Když dostat po čuni, tak před onyxovou stěnou

Publikaci Slavnébrněnské vily ale stojí za to pročíst i z jiných důvodů, než jeonanistický pud, který nás, povrchní milovníky designu, žene khorečnatému obracení křídových stránek.

Rovná půlka majitelů osvé domy přišla

Antologie Jana Sedláka, Ivety Černé, DagmarČernouškové, Jindřicha Chatrného, Lenky Kudělkové a Jindřicha Vybíralavypráví příběhy 50 nejvýraznějších vil, které byly v Brně postaveny odkonce 19. století do současnosti. A i když to jsou všechno překrásnébudovy, příběhy jejich obyvatel se dost liší od idylek, které můžetevidět v reklamách na stavební spoření nebo hypoteční úvěry.

Ze 44vil postavených před 2. světovou válkou přišla o své původní majitelerovná polovina. Zabavovali všichni. „Napříč politickým spektrem“, daloby se říci. Od nacistů, přes komunisty až po Benešovu vládu.

Naty šťastnější z původních majitelů čekal život v emigraci, kde sibydleli stejně dobře jako kdysi v Brně (třeba továrník Alfred Stiassny, vjehož brněnské vile později přebýval třeba Fidel Castro). Kdo mělsmůlu, nejenže přišel o střechu nad hlavu, ale navíc dostal, řečenobrněnsky, po čuni:

Developerská společnost Kubových realizovalado roku 1948 na sto nájemných domů a přes dvě stě většinou řadovýchrodinných domů. Taková produkce neměla v brněnských poměrech obdoby.Komunistický režim se za to Aloisu Kubovi, "milionáři, vykořisťovateli arozvraceči lidově demokratického zřízení", odvděčil po svém - dvouletýmpobytem v táborě nucených prací v Ostravě a konfiskací veškerýchnemovitostí. Stavitel se ubránil alespoň vystěhování z Brna dopohraničí.

Smutné počty kupecké

Když jsem si po přečtení knihy spočítal, že pokud jste veswingujících 20. letech postavili v Brně drahou vilu, měli jste zhruba50 % naději, že v ní vaše rodina bude žít alespoň 20 let, polil městudený pot. Uvědomil jsem si, že za „věci“ se opravdu utrácetnevyplatí.Rázem se ze mě stal ještě větší fanoušek nájemního bydlení autrácení za zážitky a sebevzdělávání, než jsem byl doposud.

O cojistější si můžeme být budoucností dnes? Víme, co bude za dvacet let?Neprůstřelný argument proti nakupování nemovitostí to samozřejmě není,už se ale moc těším, až mi bude nějaká prostinká duše zase vysvětlovat,že bydlet ve vlastním je přece jediná jistota. Tahle čísla vyprávějítrochu jiný příběh…

Zmiňovat, že "nejlepší hospodář-stát" nechaldrtivou většinu konfiskátů zchátrat, je nejspíš úplně zbytečné. Co všakstojí za zmínku je chování porevolučních majitelů. Ti totiž vylepšovalisvé lehce nabyté architektonické klenoty tak sadistickými projevydrobného kutilství, že se redaktoři knihy rozhodli pracovat raději sarchivními fotografiemi.

Dostat do držky, otřepat se, vyškrábatse nahoru, pak dostat do držky, otřepat se, vyškrábat se nahoru...

VMF Dnes před pár týdny vyšel článek onutnosti studovat důvody židovských úspěchů - a to je vlastně jedenz leitmotivů Slavných brněnských vil: Velká částprvorepublikových investorů i architektů byli právě židé. Pozoruhodnépřitom je, že například v Brně jim k vybudování vily Tugendhat a dalšíchmonstrbudov stačily tři generace. Až do konce 19. století totiž Brnuvládl lokální antisemitismus a židé se zde prakticky neprosazovali. A covíc, řada z těch, kterým se podařilo s holým zadkem uprchnout přednacisty, se velice rychle a úspěšně uchytila i v zahraničí.

Komentářepod zmíněným článkem ukazují, že každý, kdo se pustí do sociologickéhonebo ekonomického zkoumání židovské houževnatosti, rodinného života nebofinanční gramotnosti, bude na jednu straně riskovat obvinění zantisemitismu a na druhou bude provokovat skutečné antisemity (Viz tentohnědý hlásek: "Jako příklad naprostého nedostatku svobody jmenujmetřeba nemožnost svobodně diskutovat o vraždě Anežky Hrůzové.")Dějiny kapitalismu i dějiny židů jsou ale podle Jerry Z. Muller zWashingtonské univerzity úzce provázané: "Je to připomínka, že úspěch vkapitalistické společnosti souvisí s invencí, novátorstvím, ochotouriskovat a vzdát se požitků ve prospěch úspor a vzdělání."

Připrocházkách prvorepublikovými vilovými čtvrtěmi Brna, Prahy i dalšíchměst se o tom krásně přemýšlí. Jen si člověk bohužel musí čas od časupřipomenout i to, že osobní plány plné odříkání, úspor asebevzdělávání čas od času přečmárá lůza tlustým červeným fixem.

Foto:profimedia.cz