Drobná ruční práce nezahyne

To, nad čím jsme měli tendenci ohrnovat nos, se stává vzácnou komoditou. Zážitkem. Kdo by před dvaceti lety stál o práci kováře. Dřina, špína, čmoud... a přece umělečtí kováři na náměstích lákají davy. Uprostřed záplavy plastových výrobků z Číny najednou oko spočine na svalnatém jinochovi, který s pomocí kladiva, kovadliny a hromádky žhavého popela přímo před naší nosem vytváří něco užitečného. Každý, kdo si jejich dílo odnáší domů, má k takovému předmětu mnohem osobnější vztah. Viděl jeho zrození.

Je s tím vším konec? Potuloval jsem se znovu po letech po pražském sídlišti Spořilov, kde jsem kdysi vyrůstal. V horní části bývalý Dům služeb... nyní obývaný klasickou vietnamskou prodejnou se zeleninou a nápoji – mimo jiné nejnižší štace bezdomovců, na které už pivo neúčinkuje a víno v hospodách je moc drahé. A hned vedle... cosi jako trafika.

Kupuji si magazín, podívám se po obchodu a vidím starý šicí stroj. Otočím hlavu a zpozoruji vzorkovník podlahových krytin. Pod sklem na pultu jsou špulky nití. Vedle stářím zežloutlý xerox. Dům služeb nezmizel. Vešel se do jediné místnosti.

A sdílná paní mi vysvětluje, že původně se zabývali jen broušením parket. Pak lidé projevili zájem o galanterii – přibrali galanterii. Pak zjistili, že stárnoucí obyvatelé stárnoucího sídliště se už netrefí nití do ouška jehly – přibyla služba oprav oděvů. A kopírka. A čistírna...

O drobné služby už nemám strach. Sídlištní mikroekonomika mi ukázala, že nabídka nezůstane vůči poptávce slepá. A současná krize nebo nárůst cen za pronájem prostor mohou zákazníkům paradoxně pomoci. Budou-li podnikatelé hledat nové cesty k přežití, nepohrdnou najednou ani důchodcem, který si přijde jednou za rok nechat podrazit prošlapané boty.