Vytěsněné pohlaví

A kanonáda emocí pokračuje v podtitulku: „Jsme svědky kolapsu celého konceptu rovnosti.“ Českého muže prý ženská témata nezajímají. Když se v hospodě ocitne v partě chlapů jedna žena, zjistí, že si s ní nikdo nepovídá, protože muži jsou uzavřeni ve svých „tajných kódech“, vytvořili celek, ke kterému autorka „nemá klíč“.

Toto hospodské a obecně společenské trauma jí pak slouží jako vysvětlení, proč je i málo žen v politice. Je to ženám nepřátelské, ryze mužské prostředí, které jen čeká na to, až žena udělá chybičku, aby ji pak mohli náležitě setřít ve stylu „no jo, ženská“.

Paní Brdečková, výtečná kulturní publicistka, zde bohužel zčásti působí jako ublížená školačka, která žaluje, že si s ní třídní parta nechce hrát. Do toho přimíchá pár stereotypů, výčitky, které jsem slýchal ve feministických diskusích před patnácti lety, a celé to halí do jakési konspirační roušky zobrazující tento stát jako šovinistickou pustinu ne nepodobnou Arabským Emirátům.

Nejdříve k těm partičkám. Existují typicky mužská témata a typicky ženské témata. Také styl volných debat v pohlavně vyhraněných skupinkách se v obou případech liší, muži i ženy se prostě spolu baví trochu jinak. Jestli se necítila dobře s chlapy (kolegy-novináři) v hospodě, nemohou za to ti mužští chudáčci jedni omezení, mnohem spíš bude na vině neschopnost přijmout určité kódy debaty, které k hospodskému prostředí prostě patří.

Chce tu snad někdo naznačovat, že rovnost pohlaví (genderu) znamená sjednocení těchto kódů do jediného, sterilně korektního esperanta? Stejně nesvůj by se cítil kterýkoliv z jejích kolegů, kdyby se ocitl v čekárně u kadeřníka a snažil by se přijít se svou troškou do mlýna uprostřed divoce rozjetého dámského potlachu.

Politika je (mužské) svinstvo

A jak je to s tou politikou? Je to opravdu „mužský konstrukt založený na boji o území, na adrenalinu, vítězství a porážce“? (A proto musela postoupit své křeslo Džamila Stehlíková Michaelu Kocábovi, protože on je chlap?) Třeba ano - a co má být? To, že politika je mužská záležitost (jakkoliv nás z tohoto předpokladu političky typu Angely Merkelové vyvádějí), přece neznamená, že celá země je kvůli tomu chlívkem mačistických prasat.

Nedávejme politice takovou úlohu. Nemá ji. Kromě politiky jsou tu ještě celé další světy společenského i soukromého života a tam platí zase úplně jiné zákonitosti. Podívejme se třeba, v jakém poměru jsou při rozvodu děti svěřovány matce oproti otci a co z toho vyplývá pro případnou silovou hru v rámci rodiny. Podívejme se, kolik oborů je zase silně ženskou doménou, včetně školství. Všimněme si, kdo doopravdy rozhoduje o navázání milostného vztahu. Kdo má často hlavní vliv na výchovu dětí. Co je proti tomu nějaká politika?

Dalo by se jistě namítnout, že i tento příspěvek je dalším pokračováním mužskoženského nepochopení. Že jako muž to nikdy nepochopím. Docela by mě zajímalo, co si o článku paní Brdečkové myslí jiné ženy.