Man je inspirovala několikahodinová soukromá zpověď chlápka, který si při cestě za prachama užil svoje.

Jeho identitu není těžké zjistit (mihne se i v titulcích), nicméně budeme respektovat jeho přání zůstat stranou. Cesta je totiž v tomhle případě zajímavější než poutník. Ten po ní navíc nejde sám. Jak si ukážeme, za bájným poutním místem, na kterém by slovy hlavní postavy „chcaly prachy“, totiž míří celé procesí.

Prostě talent...

... nebo spíš „taková vychcanost“ ve čtyřech obrazech:

• Kdysi dávno v normalizaci: školák Jakub Vrána se na předměstí učí umění drobné šmeliny. „Napálit, zkasírovat a dostat se v pohodě domů.“
• Začátek devadesátých let: Dvacátník Vrána prodává v podchodu knihy. V Bavorsku svůj zadek. Přichází o peníze v kartách. Pak ještě o kamaráda, o svobodu a skoro o život při dostihových podvodech.
• Konec devadesátých let: Z basy rovnou do Číny, obchodovat s padělaným českým křišťálem. Prosmýknete se kolem daní, cla a práva a už skáčete šipku do vířivky mezi dvě Asiatky. (Český film snad nikdy nevypadal tak světově. Řehořek přitom natáčel v Šanghaji jen chvíli, na dva fotoaparáty.)
• 2003–2005 aneb „jár dvě kilo tři až dvě kilo pět“: Parking domén a typosquatting. Jednoduše řečeno si zaregistrujete fnmag.cz, inmag.cz, fimnag.cz a pak jen čekáte, až k vám omylem zabloudí lidé, kteří pak celí zmatení klepnou na reklamy.

Vrána letí pokaždé hodně nahoru – a pak zas prudce dolů. To platí i o filmu. Pasáže s úžasným tempem se přelévají do hluchých míst. Vypointované černé vtípky se střídají s troškovskými výstupy, při kterých jsem si vzpomněl na radu jednoho z učitelů Miroslava Donutila: „Herec musí umět zahrát buzeranta, opilýho a koktavýho. To jsou základy české komiky.“ Všechno to ale jakž takž drží pohromadě díky vypravěči, který vás nadšeně vodí na vařené nudli: „Tady mi něco nehraje. Tak možná to bylo jinak.“ – „Ale to předbíhám...“

Film zůstává na povrchu. Osobní blog jde do hloubky

Na začátku jsem předběhl s tím webtržníkem. V posledním dějství filmu Vránovi prší peníze z on-line reklam a „rodinný“ život s bisexuálními dvojčaty se jeví podezřele bezstarostně. Vypadá to jako ztělesnění mokrého snu spousty středoškoláků, kteří na Webtrhu šmelí s doménami a prezentují svoje projekty – a hlavně „projekty“.

Fórum Webtrh.cz bylo a je místem, kde se potkávají hlavně mladí mravenci českého internetu – obchodníci, kodéři, grafici – a kromě zakázek a nabídek práce si tu vyměňují taky sny.

Známý internetový byznysmen s přezdívkou Ahyde, jehož firma Elephant Orchestra mimochodem Czech Made Man koprodukovala, si do webtržníků před dvěma lety rýpl (nyní už nedostupným) pamfletem Jak Webtrh zkurvil celou jednu IT generaci. Nebyl v něm úplně fér, nicméně pálil dobrým směrem: poselství tamních diskutujících nezní „vybuduj fungující firmu a buď si ji pěstuj a užívej, nebo ji prodej“, ale „spíchni pár nesmyslných webů plných reklam a šupky od rodičů“.

Czech Made Man bude pro tyhle kluky tím, co pro podnikavé americké geeky The Social Network. Pohlazením po hlavince, že jdou po správné cestě – protože úkolem filmu očividně nebylo moralizovat, ale jen zlehka karikovat. A pochybuji o tom, že tam tu karikaturu každý rozezná.

Zároveň ale Czech Made Man naráží na to, že se o digitální ekonomice točí filmy a píšou romány zatraceně těžko. Když si Vrána vyměňuje v internetové kavárně moudra se sousedem u vedlejšího počítače, z plátna úplně vyskakuje dramaturgova poznámka do scénáře: „Kluci, musíte to vysvětlit tak, aby to pochopila i babička.“

Naproti tomu právě Ahydův zrušený blog poskytoval daleko bezprostřednější a barvitější obraz toho, jaká jízda to byla a je s doménovým parkingem, partnerskými reklamními programy a dalšími kohoutky od penězovodů. Ty – aspoň z naivního webtržnického pohledu – „stačí najít“, otočit a užívat si sprchu dolarů. A hlavně tam nechyběla intimní zpověď o tom, jak destruktivní může být program „work hard, play hard“ na mysl člověka, který by se o generaci dřív právě vrátil z vojny a rozkoukával se, kam dostane umístěnku. Občas si autor vylil srdce cíleně, občas to na čtenáře dýchlo aspoň „z mezi řádků“. Ahyde ostatně není sám, kdo se takhle zpovídal. Nechci přímým odkazem soustředit pozornost na jednotlivce, nicméně stačí rozklikat odkazy na blogy z profilů na Webtrhu a objevíte pár zajímavých zápasů se syndromem vyhoření.

Tohle všechno Czech Made Manovi chybí. Nicméně: Řehořek pro českou kulturu objevil dlouho přehlížené téma. Procesí kluků, kteří kráčí k zaslíbenému místu, kde by „chcaly prachy“. Nesou při tom svatý obraz chlapíka, který stál předlohou filmu, a místo biblí drží směrem k nebi své notebooky. Těším se na celovečerák nebo román, který se jim bude věnovat víc než jen ze čtvrtiny a ve kterém nebudou samoúčelné erotické scény odvádět pozornost od toho hlavního: jaké že to bylo puzení, které mladíky na tuhle svatou pouť vyhnalo.

Czech Made Man. Česká republika, 2011, 90 minut. Režie: Tomáš Řehořek. Scénář: Ota Klempíř, Jiří Hubáček, Milan Bukovecký.