Fotbalonomie vysvětluje, proč jsou bafuňáři hloupí

„Pánové, jsme nahraný. Ten podělanej set-top box odešel,“ lamentuje hostinský jakési předměstské či vesnické putyky 28. května 2011, čtvrt hodinu před začátkem finále Ligy mistrů.

„Já poběžím domů pro náš, děcka si holt pustěj dévédéčko,“ nabízí se Olin a mizí ve dveřích.

„A já nám ukrátím čas povídáním o knize Soccernomics, kterou jsem četl,“ spouští užvaněný Jarin. „Teda vlastně nečetl jsem samotnou tu knihu, do češtiny ji zatím nepřeložili. Ale na Fiňmágu, to je takovej prima web o ekonomice a o různejch souvislostech, měli tuhle moc zajímavej výcuc. Takovej vtipnej. Úplně jsem se v tom poznal...“

„... k věci, Jarine. K věci.“

Pod oblekem štulpny, místo hlavy mičuda

„Tak tedy Soccernomics je tlustá bichle o tom, jak je fotbal interesantní, když se na něj člověk podívá jako ekonom a antropolog. Hned je pak jasnější, jak strašný diletanti jsou bafuňáři a majitelé klubů. Nosí drahý obleky jako velký hlavouni, přitom jsou ale mnohdy úplně blbí.

Tak třeba když vyrazí neúspěšnýho manažera a vybíraj novýho, dělají vždycky ty samý chyby. Uspěchají to. Vybírají prakticky jen mezi bývalýma fotbalistama a vůbec nechápou, že to, jak umí někdo čutat, neříká nic o tom, jak dobrý je manažer a ekonom. Kašlou na to, jaký má vzdělání. Když tuhle Frantu brali na kamioňáka, tak s ním dělali delší pohovor, než kdyby měl šéfovat AC Milán.

Přijmou teda manažera – a ten udělá co? Začne hned nabírat posily! No a to je zase jedna ekonomická chyba za druhou!

Kluby totiž přehnaně utrácí za určitý typy fotbalistů. Třeba za hvězdy posledního mistrovství světa. Málokdy ale pár šťastnejch gólů znamená dalších patnáct let slávy. Anebo takovej Brazilec, co skoro neumí kopnout do míče… Stačí, že Kopakabána a kluk kolikrát stojí mnohem víc než génius z Lotyšska nebo Haiti. Jak se říká, teda já to neslyšel, ale psali to tam tak: Ještě nikdy nevyrazili nikoho za to, že koupil něco od IBM.

No a když potom takovýho exota přivedou do cizí země, tak nevěnujou ani jedinou tisícinu z částky, co dali na přestup, na relokačního asistenta. Takže když chudák Anelka draho přešel do Realu, smutně seděl v šatně bez skříňky a ostatní čutálisti ho začali šikanovat. Úplně jak na internátě. No a nejen Anelka: fotbalový hvězdy spí po hotelích, nemaj ani páru o tom, kam poslat děti do školky, a to se samozřejmě podepíše na tom, jak hrajou. Jenže hurámanažer, co má ještě pod oblekem štulpny, tohle prostě nechápe. Hospodskej, pívo...!“

Rozdíl mezi Čadem a pařížským Třináctým okrskem

„... dík. V tý knize jsou ale i jiný zajímavý věci. Třeba jak to je ve fotbalovým byznyse dobře zařízený, že když je na tom klub finančně špatně, prostě začne hrát nižší ligu. Díky tomu v Anglii snad nikdy neskončil žádnej velkej klub. Jak se v Soccernomics píše: Představte si, že by to tak šlo dělat v jiných oborech. Že by Ford vyhodil šikovný dělníky, najal jelita a prostě vyráběl špatný auta. Takže ono je to vlastně nakonec ani nemusí moc trápit, že mají tak mizerný manažery.

Anebo tam vysvětlujou spoustu mýtů. Třeba jak nás furt štve, že si to v tý lize šudlí ta Sparta a v Evropě Barca a málokdo je dokáže nakopat. Tak prý takový nerovný zápasy jsou právě nejpopulárnější, protože máme rádi příběh o Goliášovi a Davidovi a ve sportu ho můžeme zažívat docela často. V americké lize, MLSu, si nejhorší týmy na konci každé sezony přednostně vybírají hráče, no ale kdo se na MLS kouká? Masochisti leda.

Nebo jak tady Pepa říkal, že ti černí běhaj za míčem tak dobře, protože to maj v genech, a Joža na to, že ne, že jsou prostě jen chudý a chtěj se dostat na lepší úroveň. Tak to ani jedno není pravda. Kdyby platilo to první, tak jsou africký země pokaždý šampionama. Jenže i kdyby to měli černoši v genech, tak jim to bez peněz na dobrou výživu a na trénink není k ničemu. Proto jsou tak dobří hlavně imigranti, kteří vyrůstají na předměstích Francie a Holandska. Ale pozor: pokud by jim šlo jen o prachy, tak mezi nima pak bude i spousta právníků nebo podnikatelů. A to není. Podle Soccernomics je to tak, že když vyrůstáte na chudým předměstí, tak máte spoustu času na to trénovat. Po škole můžete dělat máloco jinýho než kopat do míče. No a protože žijete v bohatý zemi, s trochou štěstí si vás všimne agent a sponzoři. Což se v Čadu asi nestane.

Štestí je krásná věc. A za mistrovství si ho koupíš!

„Tuhle na tom Fiňmágu třeba psali, jací jsou ti Slováci koňové, kolik je stálo mistrovství v hokeji a nevydělaj na tom skoro nic. No ale v Soccernomics jsem si podtrhl jednu takovou zajímavou věc. Že sportovní turnaje skutečně jen těžko roztočí ty... kola ekonomiky. Ale na druhou stranu, i půl roku po jejich konání je obyvatelstvo pořádající země výrazně šťastnější, než dlouhou dobu před tím. Prostě jsou na sebe a na svůj stát pyšní. I když je to teda stálo peníze, ze kterých se třeba daly postavit parky nebo nemocnice.

A aby to nebylo všechno, tak si představte, že když je zrovna mistrovství světa, tak ten měsíc se ve všech zemích, které se ho účastní, snižuje počet sebevražd oproti dlouhodobému průměru pro to období. U chlapů jsou to až desítky zachráněných životů. A nějaký ženský si to kvůli tomu taky rozmyslej.“

„Teda, Jarine, to je ještě větší peklo než ta autobiografie od Tomáše Řepky, co mi ji dal na záchod!“

„To jo. Rozhodně by se ale těm dvěma, co to napsali, Simonovi Kuperovi a Stefanovi Szymanskému, dalo vytknout, že mizerně pracují s daty. Občas si s nima nelámou hlavu a jen citují subjektivní názor nějakého novináře. Jindy ze statistického vzorku několika desítek zápasů vyvodí čísla, co se liší jen o pár procent, a staví na tom bůhvíjaké závěry...“

„Teda Jarine, ty jsi nám nějak zchytřel!“

„To proto, borci, že čtu Fiňmág. Á, Olin je tu! Tak honem, píchni to do zásuvky. Už budou hrát.“

Simon Kuper, Stefan Szymanski: Soccernomics: Why England Loses, Why Germany and Brazil Win, and Why the U.S., Japan, Australia, Turkey – and Even Iraq – Are Destined to Become the Kings of the World's Most Popular Sport. Vydalo nakladatelství National Books v roce 2009. 336 stran, 9 dolarů.

Foto: TV Nova