Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Posvícení v globální vesnici: Marshall McLuhan by slavil sté narozeniny

| 21. 7. 2011 | Vstoupit do diskuze

Přestože se kanadský filozof nedožil 21. století, byl jeho prvním obyvatelem. Čtyřicet let staré McLuhanovy knihy působí v éře sociálních webů, dotykových obrazovek a práce z domova pořád svěže.

Posvícení v globální vesnici: Marshall McLuhan by slavil sté narozeniny

Mí tři nejoblíbenější šílení vědci 20. století jsou:

Kurt Gödel, brněnský rodák a fenomenální logik. Nejdřív zformuloval „dvě věty o neúplnosti axiomatických formálních systémů s aritmetikou“, a pak umřel hlady, protože věřil, že se ho někdo snaží otrávit.

Paul Erdős, na amfetaminech frčící matematik. V jednasedmdesátém roce nad svým kamarádem vyhrál sázku, že bez drog vydrží měsíc, ale neměl z toho radost: „Matematika nabrala měsíční zpoždění!“

Herbert Marshall McLuhan. Na svět přišel na den přesně před 100 lety v kanadském Edmontonu, a aniž by se dožil 21. století, byl nepochybně jeho prvním obyvatelem. Psal eseje o blogování v éře maličkých černobílých televizních obrazovek. Snil o home office, když ostatní žili v rytmu příměstských vlaků. Rozdíl mezi hodnotami Václava Havla a Václava Klause zformuloval pozoruhodně přesně, ještě když první tahal bedny po jevišti Divadla Na Zábradlí a druhý sázel koše v dresu Dukly Dejvice.

Světu dal pojem „globální vesnice“ a studentům novinařiny proklínané, tlusté, špatně srozumitelné, místy si protiřečící, pořád ale fascinující knihy.

Hlavu si od médií už nikdy nevyčistíte

Ve své nejspíš nejznámější publikaci Jak rozumět médiím vydestiloval skoro celé svoje dílo do tří slov: „Médium je poselství.“

Průměrně bystrý člověk dokáže při čtení novin nebo sledování televize pamatovat na to, že jsou jejich obsahy poselstvím, kterému může věřit, a nemusí. Je v jeho moci ignorovat to, co se píše nebo říká. Nenapadne ho ale ze své hlavy vymazat – podobně umělou – fonetickou abecedu nebo kód televizního vysílání: „Ryby nevědí, že existuje voda, dokud nejsou na suchu.“

Nad článkem zvítězíte. Nad novinami nikdy. Můžete se na to soustředit celý den. Můžete odjet na rok na chatu vysoko do hor. Hlavu si od médií už nikdy nevyčistíte.

Co všechno vylezlo z rotačky a knihařského lisu

Komunikační prostředky totiž od úsvitu dějin vytvářejí svět, ve kterém lidé žijí. Ne ani tak tím, co se v nich říká nebo píše, ale jestli se to říká, nebo píše.

Pravěký člověk žil ve světě zvuků, který neměl „žádný střed a žádný okraj“, jak McLuhan vysvětlil v legendárním rozhovoru pro Playboy. Pak přišla fonetická abeceda, která souhru smyslů rozbila. Poprvé v historii se oddělil zrak od sluchu, vizuální kód od významu. A to nebylo všechno. Dopřejeme si teď nekráceného pana Nesrozumitelného:

„Sazba, prototyp všech strojů, zajistila primát vizuálních sklonů a nakonec zpečetila osud kmenového člověka. Nové médium lineární, jednotné, opakovatelné sazby rozmnožovalo informace v nekonečných množstvích a do té doby nemožných rychlostech, a zajistilo tak oku dominantní postavení mezi lidskými čidly. Toto nové médium jakožto drastická extenze člověka tvarovalo a transformovalo celé lidské prostředí, psychické a společenské, a bylo přímo zodpovědné za vznik tak nesourodých jevů jako nacionalismus, reformace, montážní linka a její výhonek – průmyslová revoluce, celé pojetí kauzality, karteziánské a newtonovské pojetí vesmíru, perspektiva v umění, narativní chronologie v literatuře a psychologický způsob introspekce či vnitřního zaměření, který ohromně zesílil sklony k individualismu a specializaci, jež fonetická gramotnost před dvěma tisíci lety zplodila.“

A když už si lidé na tuhle novou realitu jakžtakž zvykli, přišla rána: telegraf. Sto let po něm televize. Padesát let po ní internet. Tato elektrická média nás vrací zpět ke kmenové společnosti, jednotě smyslů, gumovému času i prostoru, magickému vnímání reality – a jsou při tom hrozné zmatky.

Prezidentská vsuvka

Poprosím teď dva figuranty, Václava K. a Václava H., aby mi pomohli s vysvětlením změny, kterou máme zvláštní čest kolem sebe i v nás samotných pozorovat:

Václav K.: „Národní stát! V Praze dopravní infrasturkturu! V divadle klasiky! Těžký průmysl! Tyhlety internety zabíjejí Máchův odkaz!“

Václav H.: „Globalizaci! V Praze Kaplického blob! Divadelní hry absurdní! Ekonomiku v souladu s přírodou! Tohleto neonové srdce nad Hradem ale krásně svítilo!“

Jak asi tušíte, Václav K. je – s výjimkou své lásky k jazzu – člověkem éry knihtisku, Václav H. dítětem elektrického věku. A přesně tak, jako bují rozpory mezi dvěma českými prezidenty a jejich fankluby, stojí celý svět rozkročený mezi dvěma érami a z té schízy bolí hlava.

Po pás v elektrickém věku

Marshalle McLuhane, kdybyste ještě žil, to byste se nasmál, jak jsme teď zmatení:

Naše děti jsou prvními domorodci divočiny elektrických médií. V transu podobnému duševnímu rozpoložení jeskynních lidí chodí virtuálními světy a kosí příšery. Nerozeznávají je podle Klíče k určování videoherních emzáků z edice OKO; ruku jim vede ucho samotné podle šelestu ze sluchátek. Jejich smysly jsou konečně v rovnováze, jejich duše spojené s dušemi přátel hrajících z druhého konce světa. A přesto je nutíme pětkrát v týdnu sedm hodin denně strnule sedět ve školách vypadlých z éry knihtisku a poslouchat tam seznamy autorů, živočichů a chemických látek. Hystericky se je tak snažíme udržet ve světě abecedního řádu. Je to jako v té Prevértově básničce (v překladu Petra Skarlanta):

Teroristo! Lotře! Zlodějčíku! Hajzle!
Co je to za řev? S kým se vadíte?
Teroristo! Lotře! Zlodějíčku! Hajzle!

To smečka počestných lidí křičí tak zle
A pořádá hon na dítě

Pamatujete, jak jste psal o umělcích elektrické éry a byrokratech éry knihtisku? O Sherlocku Holmesovi, géniovi-umělci, který svojí intuicí zákonitě porážel zkostnatělý Scotland Yard? Ta bitva se vede pořád: v práci po nás chtějí umění, překonání limitů, překvapení – a máme na to manuály rozepsané v očíslovaných bodech a osmihodinovou pracovní dobu s půlhodinovou přestávkou na oběd.

Vaše tipy vyšly podivuhodně přesně. Díky Twitter Trends a Google Trends umíme zjistit, co si lidi v kterémkoliv koutu světa myslí, co dělají, co je zajímá. Twitter zaznamenává globální vědomí a dovoluje nám nahlédnout dva až pět dní do budoucnosti. Rozšířenou realitou přidáváme vrstvy dosud neviditelných informací před to, co vidíme očima. Dotýkáme se obrazovek svých telefonů: zatím hlavně proto, abychom stříleli ptáčky do prasátek, ale brzo vymyslíme i něco lepšího.

Když jsme posledně seděli U Stopků s Honzou Bočkem a Martinem Vlnasem – vy je nemůžete znát, ale oni vás znají – kontrolovali jsme divoké počasí venku přes satelitní snímky na mobilu, namísto toho, abychom se šli podívat ven. Číšník nás měl za magory, ale vy byste nám i ve svých sto letech rozuměl. Vždyť jste si přece všiml: „Nová média nejsou mosty mezi člověkem a přírodou. Jsou přírodou.“

Tak všechno nejlepší. Dnes je v globální vesnici posvícení a pije se na vás.


Marshall McLuhan: Člověk, média a elektronická kultura. Výbor z díla. Vydala Jota v roce 2000, 415 stran, 498 Kč.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro...

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK