Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Cena soukromého zdravotnictví

Jakub Skala
Jakub Skala
14. 3. 2017
 7 060

Čtvrtým dílem ukončujeme sérii textů věnovaných neduhům státního zdravotnictví a receptu, který by měl podle mého názoru vést k jeho uzdravení. Jen není lékárníka, který by podle něj byl ochotný namíchat medicínu.

Cena soukromého zdravotnictví

Už jsem zmiňoval v minulých textech, že podle mého názoru lidi nemají obavu ze soukromého, odstátněného zdravotnictví proto, že by v něm snad měla být nabízena péče nekvalitní nebo že by péče měla být fyzicky nedostupná. Lidi se prostě bojí, že čistě soukromá zdravotní péče by byla tak drahá, že by si ji nemohli dovolit.

Pojďme si problematiku rozdělit na dvě části:

  • Jak by vypadaly ceny zdravotní péče ve srovnání s dneškem?
  • Jak by byli lidé schopni tyto ceny platit?

Do živého

V prosinci dostalo Česko nového ministra zdravotnictví, třináctého za posledních patnáct roků. Před nástupem do funkce hlásil, že člověk musí mít jistotu, že dostane stejnou péči jako každý jiný. Má to dva háčky. Zaprvé to objektivně nejde. A zadruhé – ideálu rovnosti se lze přiblížit. Bohužel jen tak, že zdravotní péči budeme mít všichni stejně špatnou.

Nemocné zdravotnictví. Nakazilo se státem

Kolik nás stojí zdraví

Zdravotnictví: Soukromé versus státní

Cena soukromého zdravotnictví

Kolik by to stálo

V první řadě je třeba se „smířit“ s tím, že by existovala různě kvalitní péče za různé ceny. Nejde o nic výjimečného, obdobně funguje prakticky jakékoliv jiné odvětví a lidé s tím dokážou bez problémů žít. Podle svých možností a podle svých preferencí si kupujeme různé byty, potraviny, oblečení, domácí vybavení a tak podobně. (Mimochodem všechny právě jmenované komodity patří mezi ty, které výrazně ovlivňují naše zdraví a kvalitu našeho života. Když mluvíme o tom, že platíme za zdraví, nejde jen o zdravotní péči!)

Samozřejmě nám nemusí přijít fér, že si někdo může dovolit nový druh léčby s využitím nějaké moderní, špatně dostupné technologie, když i nám by stejná technologie mohla pomoci – kdybychom si ji mohli dovolit platit. Dobrá zpráva je, že díky tomu, že si někdo bohatší tuhle léčbu právě teď kupuje, je pravděpodobné, že za pár roků bude týž prostředek dostupný i pro nás.

Pomozme si pro ilustraci analogií: zatímco ještě před dvaceti lety stálo připojení k internetu okolo tisícovky měsíčně. Při výrazně nižších mzdách a při (z dnešního pohledu) komické rychlosti připojení. Na tehdejším internetu jsme si mohli poslat e-mail možná zahrát Ultimu. Dnes za pár stovek koupíme rychlé připojení v mobilu, ze kterého uděláme wifi router pro další zařízení… tento vývoj ovšem nebyl skokový. A nikdy by nebyl, kdyby na začátku nebyli ti, co si mohli dovolit připojení za tisícovku měsíčně.

Netvrdím, že pokud by soukromá zdravotní péče byla výhradně soukromá, byl by její pokrok tak překotný, jaký zaznamenala služba poskytování internetového připojení a internet vůbec. Troufám si ale tvrdit, že minimálně směr a trend, který jsem teď pospal, platí prakticky pro jakýkoli typ výrobků i služeb a platil by i u zdravotní péče. Bohatí zákazníci jsou motorem pokroku a díky nim se z exkluzivního zboží postupně stává zboží denní spotřeby i pro ty méně majetné.

Zdravotnická zařízení by tedy nabízela různě kvalitní péči za různé ceny. V jakých intervalech by se ceny pohybovaly? Obecně platí, že poptávka po zdravotní péči není příliš elastická – když je vám špatně, jdete k doktoru. Jinými slovy s privatizací zdravotnictví by se poptávka příliš nezměnila. Co by se naopak změnilo velmi, je nabídka – deregulace odvětví by na trh přivedla nové hráče. Spoustu nových hráčů, protože by cítili možnost vydělat. To by přirozeně – jako všude jinde – vedlo k výraznému snížení cen napříč odvětvím. Soukromé firmy by nepůsobily jen v nejvyšším segmentu, ale nabízely by služby pro všechny vrstvy obyvatel za odpovídající ceny.

Jestli tedy dnes platíme za zdravotní péči průměrně 36,5 tisíce ročně, v soukromém systému by to bylo méně. Těžko ale předpovídat, jestli o 30 nebo 70 procent. Při pohledu na efektivitu průměrného zdravotního zařízení ale můžeme předpokládat, že propad cen by byl poměrně výrazný. (Například v Indii jsou náklady na soukromé doktory čtyřikrát nižší než na veřejné, přitom jejich kvalita je stejná.)

Kde bychom na to brali

Jak by lidé za zdravotní péči platili, už jsem vlastně naznačoval. Pokud předpokládáme, že veškeré peníze, které dnes do zdravotnictví natečou přes stát, by zůstaly občanům, potom by celková suma k dispozici na zdravotní výdaje zůstala stejná. Bohatší by si platili dražší péči, která by se postupně stávala standardem, a chudší by si kupovali ty standardní (levnější) zdravotní služby.

Někdo by si chtěl platit zdravotní péči podle skutečných výdajů, ale pro většinu lidí by jistě existovaly různé druhy pojištění, které by garantovaly, že v případě, že člověka schvátí choroba s nákladnou léčbou, nebude muset prodat orgány. Kdybychom počítali, že ceny v té standardní/levnější kategorii zdravotní péče klesnou o třetinu (tedy na 2000 měsíčně), pak to odpovídá částce, kterou dnes zaplatí člověk s hrubou mzdou 15.000 korun jen na odvodech za zdravotní pojištění.

Největší náklady na zdravotní péče připadají na seniory. Na stáří je ale dobrá jedna věc – nepřichází z ničeho nic. Je to něco, s čím můžeme počítat. Máme nějakých šedesát (dnešní děti sedmdesát) let na to, abychom se na něj připravili. Mohli bychom dopředu spořit peníze, které bychom ušetřili snížením nákladů na zdravotní péči v důsledku deregulace. Mohli bychom si dopředu vybrat takové zdravotní pojištění, které nám vyhovuje a které si můžeme dovolit (to opět neznamená, že bychom se nedobrovolně vystavovali riziku, že s některými problémy si nebudeme ve stáří moct zajít k doktoru – volba není léčba ano nebo ne, ale léčba nejnovější metodou nebo pět či deset let starou metodou).

Je samozřejmě na každém z nás, jaký postoj ke svému zdraví si zvolí. Zdá se ale, že v současnosti je trendem léčit se za každou cenu. (Je zajímavé, že to neplatí pro doktory, kteří mají s podobným léčením mnohem více zkušeností.) Strávit posledních několik měsíců nebo let života drastickou léčbou, která z lidí udělá fyzické i mentální trosky není obvykle nic, co bychom si dopředu vybrali. Přesto tak nemálo lidí skončí. Není třeba dodávat, že podobná „léčba“ respektive prodlužování existence (spíš než života) je neuvěřitelně drahá. Ve chvíli, kdy by člověk za podobnou odyseu musel nést skutečné náklady, možná by o ní víc přemýšlel.

Nerad bych samozřejmě, aby to znělo tak, že nejlepší řešení je nechat staré lidi s vážnými nemocemi umřít. Tak to určitě není. Řešením je podle mého předem důkladně zvážit náklady a přínosy vlastní léčby a podle toho se zařídit. Chci žít do 90, i když mi ostatní nebudou platit operace? Pak asi nemůžu snídat bůček, zapíjet to limonádou a pohybovat se jen mezi gaučem a lednicí. Chci-li v případě potřeby strávit tři roky pod každodenním dohledem lékařů a přístrojů, pak je třeba počítat s tím, že to bude něco stát. A bude to něco stát vás a ne ostatní lidi okolo.

Soukromá zdravotní péče by zkrátka vrátila lidem zodpovědnost za své vlastní tělo, jeho udržování i léčbu. Vedlejším produktem by byla (a jak jsme ukázali v mnohých případech už je) kvalitnější, dostupnější a levnější zdravotní péče.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
2
+

Sdílejte

Diskutujte (40)

Vstoupit do diskuze
Jakub Skala

Jakub Skala

Jakub Skala je neustále fascinován tím, co se na světě děje. O něčem z toho píše.

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo