Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Starořecká lekce: Bohatí platí daně rádi. Když nemusí

Zapomeňte, co znamená slovo liturgie dneska, a pojďte se podívat do starých Athén. Uvidíte nevídané: lidi dobrovolně odevzdávající peníze, ze kterých se platí věci, které jsou ve společném, veřejném zájmu. Místo hráčů snažících se ošulit berního úředníka o každý halíř poznáte hrdé sponzory obecného blaha. Liturgisty.

Představte si progresivní zdanění – jinými slovy daň, která dopadá nejvíc na ty, kteří můžou ze všech nejvíc platit. Ovšem takovou daň, u které tito lidé – vcelku dobrovolně – spíš platí víc, než musejí, než aby se pokoušeli o daňové úniky. Zároveň daň, o jejímž využití rozhoduje ten, kdo ji odvedl. A k tomu tahle daň vyžaduje minimum byrokracie. Starým Řekům vděčíme za mnoho různých věcí – za matematiku, vědu, divadlo a filozofii. Na seznam si připište i jejich daňový systém – nebo spíše jeho absenci.

Bohatý dává

Řekové zahrnovali daně do etiky – svobodu nebo despocii společnosti můžeme měřit podle jejího daňového systému. Obdivovat bychom ale měli spíše způsoby, kterými nedanili, než samotný způsob zdaňování. Nevybírali daň z příjmu. Daně nebyly prostředkem pro sdílení jmění bohatých s lidem. K tomu účelu sloužila dobrovolná alternativa – liturgie.

Slovo liturgie – ze starořeckého leitourgia – znamená „veřejná služba“ nebo „práce lidí“. Myšlenka dobrodiní byla pevně zakotvená v psyché starých Řeků a zakořeněná v mytologii. Titán Prométheus stvořil člověka a byl také jeho největším dobrodincem, protože mu dal dar ohně ukradený z Olympu. Bohyně Athéna dala občanům olivovník, symbol míru a prosperity, a proto byly Athény pojmenovány po ní.

Filozof Aristotelés téma ještě rozvinul. Jeho „štědrý muž“ dával obrovské sumy společnosti. Chudí lidé ale nikdy nemohli být „štědří“, protože k tomu neměli finanční prostředky. Jak Aristotelés tvrdí v Rétorice, skutečné bohatství spočívá v dělání dobra, rozdávání peněz a darů a v pomoci ostatním udržet svou existenci. Lékař Hippokratés, zakladatel lékařství, věřil ve stejnou společenskou zodpovědnost a radil lékařům: „Občas své služby poskytuj zadarmo, připomeň si přitom dřívější dobré skutky nebo mysli na uspokojení, které ti to přinese. Naskytne-li se příležitost posloužit cizinci ve finanční tísni, všem takovým poskytni plnou pomoc.“

Čest a slávu

Řekněme, že město potřebovalo vylepšit infrastrukturu – například stavbou nového mostu. Mohla mu hrozit válka a někdo musel pokrýt výdaje na zbrojení. Mohly přijít oslavy, které byly považovány za nezbytné. V takových chvílích přišli na řadu bohatí. Očekávalo se, že daný podnik nejen zaplatí, ale že ho také uskuteční. Bylo jejich povinností na provedení daného úkolu dohlížet.

Bohatí měli nerovný podíl na obecném majetku, a to byl také důvod, proč by na sebe měli vzít městské výdaje. Příspěvky nepředepisoval zákon ani byrokracie. Vycházely z tradice a veřejného mínění. Motivací liturgisty byla dobrá vůle, smysl pro službu obci a především odměna v podobě cti a prestiže. Pokud vykonal mecenáš svoje poslání dobře, jeho postavení mezi ostatními elitami i běžnými lidmi se zvýšilo. Přestože v raném starověku se „hrdinou“ v Řecku mohl stát pouze válečník, později si status hrdiny mohli vysloužit i liturgisté prostřednictvím jednání ve veřejném zájmu a pro blaho ostatních. Ve výsledku mnoho mecenášů dávalo víc, než se od nich očekávalo, dokonce i třikrát až čtyřikrát, což je situace na hony vzdálená přístupu v dnešní kultuře, kdy se většina snaží platit v mezích zákona co nejméně.

Kultura i válka

Bohatí financovali panathénské hry, které představovaly jejich dar městu stejně jako divadelní festival, dionýsie. „Choregie“ zahrnovala výběr, financování a trénování týmů před sportovními, divadelními nebo hudebními kláními na mnoha athénských náboženských festivalech. Titul choregos znamenal velkou poctu. Mnozí dávali víc, než bylo požadované minimum. Chvála a ocenění pro vítěze patřily i jim. Na počest choregoi sponzorujících nejlepší díla byly vztyčovány bronzové trojnožky a památníky – a mnoho z nich stojí i dodnes.

Dobrodinci soupeřící o čest nechali ve starém Řecku také postavit mnoho budov. Patří mezi ně například Stoa poikilé neboli Peisianaxova barevná sloupová síň, kde se vyučovalo stoické učení a vystavovalo mnoho obrazů. Mnoho objektů v Akropoli, pravděpodobně dokonce i Parthénon, bylo rovněž financováno liturgií. Ačkoli o tom nejsou k dispozici jednoznačné důkazy, díky liturgii se pravděpodobně v budově objevila socha Athény ze slonoviny a zlata od sochaře Feidiáse, který také dohlížel na stavbu Parthénonu. (Socha stála více než samotný Parthénon.)

Nejprestižnější a nejdůležitější formou liturgie – a také rozhodně tou nejnákladnější – bylo námořnictvo známé jako „trierarchie“. Trierarcha musel budovat, udržovat a řídit mohutnou válečnou loď – trojveslici neboli trirému. Díky trirémám bylo athénské námořnictvo silné a lodní cesty bez pirátů. Vzhledem k tomu, že Athény byly centrem obchodu (jeho zdanění ostatně představovalo další zdroj vládních příjmů), námořnictvo mělo významnou roli. Od trierarchy se v mnoha případech také očekávalo, že se ujme velení lodi, pokud se namísto toho nerozhodl zaplatit za zvláštní povolení a nechat boj na odborníkovi.

Frantokles na to má spíš

V Athénách žilo přibližně 300 až 1200 liturgistů – podle potřeby (v době války se jejich počet zvyšoval) – a liturgická třída se neustále obnovovala. Jednotlivci zodpovídající za liturgii ve většině případů spolupracovali dobrovolně, ačkoli někteří byli vyzváni samotným státem. Existovaly navíc velké a malé liturgie, které se lišily podle bohatství liturgisty.

Není pochyb o tom, že systém byl zneužíván k vlastnímu obohacení a zejména navýšení politického vlivu. Ještě než se mladý Periklés stal athénským generálem, proslavil se mimo jiné představením Aischylovy hry Peršané na festivalu velkých dionýsií v podobě liturgie, aby tak prokázal svou dobročinnost. Jeho hlavní politický soupeř Cimon udělal totéž a získal si sympatie veřejnosti hýřivým rozdáváním části svého značného osobního majetku.

Liturgistům, kteří se odmítli podílet na chodu městského státu, hrozilo veřejné opovržení. Existovaly však i výjimky – zejména pro jednotlivce, kteří zajišťovali právě probíhající liturgie, a také za předchozí služby poskytnuté městu. Pak tu byla antidosis. Liturgista mohl prohlásit, že jiný občan je ve skutečnosti bohatší než on, a je tedy lépe schopen nést finanční břemeno liturgie. Takto vybraný občan měl tři možnosti: přijmout liturgii; podstoupit soud, při kterém porota stanovila, kdo je bohatší, nebo si vyměnit majetek s tím, který prohlašoval, že je chudší než on. To je poměrně efektivní systém k odlišení skutečného bohatství od bohatství údajného.

Osobní odpovědnost

Krása liturgického systému spočívá ve faktu, že veřejná díla zpravidla financovali a spravovali spíš lidé s odpovídajícím odborným zaměřením než méně odpovědní státní úředníci. Výhoda byla, že bohatí sdíleli se zbytkem společnosti jak osobní bohatství, tak odborné znalosti bez zapojení byrokracie či vlády. Jejich práce bývala odvedena dobře, protože ve hře byla reputace liturgisty.

Možná je v dnešní době superbohatých na čase oživit liturgii. Fungovala ve starověkých Athénách a možná by mohla fungovat i dnes.

anglického originálu, uveřejněného pod licencí Creative Commons na webu Aeon, přeložil pro Finmag Filip Drlík. Perex a mezititulky redakční

Aeon counter – do not remove
Dominic Frisby

Dominic Frisby

Spisovatel, performer, komik. Žije v Londýně, píše o penězích. Kromě mnoha článků je také autorem několika knih — Bitcoin: The Future of Money? (2014) nebo Life After the State (2013). Je spoluautorem dokumentu Four Horsemen... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 10 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 28. 6. 2017 10:59

Problém je, že lidé jsou ochotni dobrovolně dávat jen tehdy, když:
- se jejich peníze nerozkradou
- se jejich peníze nerozdají zjevným budižkničemům a parazitům
- se jejich peníze nepoužijí na nesmysly, nebo dokonce na škodlivé projekty, na dotaci nezodpovědnosti a hazardérství

To by samozřejmě současnému politickobyrokratickému aparátu hrubě nevyhovovalo. Stejně tak by to nevyhovovalo početné třídě, která si zvykla, že má na cizí peníze "nárok" - od dávkaře po celníka, od profesora sociální ekologie po pracovníka odboru životního prostředí.
To by tak hrálo, aby lidi dávali jen na věci, které považují za užitečné a když pak vidí, že se peníze použily na něco jiného, příště se dát zdráhají, kladou si drze podmínky, atd...

Na druhou stranu tento historický exkurz ukazuje, že to jde a že (dnes nedobrovolní) dárci mají právo se takového systému dožadovat a že mají morální právo tuto snahu podpořit a potlačit adekvátními prostředky.

Mimochodem: tento systém nutně (byť třeba neformálně) znamenal, že čím větší dárce, tím více představitelé společnosti zřejmě brali v potaz jeho názor a priority (protože o jeho dary nechtěli přijít). Na druhou stranu (oproti návrhům některých na odvozování síly hlasu od sumy zaplacených daní - se kterým nesouhlasím) nikdo (žádný zákon) tomu největšímu plátci nedával větší moc a nikdo nenutil ty příjemce (obec) jeho názor nějak nadstandardně zohledňovat. Pokud názor největšího plátce respektovali, bylo to jen dobrovolně a z neformálních důvodů. Což mi přijde ideální.

+27
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 26. 7. 2017 10:14

No jistě. Stačí, když ty peníze přidají k penězům, co obíhají na sekundárních kapitálových trzích. Jediný výsledek bude jen zase o něco nafouknutější cena finančních aktiv.

-2
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK