Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Válka umění. Přestupte k profíkům a přemožte svůj KOPR

| 29. 12. 2011

Kniha War of Art je koktejlem z čirého kofeinu, adrenalinu a LSD. Vystupte ze svého těla, shlédněte na to, jak nevědomky sabotujete svou vlastní práci, a vraťte se z tripu jako válečníci.

Válka umění. Přestupte k profíkům a přemožte svůj KOPR

Nejlepší nakonec. Nejchytřejší a nejvíc motivující knihu, co se mi letos dostala do drápů, mi dal můj kamarád Fandor – a já jsem mu za to navždycky zavázán.

Nebýt The War of Art („Války umění“), nikdy bych neposlal mail nejšikovnějším Brňákům, co znám: „kluci, pojďme na zitbrno.cz udělat nějakou legraci“.

Nezměnil bych stravování a životní styl, neshodil bych deset kilo, nezahodil bych strach a nezačal lézt po skalách a rozhlednách. Nepustil bych se do spousty dalších věcí, anebo možná pustil, ale nedotáhl bych je do konce.

Zůstal bych dál knedlíkem.

Že tě neco bolí? Nekecej a na hřiště!

Steve Pressfield napsal několik válečných románů. O boji toho tedy ví – teoreticky – hodně. Letos mu vyšel manifest Do the Work, který jsme tu přečetli a vychválili v červnu. Starší kniha War of Art je ale ještě říznější. Neradí v ní jenom, jak porazit „Resistance“, česky Odpor anebo ještě trefněji KOPR („kurevský odpor k práci“). Taky vysvětluje, jaká bestie to je. „Máme dva životy. Jeden, který žijeme, a druhý vysněný, který nosíme uvnitř. Mezi nimi stojí Odpor. (…) Odpor bez ustání lže a je plný sraček.“ Je to nejsilnější jed planety, který „způsobuje víc neštěstí než chudoba, nemoci a poruchy erekce“. A lidi si ani neuvědomují, že v sobě toho hada nosí.

Dokonce si podle Pressfielda svůj Odpor hýčkají. Sebedramatizují se. Odměňují se a rozmazlují za vykonanou pseudopráci. Malují si překážky větší, než ve skutečnosti jsou. Ordinují si víc odpočinku, než potřebují. „Co se vlastně snažíme hojit? Vždyť každý sportovec ví, že nepřijde ráno, kdyby ho někde něco netrápilo. Musí prostě jít na hřiště s bolestmi.“

Zde stojím a nemohu jinak

A proto: přestaňte ve své hlavě tvořit mytický příběh o tom, jak jednou napíšete knihu, otevřete kavárnu, dobudete nové odvětví, přihlásíte se do talentové soutěže. Prostě se do toho pusťte. Jediné, co vás od toho dělí, jste vy sami. Váš vnitřní Odpor, který má pohříchu nadání tvářit se jako objektivní vnější problém: „Toto nejde.“ – „Co by tomu řekli lidi.“ – „Určitě se mi budou smát.“ – „Nemám na to dost peněz.“ – „Nemám na to dost zkušeností.“ – „Příští rok na to bude lepší doba.“

Houby s octem.

Bojíte se selhání? „Krále Sparty Leonidase se kdysi zeptali, jakou schopností se znamenití vojáci odlišují od ostatních. Odpověděl: vysmívají se smrti. Pro nás coby umělce si tam dosaďte selhání.

Amatéři berou svou práci příliš vážně a osobně. Paralyzuje je hrůza z toho, že to nevyjde.

Profíci se naopak každé ráno zjeví v práci a nekoukají nalevo napravo. Nepracují pro slávu. Pracují, protože musí. Tak jako stojí v Bhagavadgítě, posvátném textu hinduistů: máte právo na práci, ale ne na její plody. Anebo jak pronesl Martin Luther: Zde stojím a nemohu jinak. Bůh mi pomáhej. Amen.

Amatér věří, že nejdřív musí překonat svůj strach, pak teprve může vykonat svou práci. Profesionál ví, že strach nikdy nepřemůže. Neexistuje zcela nebojácný voják nebo umělec bez trémy,“ vysvětluje Pressfield.

Strach vám bude sedět za krkem, hučet do vás, znepříjemňovat vám cokoliv, do čeho se pustíte. Nesmíte ho ale nechat stoupnout si mezi vás a vaše dílo.

Boj s Odporem je jako porod dítěte. Zdá se to naprosto nemožné, jenže pak si uvědomíte, že ženy přivádějí novorozeňata na svět, s cizí pomocí či bez ní, padesát milionů let.

A tak od léta každé dopoledne sedám k počítači. Vzpomenu si na jednoho svého dědu, co byl čtyři roky v koncentráku, a pak na druhého, co jako jeden z mála lidí v dějinách utekl z vězení Špilberku. Tím si připomenu, že nesmím věřit ani slovo tomu hlásku, co mi v hlavě žvaní o tom, že to nejde a proč to nejde a jak je úděl kreativce na volné noze těžký.

Umlčet nejde, někde tam vzadu si dál mele to svoje.

Ale já zatím pracuju.


 

Steven Pressfield: The War of Art: Break Through the Blocks and Win Your Inner Creative Battles. Vydalo nakladatelství Warner Books v roce 2003, 165 stran, 7,69 dolarů.

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (1 komentář)

Jan Krejčí | 25. 8. 2014 15:31

Tento článek byl prvním, který jsem na Finmagu četl, a od té doby čtu Finmag i Kašpárka. S vyzněním jeho článků souhlasím jen vyjímečně, ale tak nějak si představuji práci, kterou má odvádět novinář. Po téměř třech letech se mi podařilo zakoupit a přečíst tuto knihu, zde vychválenou (alespoň ve srovnání s letošními recenzemi) do nebe.
Musel jsem si znova přečíst i recenzi - a i zde s Kašpárkem nesouhlasím. Kniha plná skoků od jednoho k druhému - nejdřív se Pressfield snaží pomocí cca jednoho souvětí (= jedné kapitoly) na stránku vystihnout své vnitřní démony, kteří mu brání v rozvoji/úspěchu, ale píše to celé v jakési du/er formě, jako by bylo jisté, že ostatní jsou na tom stejně (Freudův vzorec Jsem úchyl => všichni jsou úchylové). Najednou se místo čtyřádkových kapitol ocitáte v několikastránkové psychotropní Pressfieldově představě o tom, jak vesmír a společnost fungují. Až se vám začne stýskat po jeho předcházejících přecejen alespoň logických soudech o vaší duši. Ke konci se kniha zvrhne v totální psychedelické blábolení, které lze těžko přečíst celé, ale hned poté následuje povedená část, kde autor vybízí čtenáře, aby se nepodbízeli společnosti, aby byli svoji, aby byli srdcaři. To by myslím byla taková pěkná tečka za tím naším příběhem... jenže! Pressfield přidává dalších pár stránek úvah a vnucuje čtenářům, kteří na vodníky, hejkaly a další pohádkovou havěť nevěří, své vnitřní blouznivé představy o zdrojích uměleckých i jiných hodnot v tomto světě. To je zejména v konfrontaci s autorovou snahou nasadit své výplody "na kopýtko" neuměleckých aktivit (zhubněte, začněte podnikat apod.) relativně nebezpečné.
Dodávám ještě, že kniha má otřesnou předmluvu, která začíná ve smyslu "Když jsem dostal za úkol napsat tuto předmluvu..."
Sečteno a podtženo, kniha je příjemně krátká, napsaná bohatým jazykem (někdy snad až zbytečně) a relativně "čitelně", se spoustou zajímavých postřehů. Tím ale pozitiva končí. Forma není jasná nebo je špatná, v knize se špatně orientuje (nenajdete zpětně odstavec, který se Vám líbil), obecné závěry jsou příliš obecné a autorova subjektivita duchovní a psychotropní je vydávána za objektivní popis každodenní reality. Románová forma by tomu slušela víc.
Zavidím Kašpárkovi, že ho dokázala tolik inspirovat. Jeho "11 věcí" považuju ale za mnohokrát lepší počtení.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Michal KašpárekMichal Kašpárek
* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!