Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Proč šéfujete vy mně, a ne já vám: Jak chucpe pomohlo Izraeli k bohatství?

| 28. 7. 2011 | Vstoupit do diskuze – 9 komentářů

Neměli infrastrukturu, neměli vodu, neměli nerostné bohatství, neměli kamarády. Teď mají víc než my a výborná kniha Start-up Nation vysvětluje proč.

Proč šéfujete vy mně, a ne já vám: Jak chucpe pomohlo Izraeli k bohatství?

Čtyřicátá léta. V kibucech kdesi v poušti se lopotí hrstka rolníků, dohromady v téhle zemi žije milion lidí. Kvalita jejich života je na úrovni Američanů na začátku devatenáctého století.

Cvak.

První léta jednadvacátého století. Stejné místo. Na poušti, teď už vlastně poli, bzučí zavlažovací systémy. Rostou tu stromy, za kopcem stojí pobočka Intelu, za dalším firma koupená PayPalem. Země má přes sedm milionů občanů a nejaktivněji ze všech na světě podporuje přistěhovalectví. Kvalita života je tu stejná jako ve Spojených státech. Dohnali je za půl století.

Kniha Start-Up Nation: příběh izraelského hospodářského zázraku od Dana Senora a Saula Singera teď i v češtině vysvětluje, co se stalo při tom "cvak".

Nejde o to vyhrát. Jde o to vyhrát hnusně

Napřed si prosvištíme některá slovíčka. Ačkoliv totiž žádná z 260 stránek knihy není vata, její poselství dobře osvětlí pět hebrejských slov a sousloví:

  • Chucpe. Podle starého vtipu je chucpe, když se obžalovaný z vraždy svých rodičů před soudem hájí tím, že je sirotek. Senor a Singer jsou trochu víc školometští: "Člověk zvenku vidí v Izraeli projevy chucpe všude: ve způsobu, jakým univerzitní studenti mluví se svými profesory, jak zaměstnanci vyjadřují námitky v debatách se šéfy, jak seržanti diskutují s generály a úředníci zpochybňují slova ministrů. Pro Izraelce to ale není chucpe, nýbrž běžný a naprosto samozřejmý způsob chování. Někde v průběhu života - doma, ve škole nebo v armádě - se každý Izraelec naučí, že asertivita je normou, zatímco zdrženlivým chováním riskujete, že vás ostatní předběhnou." V Izraeli často kladená nebo aspoň promýšlená chucpe otázka, "Proč jste vy mým šéfem, a ne já vaším?" je prostě půvabná.
  • Roš gadol a roš katan. "V izraelské armádě se vojáci dělí na ty, kteří používají myšlení typu roš gadol - doslovně velká hlava - a ty, kteří se řídí přístupem roš katan neboli malá hlava. Chování v duchu roš katan, které není žádoucí, znamená vykládat si rozkazy co možná nejneomezeněji, a vyhýbat se tak odpovědnosti nebo práci navíc. Myšlení v duchu roš gadol znamená řídit se rozkazy, ale vykonávat je co možná nejlépe, používat přitom vlastní úsudek a vyvíjet veškeré potřebné úsilí. Tento přístupupřednostňuje improvizaci před disciplínou a zpochybňování autorit před úctou k hierarchii."
  • Bitzu'ista. "BenGurion byl klasickým příkladem člověka, pro nějž má hebrejština označení bitzu'ista, což se dá volně přeložit jako pragmatik, přičemž však hebrejský výraz zahrnuje mnohem větší důraz na aktivismus a výkonnost. Bitzui'sta je někdo, kdo zkrátka dokáže věci zdárně zařídit." Transkripce do češtiny v knize je trochu matoucí, původní hebrejské slovo zní "bitza", na anglickém webu hledeje "bitzu'ist".
  • Davka. "[N]epřeložitelné hebrejské slovo, které znamená něco jako navzdory, ale zároveň obsahuje odhodlání dátjim to sežrat. Jako by říkali: Čím více na nás budou útočit, tím úspěšnější budeme." Fanoušci seriálu Ally McBealová si tu vzpomenou nafishismus "Nejde o to vyhrát. Jde o to vyhráthnusně."

Sežer si to, Husajne

Teď trochu souvisleji. Izraelský hospodářský zázrak má podle Senora a Singera příčin hned celou řadu a to ještě docela pomíjejí zkušenosti s obchodováním, které měla řada Židů před příchodem do Izraele. Nejvíc pozornosti věnují válce. Schválně, tipli byste, že bude bohatší děcko, u jehož limonádového stánku nakupuje brču [brněnsky limonáda, pozn. red.] a součástky pro svoje auto milá paní Merkelová, anebo obrýlený žáček, o jehož svačinu a kapesné usilují bitkaři jako Saddám Husajn nebo Abdul-Hakim Amer.

V případě České republiky a Izraele to je Izrael. Vysvětlení, že se prostě musí víc snažit, obstojí tak napůl. Válka sice dokáže zvýšit hrubý domácí produkt, ten ale nekalkuluje s tím, co všechno se zničí a kolik životů zmaří. Plete se i expremiér Jan Fischer, který v úvodu ke knize říká, že výdaje na armádu omezily přerozdělování v zemi - armáda si sama od sebe nic nevydělá, kyne z peněz poplatníků. Pravda, v případě Izraele jsou jednoznačně návratnější, než kdyby Jeruzalém pořádal ohňostrojový festival nebo hokejové mistrovství.

Víc než "tvrdá" infrastruktura a technologické inovace, do kterých stát při válce leje peníze, tak Izraelcům pomáhá právě ta davka. Autoři citují historičku Tamaru Tuchmanovou: "Navzdory všem svým problémům má Izrael jednu ohromnou výhodu: vědomí smyslu své existence. Izraelci možná nemají blahobyt... ani poklidný život. Zato mají něco, co obvykle blahobyt dokáže zadusit: mají motivaci."

Facebook na vojně aneb Tento velitel už se mi nelíbí

Nedá se zpochybnit ani to, že povinná vojenská služba vytváří vztahy, které by bez ní nevznikly - v jednom tanku se inženýr sblíží s řidičem hovnocucu, v druhém právník s programátorem. Při pravidelných povinných cvičeních se pak tahle pouta utužují a výsledkem je třeba to, že kdokoliv chce začít podnikat, ví, komu zavolat a zeptat se, co a jak. Nemluvě o tom, že při podnikání samotném líp rozliší, co je otázka života a smrti a co se naopak dá pustit k vodě.

Mimochodem, izraelská vojna vypadá jinak než ta naše. Vojíni hlasují o odvolání svých nadřízených, třiadvacetiletým kadetům se svěřují nebezpečné operace i státní tajemství, v armádě panuje princip "inteligentního selhání". Když v zasedačce sedí blíž kávovaru, vaří kafe velitelé svým podřízeným. "Celá izraelská vojenská tradice je založena na tom, že žádná tradice neexistuje."

Co společného mají Zlín a Tel Aviv

Článek by nebyl úplný bez srovnání s Českou republikou. Pro jednou nebudu dělat chytrolína a vysvětlovat, co poslední vlády dělaly špatně, ostatně mě to při čtení ani nenapadalo. Hlavou se mi totiž honilo srovnání současného Izraele s první československou republikou:

  • Obě země byly obklopené nepřáteli, kterým se nejen musely fyzicky bránit: taky se od nich ale potřebovaly myšlenkově odlišit. Obě si zvolily tu samou identitu: liberální sekularizovaná demokracie, otevřená iniciativám svých občanů, obklopená převážně autoritativními, tradicemi svazovanými státy.
  • Obě svou tradici budovaly na popření tradice. V Izraeli to je demokratická "podnikatelská vojna", v obou zemích funkcionalistická architektura a v Československu samotném třeba zákaz používání šlechtických titulů.
  • V obou, bez velké podpory státu, vyrostly firmy, které vykročily daleko do světa.
  • A trochu banálně: žádná z těch zemí by bez Židů nebyla, co je. Jedna by zůstala úplně prázdná, ve druhé by místo vily Tugendhat stál pavlačák. Nebo herna.

Radit Petru Nečasovi, v čem se poučit od Izraele, by bylo trochu chucpe a já zrovna nemám svůj chucpe den. Izraeli bych ale rád popřál, aby to s ním nedopadlo jako s Československem. Tuhle success story si totiž chci číst dál.


Dan Senor, Paul Singer: Start-up nation. Příběh izraelského hospodářského zázraku. Vydalo nakladatelství Aligier s.r.o. v létě 2011. 359 Kč.

Obrázky s využitím Wikimedia Commons

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 9 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK