Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Komunismus je jako onanie

Když jsme s kolegou Martinem Vlnasem zpovídali Tomáše Sedláčka pro chystané číslo tištěného Finmagu, ptali jsme se ho, proč ve své Ekonomii dobra a zla nepíše o Marxovi a jeho učení. Sympaticky otevřeně se přiznal, že z velké části kvůli obavě, jak česká veřejnost přijme jakoukoliv zmínku o zakladateli komunismu.

Ty obavy jsou pochopitelnější v souvislosti s nedávnými články Václava Bělohradského z Práva Proč nejsem antikomunistou a Antikomunismus a velké prázdno a kritikou, která se na autora následně snesla. Vím dobře, že také strkám hlavu do oprátky, když se tímto tématem budu nyní zabývat, ale budiž.

Domnívám se, že pomalu končí jedna fáze postkomunismu a nastává druhá. Ta první znala jen dvě polohy: komunismus a antikomunismus. Trpká zkušenost s totalitou jako by nepřipouštěla nic jiného, ani mezi tím, ani mimo to. Koneckonců i kapitalismus potřebuje svého nepřítele a komunismus se jakožto antiteze mnoha kapitalistických ctností docela hodí. A naopak, pokud máte revoluční náladu a chce se vám bouřit se proti establishmentu, často se ocitnete v těsné blízkosti levicových pozic, ne-li přímo uprostřed nich.

Ta první etapa byla potřebná, ale naprosto nevystihuje složitost světa, který prostě černobílý není. Nutně musí přijít velké vzájemné poznávání, snaha pochopit, co to vůbec komunismus byl, co to byl a je pocit „být komunistou“ či „antikomunistou“, odkud se vzal, v jakém je vztahu k současnému světu, co v nás, kteří se komunisty být necítíme, zanechal život v socialismu, z jakých základů komunismus a kapitalismus vzešly... zkrátka trocha psychoanalýzy po prvotním dětinském škádlení či zákopové válce. Pro mě osobně byla velkým překvapením četba textů Slavoje Žižeka, který dokáže psát o komunismu otevřeně a bez předsudků svazujících myšlení. Jinak lze komunismus přirovnat k onanii, o níž se pokud možno ve slušné společnosti nemluví, a kdo tabu poruší, ostatní si na něj začnou ukazovat prstem jako na největšího onanistu.

Bělohradský ve svém článku dává dostatečně důrazně najevo, o jaké hodnoty stojí za to usilovat, právě proto, že tuší předem ty namířené ukazováčky. Vlastní text pak věnoval filipice proti polarizaci světa, ať už na miskách vah leží cokoliv. Dělení společnosti na komunisty a antikomunisty je jednak zjednodušující a také ... komunistické. Právě totalitní režimy dobře ovládaly umění vydělování, rozdělování na ty dobré a ty špatné. Každé takové dělení vymaže ze světa všechny důležité nuance, které dělají život životem.

Příkladem obrovského nepochopení řečeného je článek Pavla Šafra v aktuálním čísle časopisu Reflex. Šéfredaktor Reflexu usilovně hájí dělení světa na dobro a zlo. Bělohradský se mu jeví jako typický levicový intelektuál, který si zahrává s Ďáblem, když „smazává hranici mezi dobrem a zlem“ a zapomíná, jak zrůdný komunismus byl. O žádném smazávání hranice mezi dobrem a zlem ovšem nebyla řeč. To, co Bělohradský jako správný intelektuál činí, je problematizování, kudy ta hranice vede, kdo ji vytyčil a co vlastně od čeho odděluje.

Volíš Losnu, nebo Mažňáka?

Na vlastní kůži jsem zažil peklo polarizovaného vidění světa, když jsem napsal pro přílohu Lidových novin článek, v němž jsem upozorňoval na nepříliš lichotivé souvislosti kolem hnutí Ne základnám. Nikdy jsem nedostal tolik zklamaných i výhružných mailů. Logika jejich autorů byla následující: Hnutí Ne základnám nechce americký radar ? kdo píše „proti“ Hnutí, ten radar chce ? kdo chce radar, je amerikanofil, NATOfil, nelida a zaprodanec.

Polarizace je špatná, protože nám často vnucuje argumentační aparát jedné či druhé strany. A nutí vás vybrat z příliš mála variant. Když vás obtěžuje militantní věřící a vy se bráníte, dříve či později padne otázka, zda jste ateista. Myslíte si, že přitakáním se misionáře zbavíte? Mýlíte se. Ateismus je stále součástí náboženského výkladu světa. Nejsi věřící – jsi tedy ateista, což je také svým způsobem víra, a o copak tuto svou víru opíráš, he?

Dělením lidí na komunisty a antikomunisty (případně dělením společností na totalitní a demokratické) by to měl současný kapitalistický liberalismus příliš jednoduché. Jestli nám na něm záleží, měli bychom ho přinutit, aby si našel podrobnější mapu světa.

Komentáře

Celkem 21 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK