Čínská totalita je budoucnost kapitalismu, šklebí se Slavoj Žižek

„Nejnebezpečnější filosof Západu“. Láká obálka nové knihy Slavoje Žižka (jeho medailon tu vyšel loni v létě) Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Je to klamavá reklama. Za prvé, odkazovaný web New Republic Žižka označuje „jen“ jako „the most despicable philosopher in the West“, tedy největšího západního filozofického zmetka. Za druhé, abyste mohli být nebezpeční, musíte lidem říkat podbízivými slovy to, co chtějí slyšet. To Žižek nedělá. Z těžké vlny radikálního marxismu a lacanovské psychoanalýzy tká deku, kterou následně hází na globální kapitalismus, a kope do něj, co to jde. Jeho argumentům je bez humanitního vzdělání těžké rozumět a kopanec navíc občas schytá i čtenář. Inu, psychoanalytik.

Dvě stě stran dvěma větami? Současná krize není důsledkem nahodilých deviací volného trhu („příliš laxní právní regulace, zkorumpovanost velkých finančních institucí“), ale selháním systému jako takového. Řešením je podle Žižka nikoliv méně či více regulovaný kapitalismus ani sociální stát, ale radikální vykročení směrem ke komunismu. „Eric Hobsbawm nedávno publikoval článek s názvem Socialismus selhal, kapitalismus zbankrotoval. Co bude následovat? Odpověď zní: komunismus.“

Nečekám, že by s tím někdo ze čtenářů Finmagu plně souhlasil – ani já ne. Žižkovi se ale musí uznat inteligence a zuřivost, s jakými současný kapitalismus očutává. A i pokud jste libertariáni nebo konzervativci, v některých věcech mu budete muset dát za pravdu.

Jsem homo sacer, míň než pes

Baštíte západním politikům, že jsou zastánci (jakžtakž) volného trhu a lidských práv – a upřímně se snaží oboje šířit do zemí třetího světa? Nedívejte se na to, jak se chovají ke svým, ale k cizím.

„Před několika lety se realitu mezinárodního volného trhu podařilo vystihnout v jedné reportáži CNN o Mali. Dvěma pilíři malijské ekonomiky jsou pěstování bavlny na jihu a chov dobytka na severu a oba tyto pilíře jsou v ohrožení, protože západní mocnosti porušují právě ta pravidla, která tak neúprosně vnucují národům třetího světa. Mali produkuje bavlnu prvotřídní kvality, ale USA na podporu domácích pěstitelů bavlny vynakládají více prostředků, než činí celkový malijský státní důchod, takže není divu, že jim jejich malijské protějšky nedokážou konkurovat. Na severu je hříšníkem Evropská unie: malijské hovězí nemůže konkurovat masivně dotovanému evropskému mléku a hovězímu. EU subvencuje každý jeden kus dobytka přibližně pěti stovkami eur ročně – více, než kolik činí v Mali poměr HDP na hlavu. (...) Kde jsou republikánští ochránci volného trhu?“

Ještě horší je to s lidskými právy. Žižek zmiňuje soud se sedmi tuniskými rybáři, který proběhl před čtyřmi lety na Sicílii. Obvinění? Zachránili před jistou smrtí čtyřiačtyřicet afrických uprchlíků, včetně žen a dětí, s jejichž člunem si pohrávalo divoké Středozemní moře. Nikdo nebyl odsouzen, ale cíl byl jasný: odstrašit ostatní rybáře od toho, aby se snažili běžencům zachránit život. „Tento incident ilustruje, až Agembenův homo sacer – člověk stojící mimo právní řád, který může být beztrestně zabit, existuje v samotném srdci Evropy, která sebe samu vnímá jako posvátnou výspu lidských práv a humanitárních ohledů, v protikladu k USA a excesům války proti terorismu.“

A ze Žižka popichujícího je rázem Žižek varující: „Dnes jsme všichni potenciálně homo sacer a jediný způsob, jak zabránit tomu, abychom se jím skutečně stali, je jednat preventivně.“

Čínský kapitalismus nemusí být naše minulost. Může to být naše budoucnost

Nechci lacině snižovat Žižkova varování, nicméně z velké části jde o klasický rudo-zelený „doomsaying“, ohlašování brzkého konce světa, jak ho známe. Kapitalismus podle něj produkuje několik problémů a paradoxů, kterým se alternativní média věnují denně a není nutné si kvůli nim kupovat knížku. Předně to jsou bezprostřední hrozba ekologické katastrofy, „neslučitelnost koncepce soukromého vlastnictví s pojmem takzvaného intelektuálního vlastnictví“, etické problémy související s technologickým pokrokem a hrozba vzniku nových ghett. (Mimochodem, poněkud srozumitelněji o tom samém píše Jan Keller, jehož poslední knihu jsme tu prostudovali v březnu.) Echt libertarián bude v této části klidně popíjet burbon a hladit si knírek. Znepokojí ho ale Žižkovy úvahy o tom, co se děje v asijských zemích:

„[A]ž doposud se kapitalismus zdál být neoddělitelně svázaný s demokracií – čas od času jsme sice byli svědky regresu k otevřené diktatuře, ale po jednom či dvou desetiletích se demokracie opětovně prosadila (jako například v Jižní Koreji nebo v Chile). Nyní však toto spojení mezi demokracií a kapitalismem definitivně vzalo za své. (...) To je na dnešní Číně možná tak znepokojující: podezření, že zdejší varianta autoritářského kapitalismu není jen reliktem naší minulosti – opakováním procesu kapitalistické akumulace, jenž se v Evropě odehrával od šestnáctého do osmnáctého století –, ale předzvěstí naší budoucnosti. (...) Co když je to znamení, že demokracie, jak ji chápeme, není už podmínkou a hybnou silou ekonomického rozvoje, ale je spíše jeho překážkou?“

Když se antikomunisté chovají přesně jako komunisté

V českých podmínkách je tahle pasáž aktuální. Pokud jste v žebříčku svých priorit měli hodně vysoko osobní a občanské svobody, asi vám poslední roky bývalo blivno, kdykoliv jste zahlédli a hlavně zaslechli Jiřího Paroubka. Neurvalé zametení se zákon neporušujícími czechtekáři, volání po regulaci médií, normalizační rétorika a myšlení: to všechno z Plnou-Parou-Backa poprávu udělalo jednoho z nejnenáviděnějších českých politiků. Polepšili jsme si ale s pravicovou vládou?

Policie na Šumavě silou umožňuje protizákonné kácení v první zóně národního parku. Marek Benda, syn disidenta, předloni protlačil přísný náhubkový zákon a letos okomentoval demonstrace proti reformám takhle: „Dlouho tu procházely protesty lidí proti vládě, bude se to muset změnit.“ (Myslím, že kdyby ještě žil Václav Benda, klukovi už dávno visí rozbitý brejličky na jednom uchu. Už jen za tu plzeňskou diplomku.)

Přičtěte k tomu pravidelné snahy o „státní kontrolu internetu“; špiclovací sociální kartu zřetelně odlišující socky od spořádaných občanů; řadu drobných úletů zákonodárců, kterým vadí občanské svobody. Žižkovo heslo „jednejte preventivně“ je na místě, i když je vaším Marxem D-FENS.

Jsme ti, na které čekáme

Z Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška, jsem si toho vypsal třikrát víc, než jsem dosud použil. O potřebě zničit stát jako takový a v diktatuře proletariátu uspořádat správu věcí veřejných docela jinak; o iluzi bohatého vnitřního života, o popularitě buddhismu mezi manažery, o haitské revoluci nebo o radikálně demokratických republikách, které v arabském světě vznikaly před jedenácti sty lety (viz Karmatiánskou republiku). Stopnu to teď z úcty k autorovi i překladateli Radovanu Barošovi, protože už bych mohl knihu rovnou naskenovat a přiložit jako pédéefko.

Se Žižkem je poměrně snadné nesouhlasit. Málokdy se mi to ale stalo kvůli jeho argumentům. Třeba v pasáži, kde věští, že přijde doba, kdy kvůli technickému pokroku bude mít zaměstnání jen 20 procent práceschopného obyvatelstva. To je ale klasický klam. Z pohledu 18. století by to takto mělo být i dnes, protože zemědělství, výroba předmětů denní potřeby a stavba roubených chýší nezaměstnává ani pětinu lidí. Hladoví zbytek? Ne, protože vyrábí auta, programuje, tlumočí, trhá lístky na fotbalovém stadionu nebo uklízí záchody po fanoušcích tamtéž. To jsou pracovní pozice, které nemohl vymyslet filozof z 18. století, ale které za těch 300 let vznikly díky interakci svobodných jedinců na svobodném trhu.

Pokud nejste radikální komunisté, daleko častěji než kvůli argumentům se budete s Žižkem v duchu překřikovat kvůli rozdílným hodnotám a postojům. Ta propast je prakticky nepřekonatelná. Podle Žižka musíme vykročit ke komunismu; podle mě stačí najít si cestu k větší skromnosti, šetrnosti a empatii; podle dalších je odpovědí Ježíš, naprosto volný trh či prostý skok z útesu do moře. Rozřešení, která z možností je nejlepší, nebo které z nich jsou lepší než komunismus, jde zcela mimo rámec tohoto článku o jedné pozoruhodné knize.

Snad tedy poslední souhlas s autorem: i když se nedohodneme na příčině, současné fungování světa je viditelně porouchané a bifurkační bod, při kterém se budou muset upravit některé parametry nebo systém celý, se nejspíš blíží. Sice tím Žižkovu knihu trochu snížím na úroveň pozitivních motivačních publikací, kterých je v téhle rubrice přehršel, ale ukončím to celé jeho příhodnou citací moudra kmene indiánů Hopi: „Jsme ti, na které čekáme.“

Čerstvý Žižek jinde

• Debata Slavoje Žižka a Juliana Assange (tváře Wikileaks)
• Žižek! – dokument Atry Taylorové

Slavoj Žižek: Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška aneb Proč musela utopie liberalismu zemřít dvakrát. Vydalo nakladatelství Rybka v roce 2011. 247 stran, 258 korun.

Foto: loserprinciple v rámci licence Creative Commons