Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Od továren na statky k továrnám na blbečky

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek
29. 7. 2010
 5 255

Učitelé budou děti méně tlačit do biflování a naučí je místo toho hledat informace samostatně; zvýšíme počet vysokoškoláků; začneme univerzity hodnotit a financovat podle objektivních kritérií; provážeme akademický výzkum a komerční vývoj; sblížíme studenty s praxí – a pak bude konečně dobře.

Od továren na statky k továrnám na blbečky

V západní Evropě drmolí tuhle mantru ministři školství od 90. let, v Česku začala být populární někdy kolem voleb v roce 2006. Vypadá to hezky, protože „lidi jsou furt blbí a něco by se s tím mělo dělat,“ jenomže rakouskému publicistovi Konradu Paulovi Liessmannovi stačí stovka stránek, aby v knize Teorie nevzdělanosti představy obdivovatelů "vzdělanostní společnosti" rozdupal.

Průmysl jsme neopustili, jen jsme podle něj vymodelovali školy

Že žijeme v postindustriální éře, kde se už nepracuje rukama, ale hlavou, a kde univerzity posílají do světa samostatně a kriticky přemýšlející absolventy? To vám Véna písk. Počet továren a lidí v nich pracujících neklesá, naopak - jen se vše přemístilo z našeho zorného pole do levnějších zemí. A navíc: „Pro logiku průmyslové výroby nebyly rozhodující monstrózní areály těžkého průmyslu (...), nýbrž standardizace, mechanizace a unifikace lidských pracovních procesů na předepsané postupy. (...) Z této perspektivy je okamžitě zřejmé, že v současné době se neodehrává přechod od průmyslové společnosti ke společnosti vědění, ale právě naopak - vědění je prudkým tempem industrializováno.“ Jednoduše řečeno: z univerzit se stávají továrny na absolventy, jedoucí od Portugalska po Finsko podle těch samých učebnic, ideologických východisek i kreditového systému.

Liessmann se, možná až zbytečně sentimentálně, ohlíží za univerzitami minulých staletí, kdy studium znamenalo dialog mezi učitelem a žákem, a kdy vzdělávání se nebylo přípravou na budoucí povolání v úžasném módním oboru plném nových výzev, ale dlouhou cestou hledání pravdy. Byť by ta pravda mohla být v rozporu s dosavadním společenským a vědeckým konsenzem.

Co z toho zbylo? Zkoušení studentů testy a), b), c), posedlost publikováním v impaktových časopisech (včetně snahy nebýt příliš kontroverzní, aby byl článek dál citován a docentura neproklouzla mezi prsty), boj o granty, a snaha politiků zreformovat školství ne tak, aby absolventi nebyli blbí, ale aby jejich země dobře dopadla v jakýchsi pofiderních žebříčcích kvality škol.

„Nereformovat!“ nestačí

Nejvtipnější částí Teorie nevzdělanosti je kapitola, kde Liessmann dumá nad tím, kdy by byl ze současného školského systému odejit geniální filozof Immanuel Kant. Bylo by to úplně na začátku jeho dráhy, protože zásadně neopouštěl Královec? Nebo po absolutoriu, kvůli tomu, že deset let nepublikoval? A jak by se dnes jeho kolegové vypořádali s jeho radikálními a špatně srozumitelnými díly? Citovali by ho dost často na to, aby nezapadl?

Na tomhle „nastavování zrcadla“ ale začíná Liessmannovi trochu docházet dech. Vychází totiž najevo, že věří v bezprostřední souvislost mezi všemi změnami ve školství a zánikem idey klasického vzdělání, které osvobozuje člověka a naplňuje jeho nejhlubší potenciál. Jenomže příčin i následků „zprůmyslovatění“ univerzit je tolik, že všechno nelze postihnout na sto stranách a už vůbec není možné někam automaticky vkládat rovnítka.

Čemu vadí, že bude mít pětina populace bakalářský titul - devalvuje to nějak prestiž skutečných expertů? Proč by neměly být děti, do určité míry, vedeny k tomu, aby si informace prostě uměly najít a nenosily je všechny v hlavě - znamená to snad automaticky, že ty hlavy budou mít prázdné? Uškodí něčemu, že studenti novinařiny budou nabírat zkušenosti ve skutečných redakcích? Argumenty v knize chybí, nebo je lze pokrátit na „protože za Kanta to tak nebylo a jaké se tehdá psaly knihy!“

Liessmann navíc trochu ohrnuje nos nad ekonomií. Souhlasím s ním v tom, že vysokoškolské vzdělání by nemělo fungovat jako továrna a učitelé jako manažeři nebo účetní, jednoduše rozprodávající certifikáty jakéhosi pseudovzdělání standardizovaného napříč kontinentem. Jenomže: zdroje jsou omezené, vždy byly a vždy budou a každý člověk se s tím musí nějak vypořádávat prakticky v kteroukoli chvíli života. Proč by neměli akademici?

Evropské vlády se snaží reorganizovat své školské systémy tak, aby z nich nelezli chytří hloupí, kteří sice přečtou Ovidia v originále, ale pak na první instrukci od šéfa koukají jak bacil do lékarny - a ještě aby to šlo všechno utáhnout z rozpočtů. Reformy probíhají způsobem, který Liessmann úspěšně a přitom bezpracně kritizuje. Jenomže jeho heslo Nereformovat! nestačí.

Jedním z poznávacích znamení bystré mysli je totiž to, že pozoruje, jak se mění svět okolo, a přemýšlí, co dobrého si z toho může vzít. To by snad mohly dělat i univerzity, a pokud na nich někdo míní, že (skoro) všechny změny učiněné od éry Immanuela Kanta vedou k devalvaci vzdělání a komplikují hledání Pravdy učiteli i studenty, je to stejný konformista, jako kterýkoliv přikrčený úředník z ministerstva školství.

---

Konrad Paul Liessmann: Teorie nevzdělanosti - Omyly společnosti vědění. Vyšlo v nakladatelství Academia v roce 2010, 127 stran, 225 Kč.

Foto: martin juen via flickr

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (16)

Vstoupit do diskuze
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo