Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Jste kvůli strachu z AIDS monogamní? Špatně! Vyražte smilnit ještě dnes

„Hardcore libertarián“ Steven Landsburg bojuje proti „selskému rozumu“. V knize More Sex Is Safer Sex mu vstřelil pár hezkých gólů, ale končí to spíš plichtou než vítězstvím.

„Nazdar, neruším?“ volá Martin Vlnas. Stojím v chodbě a v obou rukou držím plný tašky.

„Ne, nerušíš,“ lžu.

„Víš už, o čem budeš psát čtvrteční článek?“

Jak to mám sakra vědět? A proč vůbec? Je teprv pondělí odpoledne. „Vím,“ lžu dál: „o…“ odkládám tašky a otevírám složku postahovaných knih, „... o tom, jak se to…“, hmmm, More Sex Is Safer Sex zní dobře, „jmenuje…“, ale na Amazonu jen tři hvězdičky, to zase budu psát v potu tváře, no co: „mór sex iz sejfr sex“.

„To zní dobře, na léto, tak jo.“

Uf, o fous.

Jenže, přátelé, ono to má sice jen tři hvězdičky, přičemž kdejaké kravině autorova rodina naklikala aspoň čtyři a půl, přitom je to ale mimořádně stimulující dílko.

Všichni věrní a zdraví: vzhůru do barů

Steven Landsburg je profesorem ekonomie na University of Rochester. Označuje se za „hardcore libertariána“ a nepřítele selského rozumu, který do magazínu Slate píše dlouhé vtipné sloupky zabývající se „ekonomií všedního dne“. A právě ty vyšly pod souhrnným názvem More sex is safer sex, tedy Víc sexu znamená bezpečnější sex.

Je to název zavádějící, protože titulní sloupek nic takového vlastně neříká. Lansburg v něm jen vtipně vysvětluje, že kampaň za sexuální abstinenci nepřímo pomáhá k šíření pohlavních nemocí. Vyřazuje totiž ze hry – řekněme to naplno: z trhu – hodný a zdravý kluky a holky.

Představte si to: Martin (fakt to v té knize je, žádný odkaz na šéfredaktora!), spořádaný chlapec, pracuje ve firmě s Joan. Cestou na firemní večírek mu plakát v metru osvětlí, že by se měl zdržet pohlavního života. A i když to mezi ním a Joan jiskří, dívka nakonec musí svoje pohlavní pudy uspokojit u Petra Promiskuitního. Jenže bum, v náručí tohoto individua se chuděra nakazí virem HIV.

„Harvardský profesor Michael Kremer odhaduje, že by šíření nemoci AIDS v Anglii mohlo být zpomaleno, pokud by si každý, kdo má za rok méně než 2,25 sexuálních partnerů, dopřál o nějakou tu bokovku navíc. Do tohoto limitu se vejdou tři čtvrtiny britských heterosexuálů ve věku 18 až 45 let.“ Lehce promiskuitní lidé tak podle Landsburga uberou „práci“ prostitutkám a silně promiskuitním šiřitelům nemocí. A protože častěji používají kondom, nebudou kolem sebe choroby šířit takovým tempem, i když už něco ošklivého chytnou. Zní to chytře…

S podmanivou libertariánskou arogancí pak v knize autor odpovídá na dopisy, které obdržel po zveřejnění článku: Že by totální abstinence vyřešila problém pohlavních nemocí docela? Snad ano, zákaz automobilů by přece taky „vyřešil“ úmrtnost při nehodách – ani jedno ale asi nejde dotáhnout do konce, navíc by nám vymýcení motorismu a promiskuity zřejmě nepřineslo moc štěstí.

Nejlépe o věcech rozhoduje ten, kdo si musí sežrat výsledek

Přímočaré postřehy má „pan profesor“ i k řadě rozšířených „truismů“, omletých tvrzení, které jejich zastánci obvykle ani nemusí nijak obhajovat. Většinou staví na jednoduché premise: nejlepší rozhodnutí udělá ten, kdo bude muset žít s jeho následky.

  • Dětská práce se nám nemusí líbit, neměli bychom ji ale potírat. „Být chudý znamená činit těžká rozhodnutí, například jestli více pracovat, nebo méně jíst. Ani jedna alternativa není bůhvíjaká, je ale arogantní myslet si, že americký nebo evropský středostavovský demonstrant o tom rozhodne lépe, než africké nebo asijské rodiny, kterých se následky rozhodnutí bezprostředně týkají.“
  • Současný systém volebních okrsků je nefér, protože (nejen) při „porcování medvěda“ posílají zástupci peníze do „svých“ obvodů a nepocítí, že ty samé prostředky chybí jinde. Řešení? Změnit volební zákony tak, aby si společného zástupce nevolili lidé z jednoho místa, ale s podobným příjmením. „Je jednoduché vytvořit penězovod do konkrétního regionu, ale mnohem těžší vymyslet schéma, které přivede příjem jen těm lidem, jejichž jméno začíná písmenem Q.“
  • Za epidemii obezity můžou nejen nižší ceny potravin, ale nižší náklady na obezitu samotnou. Když jste dostali infarkt před 30 lety, byla to konečná. Teď to oslavíte pečenými žebry, jakmile vyřídíte v nemocnici všechny drobné nepříjemnosti. Proč se sakra vůbec udržovat v kondici, když si věda s nějakou tou ucpanou cévkou stále levněji poradí?

Jak v koutu duše vyčíslujeme nevyčíslitelné hodnoty

Landsburg na rozdíl od autorů Špekonomie nebo Gladwella nemíchá dohromady sociologii, evoluční biologii, psychologii a mrtě dalších oborů. Věnuje se ekonomii, „nauce o uspokojování potřeb“, a poměrně přesvědčivě ve svých myšlenkových experimentech žongluje čísly.

Asi nepřekvapí, že se zastává texaské nemocnice, která v roce 2005 odpojila od dýchacího přístroje nevyléčitelně nemocnou imigrantku Tirhas Habtegirisovou: Ta si totiž nemohla dovolit dál platit účty za péči. Její rodina tvrdí, že se pak zadusila při vědomí, právníci nemocnice zase opak.

Landsburg svou dlouhou argumentaci – uvolnění přístroje může zachránit život někomu, kdo svůj život ocenil dražším pojištěním – zakončuje takhle: „Pokud se vám příčí vyjadřování hodnoty lidského života v dolarech a považujete to za bezcitnost, zkuste z toho vyrůst. Možná vám to není jasné, ale hodnotu života vyjadřujete nepřímo pokaždé, když si koupíte cukrovinku za ty samé prostředky, které jste mohli věnovat místní požární stanici.“

Ahoj, jsem Michal, shluk atomů s cenou zhruba několik milionů

Rád koukám na seriál Teorie velkého třesku kvůli postavě Sheldona. Geniálního vědce, neschopného jakékoliv empatie. Lidi kolem sebe vnímá jako výsledek biologické evoluce, jemu nesrozumitelných sociálních norem a samozřejmě taky jako shluky částic, které se chovají podle přesně popsatelných fyzikálních zákonů. Je s ním hrozná prča, protože i když má v tom všem pravdu, působí tyhle zkratky nemístně a vulgárně. Asi jako když malý kluk ukáže návštěvě pinďoura: ano, má ho každý muž, ale neukazuje se na veřejnosti.

Podle Milana Kundery dobrá kniha čtenáři umožní nahlédnout za pomyslnou oponu a prohlédnout si věci, jak jsou doopravdy. More Sex Is Safer Sex je právě kvůli tomu vynikající čtení. Ukazuje, jak cynické jsou iluze o tom, že lidé, památky a umělecká díla nemají vyčíslitelnou peněžní hodnotu. Zároveň to ale Landsburg hrotí až moc: na konci oponu nezatahuje zpátky, naopak se snaží vysvětlit, že se všech těchto zástěrek musíme zbavit a nestydět se přesně popisovat ceny věcí, které nás obklopují a o kterých rozhodujeme. Pomíjí, že tahle zástěrka má v lidském životě i společnosti hluboký smysl – přinejmenším umožňuje rozdělit všední a sváteční, světské a svaté, manželku od prostitutky. Landsburg je jako tříletý kluk: stojí uprostřed obýváku s kalhotami staženými až na zem a ignoruje i maminčino „No, tak jsi všechny pobavil a teď zas gatě nahoru.“

Tu knihu si pořiďte. Je ohromně zábavná. A nesmělým lidem snad nabídne několik überzajímavých postřehů a příběhů, se kterými budou moci zkusit své štěstí, až vyrazí do baru zachraňovat svět od pohlavních nemocí.


Steven E. Landsburg: More Sex Is Safer Sex: The Unconventional Wisdom of Economic. Vydal Free Press v roce 2007. 288 stran, 11,20 dolaru.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK