Cesta světovou literaturou za jeden den

Pohotoví vydavatelé už desítky let uvádějí na trh „kondenzované“ verze slavných knih. Některé vydává například Reader´s Digest, tam se vám do jedné knihy vejdou zkrácené čtyři slavné romány a ani se nezapotíte. Sám jsem se učil anglicky četbou podobných „digestů“, které jsou nejen zkrácené, ale i osekané na slovní zásobu nějakých 300 slov.

Když pak člověk vyroste, anglicky se naučí, vkus se mu trochu zjemní, položí si otázku: K čemu je to dobré? Jde u umění o obsah, nebo spíš o formu? Čte někdo Zločin a trest proto, aby se dozvěděl, co se tam stalo a jak to všechno dopadlo? Není tahle ekonomicky úsporná instantní četba v kostce chuťově podobná houbové polévce z kostky?

Najdou se ale i výjimky, které v kondenzaci přinášejí novou kvalitu. Řada spisovatelů, napadá mě třeba J. G. Ballard, psali povídky jako kondenzované romány. Ještě lenivější byli J. L. Borges a Stanislaw Lem, ti už psali jen recenze na své nenapsané knihy – ale jaký požitek číst je!

Spíše do téhle skupinky řadím i knihu Henrika Langeho 90 klasických knih pro lidi v kalupu, kterou právě vydal Albatros. Autor tu vyjádřil desítky děl světové klasiky v podobě jednostránkových komiksů s vlastním stručným shrnutím děje. Často překvapivě přesně a vtipně zároveň. Třeba Ellisovo Americké psycho: „Patrick Bateman je finanční pupík z Wall Streetu. Zbožňuje peníze, sebe, svoje tituly, sebe, vizitky, sebe… - Jo, a kromě toho taky Patrick vraždí lidi. A pracuje na Wall Streetu. – Hrábne mu ještě o fous víc a není úplně jasné, jestli zas někoho zabil, anebo si to jen představuje. Ale je to finanční pupík z Wall Streetu. To je na beton.“

Nebo Camusův Cizinec: „Meursault je existencialistický týpek, který nevěří v nic. Na pohřbu matky se leda tak zpotí, ale neuroní ani slzu. – Jednoho slunečného dne Meursault odpráskne na pláži Araba, a inspiruje tak píseň od Cure. – Je odsouzen k smrti. Uklidní se, když mu dojde, že vesmíru jsme všichni srdečně buřt. To potěší.“

Kromě těchto komiksů je na sousední stránce uvedena vždy první a poslední věta z románu. Magie začátků a konců tu občas zajímavě funguje a dohromady tvoří mikropovídky samy o sobě: „Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou. (…) Miloval velkého Bratra.“ (1984), „Vietname, dávno tě miluji. (…) Zůstala mi spousta jizev.“ (Pláž) nebo extrém stručnosti: „Jmenoval se Rambo. (…) Byl mrtev.“ (První krev)