Stručná historie krádeží

Svou úplně první brigádu jsem dostal před skoro dvaceti lety v rodinném obchodě. Stál jsem mezi regály a koukal, jestli lidi nekradou. Kradli. Jako diví. Jako malé tlusté ráčkující dítě jsem byl samozřejmě podělaný strachy splnit druhou část zadání: zastavit je. Brzo tedy bylo po brigádě, ale od té doby ve mně hlodá otázka: co vede všechny ty spořádaně vypadající lidi k tomu, že si strčí do kapsy čokoládu nebo do tašky časopis, aniž by zaplatili, přestože na to peníze určitě mají?

Odpovědi dílem nabízí kniha The Steal: A Cultural History of Shoplifting, česky trochu těžkopádně Krádež: kulturní historie zlodějiny v obchodech. Vyšla v létě, v době, kdy se v Londýně stal ze štípání statusových, nikoli k přežití nutných věcí málem olympijský sport. Neodpovídá na všechny otázky, vlastně jich víc otvírá, než řeší, ale to přece není nutně chyba. Rachel Shteirová hlavně ukazuje, z kolika různých úhlů se dá na nákupy za pět prstů dívat.

Cena za chmatáctví: dražší zboží i šíření AIDS

Vrtá vám hlavou, o kolik by byly vaše nákupy levnější, kdyby obchodníci nemuseli dohánět ztráty způsobené krádežemi? Podle magazínu Consumer Reports činí ve Spojených státech tahle „daň ze zločinu“ 450 dolarů, tedy skoro osm tisíc korun, na rodinu a rok. České obchodníky připravily podle zprávy Global Retail Theft Barometer krádeže loni o zboží za sedm miliard, dlužno však podotknout, že do čísla se počítají i krádeže a šmeliny zaměstnanců. Existují ale ještě další, méně zřejmé problémy než vyšší ceny. Třeba šíření pohlavních nemocí.

Kondomy se ve Státech roky prodávaly volně v regálech. V devadesátých letech si ale majitelé obchodů všimli, že z těch regálů často mizí, tak je umístili za pulty. To mělo přinejmenším dva důsledky: za prvé, zlodějíčci z profese se přestali mít čím chránit. A i pokud ve vás tahle skupina nevzbuzuje soucit, pak zvažte, že se tak kondomy staly hůře dostupnými pro všechny. Ochranychtivý poctivý zákazník totiž najednou musel investovat kuráž. Třeba do toho říct postarší nóbl prodavačce: „Durexy pro anál, prosím! Ne, ty ne, ty jsou vroubkované. Já je chci tlusté, pro anál! Je to na nich napsaný! A-N-A-L! Ok, díky.“ Dřív by je jakoby nic schoval do košíku mezi pečivo, noviny, bonbony a všechny další levné věci, které si stydliví lidé jako já odnášejí z krámu, kam ve skutečnosti zašli jen pro kondomy.

Tenhle příběh ale na rozdíl od většiny, které se týkají kriminality, skončil dobře: pánskou ochranu vrátila v roce 2009 před pulty občanská iniciativa „Zachraňte životy, osvoboďte kondomy“.

Bojuj proti systému, ale moje věci nech prosím na pokoji

Na tvrzení, že krádež v obchodě lze považovat za boj proti kapitalismu, si v sedmdesátých letech udělali jméno tři spisovatelé. Ukradněte tuto knihu Abbieho Hoffmana jsem ukradl a zrecenzoval loni. William Powell nabídl hladovým rebelům Anarchistickou kuchařku a Jerry Rubin jim dal kuráž k páchání krádeží v DO IT!: Scenarios of the Revolution.

Myšlenky těchto tří antikristů rezonovaly s hnutím yippies, tedy s radikálními levičáky, kteří se na rozdíl od hippies neštítili chovat jako gauneři. „Neměli bychom se ptát, jestli je etické krást v obchodech, ale spíš jestli je etické v nich nakupovat,“ cituje autorka Adama Weissmana. Ten jí vysvětluje etiku radikálního freeganství: krást jídlo může být v pořádku, dokonce i když jde o drahé biopotraviny. Spotřební elektronika je ale luxusní zboží a to je nutné si odepřít. A ještě je v tom jeden háček: „Kradením v obchodě vlastně zvyšujeme poptávku po zboží. Pokud tedy neštípnete nebo nezničíte konkrétní zboží, o kterém si myslíte, že páchá zlo, krádežemi děláte freeganství medvědí službu.“

Shteirová s radikály účtuje zvesela: „Časem se dva ze tří yippies, kteří ve svých publikacích označují krádeže v obchodech za nástroj revoluce, od svých původních názorů distancovali. Jerry Rubin poté, co někdo vykradl jeho vlastní byt, napsal: Když jsem obhajoval krádeže, asi jsem měl víc zdůraznit rozdíl mezi oškubáním General Motors a mě samotného.“

Zajímavý. No ale proč to tedy dělají?

Pořád jsme nezískali odpověď na úvodní otázku: proč lidi, kteří nehladoví, kradou věci, které nepotřebují, ale „jen“ chtějí? Nezískáme ji, ale jako svědomití myslivci aspoň párkrát obejdeme háj, kde se skrývá.

První definice kleptomanie pochází už z roku 1838: C. C. H. Marc, lékař krále Ludvíka Filipa, ji popsal jako „instinktivní, neodolatelnou touhu krást“. A první vysvětlení pak nabídl roku 1906 Sigmund Freud: může za to potlačovaná ženská sexualita. (Doplňme, že krádeže v obchodech byly tehdy skoro výlučně dílem žen.)

Teprve po sexuální revoluci se definitivně ukázalo, že tahle příčina není ta pravá – sexualitu už ženy nepotlačovaly, krást ale nepřestaly. Naštěstí přišlo další jednoduché vysvětlení (objevilo se i po londýnských nepokojích): je to politický protest! Tuhle cynickou zkratku nemám rád. Stejně tak totiž za politický protest můžeme označit třeba znásilnění ženy („jsme proti feminismu“) nebo oškubání důchodce na nákupním zájezdu („jsme proti průběžnému důchodovému systému a bereme si zpátky, co je naše“). Vždy v takovém případě arogantně přehlídneme utrpení druhé strany. Jak už jsem psal v článku o Ukradněte tuto knihu: „protestující“ si neuvědomují, že je majitel samoobsluhy mnohdy v nezáviděníhodnější ekonomické situaci než oni sami.

Můžou za krádeže v obchodech drogy? Téměř vůbec: „Jen deset procent odsouzených zlodějů jsou narkomani.“

Je to snad projev duševní nemoci? Nevypadá to tak. Přestože Manuál mentálních poruch ve verzi z roku 1987 mezi kleptomany zahrnuje i zloděje plánující krádeže dopředu nebo pracující ve skupinách, touto duševní nemocí trpí podle knihy jen pět procent zadržených zlodějů. Vlastně je to jedno, nikoho to nakonec nezajímá: „Když někoho diagnostikujete jako kleptomana, žádná pojišťovna vám neproplatí jeho léčbu. Když takového člověka hájíte před soudem, žádná porota ho neosvobodí.“

Jak jsme se přestali stydět

Aniž by to autorka dotáhla do nějaké pointy, nejsmysluplnější mi přišlo připodobnění „nelogických“ krádeží k dalším projevům nutkavého chování, jako je bulimie či časté mytí rukou. Ostatně do téhle skupiny má kleptomanii zařadit další revize Manuálu mentálních poruch v roce 2013.

Stejně jako nejsou jasné příčiny, neexistuje ani magická formulka na odstranění následků. Lidé kradou ve společnostech, kde se sekají ruce, i v těch, které dávají zlodějům druhou, třetí i čtvrtou šanci. Dřív jako spolehlivý trest fungoval stud. A dnes? Soudce James McKenzie v knize mudruje: „Když ke mně jde někdo dosud netrestaný, dám mu na vybranou: deset dní za mřížemi, nebo čtyři dny postávání před obchodem, kde kradl, s cedulí. Do vězení se jim nechce. Cedule přitom říká: Kradl jsem z Walmartu a jsem tu z rozhodnutí soudce McKenzieho. Lidé si to fotí, je to taková turistická atrakce. Pravda, krade se o něco méně.“

Střídavé úspěchy sklidila i terapie ERP, připomínající slavnou mučicí scénu z Mechanického pomeranče. Zloděj je nadopován léky vyvolávajícími zvracení a pak jej nutí dívat se na záběry krádeží. Tato metoda, morálně sporná – budeme to tak dělat i s vybodovanými řidiči nebo zkorumpovanými politiky, nebo jen se zloději žvýkaček –, ale nefungovala zdaleka u všech. Někteří lidé mají zkrátka touhu krást napevno zadrátovanou do hlav.

Pokud máte rádi populární knížky o ekonomii, na The Steal vám možná bude vadit pomalý spád a trochu rozvleklý styl. Měl bych varovat i před tím, že vás pravděpodobně přinutí aspoň přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdybyste něco ukradli. Třeba ve večerce o pár ulic dál, nikdo vás tam nezná, čokolády jsou schované tak v rohu, paní tam nemá kameru... sakra!

Rachel Shteirová: The Steal: A Cultural History of Shoplifting. Vydalo nakladatelství Penguin Press v červnu 2011. 272 stran, 17 dolarů.