Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Rok bez peněz: Kdo z vás to má, že nic nemá?

| 1. 6. 2011

„Muž bez peněz“ si rok nic nekoupil a nic neprodal. Ne v Zimbabwe, ale na okraji anglického Bristolu. Jeho knihu radši nečtěte, nebo budete mít chuť udělat to samé.

Rok bez peněz: Kdo z vás to má, že nic nemá?

Mark Boylovi je 32, vystudoval obchodní školu a tipli byste do něj, že teď pracuje sedmdesát hodin týdně, aby splatil byt v centru Dublinu a bavoráka. Fotka by vás jen přesvědčila: vymakaný sebejistý chlapík s vyholenou hlavou. Takže to bávo spíš F10 než X5.

Boyle ale jezdí na starém kole a stopem. Jeho přezdívka a zároveň název jeho knihy mluví za všechno: Muž bez peněz. Od listopadu 2008 do listopadu 2009 totiž dokázal žít, aniž cokoliv koupil nebo prodal. Od té doby pomáhá lidem, kteří chtějí jít podobnou cestou.

O Kurtu Vonnegutovi jeden kritik napsal, že píše tak, jako kdyby se snažil vysvětlit život na zemi mimozemšťanům. A právě z toho samého důvodu je Boylova kniha skvělá. Autor se dostal natolik daleko od všeho, co považujeme za „normální“, že se na lidskou honbu za bohatstvím kouká právě těma „emzáckýma“ mandlovýma očima.

Notebook? Musí být...

Boyle, irský přesídlenec do Velké Británie, není žádný fanatik. Dobře, zvolil si veganství a cestu co nejmenší spotřeby. Nikde se ale nekasá „podívejte, jak jsem úžasně mravný, zatímco vy jste bytosti hříšné“. Prostě zkouší, kam až lze ve snaze nepoužívat peníze zajít, jak je to těžké a čeho všeho si při tom člověk všimne: „Jeden z nejpodivnějších pocitů bylo mít docela prázdné kapsy.“

Popořadě. Docela bez peněz to nejde, takže si Boyle vyčlenil 500 liber na pořízení věcí, se kterými ten rok vydrží. Nakonec mu stačila půlka – jakási paní ho obdarovala starým karavanem, který zaparkoval na okraji nějaké farmy. Vařič si vyrobil ze dvou velkých plechovek od oliv – půvabné na knize je, že je plná boxíků s podrobnými návody – a podobně postupoval i u ostatního vybavení „domácnosti“.

Kontroverzní bylo jeho rozhodnutí vlastnit a ze solárního panelu nabíjet mobil (s předplacenou kartou a nulovým kreditem, tedy pouze pro příchozí hovory) a notebook (bazarový kus s Linuxem a OpenOffice). Pokrytectví? Boyle tvrdí, že ne: mohl takto vysvětlovat svou činnost čtenářům www.justfortheloveofit.org a novinářům, čímž podle svého mínění vykonal víc dobra, než kdyby koukal na oblaka plující nad karavanem. Neberu mu to, ale hrozně by mě zajímala zkušenost někoho, kdo se na rok vypojí „ze sítě“ úplně.

Roční meditace o menstruačním kalíšku

Jak to šlo? Překvapivě dobře. Boyle rychle zavrhl absolutní nezávislost, „jeden z největších mýtů moderní společnosti. Nakonec jsme vždy závislí na včelách, žížalách a mikrobech.“ Velkou část svého jídelníčku posbíral v lese, zbytek vyměnil s lidmi za služby. Svůj vlastní odpad („humanure“) schraňoval jako hnojivo, četl, psal, přemýšlel... a přišel na pár zajímavých věcí:

  • Jakkoliv můžete nepoužívání peněz považovat za „extrémní životní styl“, pamatujte na to, že většina příslušníků druhu homo sapiens sapiens žádnou měnu neznala. Podle Boyla je to 90 %, to číslo mu ale ujelo. Podle Carla Hauba se dosud narodilo něco přes 100 miliard lidí, peníze by tedy pak byly záležitostí posledních dvou generací, což je nesmysl. Nicméně náš druh je tu 200 tisíc let, kovové peníze jen dvě a půl tisíciletí, výrazně kratší dobu než písmo – časový pohled je tedy zajímavější. Nicméně takový penicilin podobné stigma „moderního rozmaru“ nemá, přitom je ještě mnohem mladší.
  • Boyle samozřejmě neříká, že jsou peníze samy o sobě zlo a lidé by se tohoto praktického prostředku směny měli zbavit. Jeho argumenty jsou daleko střízlivější. Peníze a komplexní ekonomika nás zbavují kontaktu s prostředím, nevidíme, jak přesně vznikají naše věci a jídlo. Vlastně je nám to fuk. Autor vzpomíná na výlet desetiletých školáků do přírody, během kterého jeho kamarád ukázal na rozmarýn a zeptal se dětí, co to je. Jeden z debílků zcela vážně odpověděl, že hovězí – a nikdo z jeho vrstevníků neprotestoval.
  • Vnímání bohatství je velice relativní záležitost: „Chudoba je legrační pojem. Vždy se definuje penězi, a pokaždé ve vztahu k tomu, kolik vydělávají ostatní.“ Nejhorší chudobou v Británii je podle Boyla ta duchovní – doplňme, že je to ateista z katolické rodiny. O pár stránek dál vysvětluje, proč bylo výhodné vyměnit třicetikilový pytel ovsa v hodnotě 20 liber za dlouhých osm hodin práce: „Musíme si více uvědomovat skutečnou hodnotu potravin. (…) Pokud bych musel zorat, vysázet, zalévat a sklízet pole s ovsem, abych ho získal tolik, vzalo by mi to šedesát hodin.“ Takže vlastně úspora. Mimochodem, napadlo vás někdy, že když místo jízdy autem jedete na kole a krmíte se při tom malinami rostoucími kolem cesty, je to, „jako kdyby vám někdo platil za cestování“?
  • Stále víc se obklopujeme věcmi na jedno použití, především v kuchyni a koupelně. Aby mohlo dítě rok čůrat do papírových plen, musí rodič s minimální mzdou vydělávat dva týdny. Krajinu pak pleny zamořují tunami odpadu a lidé ani nemají motivaci nutit své děti k používání nočníku. Podobně je to s vložkami a tampony: ty může nahradit menstruační kalíšek, který vydrží celý život. Podobným problémem jsou, slovy Zygmunta Baumana, „jedy a protijedy“: společnost, jejíž přípravky vysušují kůži, prodává zároveň hydratační krém...

... a lidi za všechny tyhle větší nebo menší nesmysly nechávají peníze. I já a vy.

„Prostě jsem žil“

Rok utekl jako voda, Boyle z honorářů z prodeje knihy financuje vznik freeganské komunity a píše pro The Guardian.

Muž bez peněz je dráždivá kniha. Nemusíte být moc environmentalisticky založení, aby ve vás nechala otisk. Dokonce si troufám tvrdit, že čím více peněz kolem vás lítá a čím dál jste od záhonů a hnoje, tím pravděpodobněji se přistihnete, že – stejně jako já dnes – hledáte na okraji města nějaký vhodný pozemek, kam šoupnout maringotku.

Nevěříte? Už ve třetině knihy jsem věděl, kterým citátem skončím: „Došlo mi, že mě netrápí hledání rovnováhy mezi pracovním, společenským a soukromým životem. Prostě jsem žil.“ Kdo z vás má to, že nic nemá?

Přednáška Marka Boylea na TEDxO'Porto

Zdroj: TED


Mark Boyle: The Moneyless Man. A Year Of Freeconomic Living. Vydalo nakladatelství Oneworld Publications v roce 2010. 244 stran, 9 liber.

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (5 komentářů)

Jaroslav A. Polák | 20. 5. 2012 01:30

Jako životní zkušenost a experiment to je určitě super, ale jako řešení pro společnost samozřejmě ne. V masovém měřítku s tím experimentoval naposledy asi Pol Pot a nic extra tedy ;-) Nicméně on to samozřejmě takto neprezentuje. Jde o to, jak začít v podobném smyslu fungovat v rámci skupiny.
Jsem zvědav, co se na brněnsku rozvine v támci tohoto: http://www.rozletse.cz/
A samozřejmě také s čím přijde Libor Malý.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Michal Weinfurtner | 8. 12. 2011 18:04

Hm, tak trochu mi to připomíná Jindřichovice pod Smrkem. Kdysi jsem viděl dokumentární pořad o této zapadlé vísce ze severu země. Mají tam Větrnou elektrárnu, teplárnu na biomasu a kdoví co všechno, pěkně z dotací. A k tomu taky z dotací osvětovou budku a spostu letáků, kde přesvědčují zpitomnělé turisty, jak se jim to bohatě vyplatí a jak to jde když se chce.

Na co ale všichni zapomínají, je byť jenom přemýšlet co by se stalo, kdyby jejich v pravdě úžasného příkladu následovala většina. Představte si v každé obci spoustu větrníků a tepláren na biomasu. Kdo by tvořil hodnoty na ty dotace ?

V některých regionech kdeto s podporou biomasy přehnali mají již během několika let provozu velké potíže, protože cena biomasy roste geometrickou řadou. Zákon trhu funguje i v prostředí prošpikovaném dotacema, prostě biomasa není, musí se dovážet z daleka, stojí to víc.

Stejně tak ty větráky. Dokument přesvědčoval lidi, kolik peněz z jeho provozu obec vydělá. Ale už nezaznělo, že většinu těch peněz jim v ceně elektřiny platí celá republika.

Demagogie a polopravdy. Stejné je to s tímto nesporně zajímavým experimentem. Pokud bychom se v tomto způsobu života shlídli všichni, nejen že by pan Boyle neměl mobil a notebook a to ani ten bazarový, ale on by nejspíš neměl ani ten karavan, musel by si najít nějakou jeskyni a své zkušenosti by tak akorát mohl čmárat na stěny jeskyně ohořelým uhlíkem, pokud by vůbec dokázal rozdělat oheň ;)
-1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

František Marčík | 1. 6. 2011 12:38

Dotaz na pana recenzenta: netušíte, zda ve VB nemají povinnosti platit zdravotní pojištění? Kniha vypadá pozoruhodně. V této souvislosti bych upozornil na dvojí, knihu prof. Bernarda Lietaera Budoucnost peněz. A stran chudoby. Hana Librová tuším že ve Vlažných a váhavých rozlišuje mezi bídou a chudobou. Bída je vynucená, rovná se hmotnému nedostatku, živoření, hladu, nezéměrnému bezdomoví, zatímco chudoba je dobrovolně přijímanou a kýženou ctností (tedy toto rozlišení platí pro hmotné statky, jak je to u duševních či duchovních - viz blahoslavení chudí duchem - netuším).
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

František Pašingr | 1. 6. 2011 03:41

Kdysi jsem viděl komedii o zamilovaném americkém prezidentovi. Jednoho dne se rozhodl koupit ženě, která se mu líbila, kytku a zjistil, že nemá ani peníze ani kartu, protože za posledních pět let, co byl ve funkci, je prostě nepotřeboval, protože všechno někdo zařídil. Nakonec mu kytku přinesl jeho zahradník.
Takže pět let nic nekoupil ani neprodal a nepotřeboval na to živořit v maringotce.
Kdybych chtěl napsat takovou knihu, tak se jednoduše dohodnu s nakladatelstvím, pro které to budu psát, že mi zařídí byt na hlavní třídě a dodají vše co budu potřebovat od potravin až po lístky do divadla a připojení na internet.
Pokud by chtěl vynechat nejen peníze, ale i naturální směnu, tak by musel žít jako Robinson Crusoe než potkal Pátka.
-1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Miloslav Trmač | 1. 6. 2011 02:08

Měli bychom si "více uvědomovat" ne hodnotu potravin (ta je koneckonců pro každého jedince v principu stejná - přežití), ale rostoucí lidskou produktivitu.

Potraviny se, myslím, zdají podhodnoceny jenom tomu, kdo se je snaží vypěstovat s rýčem místo traktoru, moderních hnojiv, odrůd atd.

(V době války, kdy nezbude nic lepšího než ten rýč, je samozřejmě všechno jinak...)
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Michal KašpárekMichal Kašpárek
* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!