Očima expertů: Měly by se důchody manželů dělit na dva stejné díly?

Důchodová komise, kterou vede sociolog a ekonom Martin Potůček, se právě teď kromě jiného zabývá také otázkou, jak vyrovnat rozdíly mezi penzemi manželů, z nichž jeden pracuje a druhý obětuje kariéru rodině. Každý z nich totiž nutně odvádí na důchodové pojištění, ze kterého se vypočítává výše penze, podstatně jinou sumu, což může být fatální pro toho z partnerů, který zůstal v domácnosti. Zvlášť v případě, kdy se partnerství časem rozpadne. V komisi, jejímž úkolem je promyslet reformu důchodového systému, proto zaznívají i návrhy, že by se měl zavést společný vyměřovací základ důchodového pojištění manželů. Navrhovaná novinka má prý podporu zástupců vládní koalice a jejímu zavedení by tím pádem nemělo nic bránit.

Jak odstranit nerovnost v důchodech?

Jedním z hlavních cílů důchodové komise je – jak se píše na jejích webových stránkách – „navrhnout takovou podobu transferů mezi občany, rodinami a státem zprostředkovaných důchodovým systémem, která zajistí vyvážené a všeobecně akceptované postavení všech typů domácností“. Změnou, která by měla tento cíl podpořit, je právě i zavedení společného vyměřovacího základu sociálního pojištění manželů (nebo možná i šířeji rodičů). Otázka ovšem je, jak by se to celé technicky dalo provést a jestli by to unesl státní rozpočet.

Jak se na myšlenku na zavedení společného vyměřovacího základu manželů či partnerů dívají ekonomové, sociologové, zástupci penzijních společností nebo odborových svazů? Je podle nich něco takového vůbec technicky možné, případně politicky a společensky „schůdné“? A neznamenala by to neúnosné výdaje pro státní rozpočet?

Pavel Kohout

ekonom, Partners

Manželství je komplikovanější instituce, než si většina lidí myslí. Většinou to bohužel poznají až při rozvodu nebo při úmrtí jednoho z manželů. Kromě toho je zde politicko-finanční otázka, zda se máme na manželství dívat jakožto na instituci regulovanou státem nebo spíš jako na soukromou smlouvu mezi dvěma lidmi, do níž státu nic není.

Pokud se na manželství díváme jako na veřejnou instituci, společný základ může teoreticky mít smysl tehdy, pokud například manžel vydělává a manželka věnuje čas domácnosti a dětem. Za toto úsilí není oficiálně placena a v případě předčasného úmrtí manžela nebo rozvodu má před sebou chabé perspektivy zaměstnání (neboť nemá praxi) a nízký důchod (protože neměla vlastní příjem). To je zajisté nefér. Je ovšem otázka, zda není lepší řešit tento problém jinak, například pomocí dobře zpracované předsvatební smlouvy. Tento typ smluv bohužel nemá v českém prostředí tradici, což je velká chyba. Spoléhat se na společné vlastnictví manželů je nezodpovědný hazard, který v případě rozvodu postihne toho z partnerů, který je slušnější a méně agresivní.

Toto je ostatně typický charakteristický rys českých zákonů – chránit bezohledné a poškozovat slabší. Například týraná žena, která uteče s dítětem od násilnického manžela, nemá žádnou skutečnou ochranu, která by stála za zmínku. Z právního hlediska jde o dobrovolné opuštění společné domácnosti: manželka nemá žádné výhody, ale manžel smí uplatňovat daňové úlevy na ženu a dítě.

Jak by to tedy nakonec dopadlo se společným vyměřovacím základem, je velká otázka. Můj osobní názor je jednoznačný: nespoléhat se na stát. Pokud někdo přece jen chce vstoupit do manželství, pak výhradně s dobře napsanou předmanželskou smlouvou, která pamatuje na všechny případy.

Ilona Švihlíková

ekonomka

Sdílení vyměřovacího základu považuji za inspirativní nápad, jak vyrovnat rozdíly mezi penzemi mužů a žen. Současný systém totiž zvýhodňuje příjem, ale nedostatečně ohodnocuje výchovu a péči o děti, kterou povětšinou stále vykonávají ženy. Není žádné tajemství, že ženy čelí na trhu práce setrvalé diskriminaci, která se odráží v nižších platech v rámci stejných pracovních kategorií, i u stejného zaměstnavatele. Po mateřské dovolené se situace pro ženy ještě horší a ve většině případů už nikdy plat muže nedoženou. Přitom se ignoruje, že to jsou právě ženy, které vychovávají budoucího plátce do systému – naopak jsou za to současným systémem trestány nižší mzdou, později nižší penzí, takže není divu, že se odborně hovoří o feminizaci chudoby. 

Sdílení vyměřovacího základu ovšem neřeší všechny problémy. Není možné od jednoho nástroje očekávat spásu celého systému. Je tu problém samoživitelek, který bude nutno řešit, protože „partnerů“, kteří ženu opustí, když zjistí, že čeká dítě, není rovněž málo.

Co se nákladovosti týká, zcela obecně, bez ohledu na výše předložený návrh, není možné dále zatěžovat faktor práce (navíc silně na straně zaměstnance). Práce se stává vzhledem k rozvoji automatizace atd. marginalizovanou a její vzrůstající zatížení je kontraproduktivní. Je naopak potřeba zdanit kapitál, především finanční (například obrat burzy) a tím si zajistit pro penzijní systém dostatečné zdroje. 

Vladimír Bezděk

generální ředitel Penzijní společnosti České pojišťovny, prezident Asociace penzijních společností ČR, přidružený člen důchodové komise

Takový návrh podporuji, pokud bude propojen i s odbouráním nově přiznávaných vdovských a vdoveckých důchodů. Tím by mohlo dojít dlouhodobě i k fiskální úspoře a současně nebudou vznikat situace, kdy rozvodem po třicetiletém manželství ztrácí „předchozí“ žena jakýkoliv nárok na případný budoucí pozůstalostní důchod po svém bývalém manželovi – nově by měla těch třicet let společného soužití zohledněno ve vlastním vyměřovacím důchodovém základu.

Vít Samek

místopředseda Českomoravské konfederace odborových svazů, stálý člen důchodové komise

Zavedení společného vyměřovacího základu je možné realizovat bez významných dopadů na státní rozpočet, protože ve svém důsledku snižuje vyšší vyměřovací základ příjmově silnějšího partnera a zvyšuje vyměřovací základ druhého, který má buď nižší příjem, popřípadě nemá příjem žádný. Má smysl zejména v posledním případě, kdy jsou v důchodové oblasti neexistencí příjmu a také započitatelné doby pojištění častěji postiženy ženy vychovávající děti či pečující celodenně o starší příslušníky domácnosti. Toto řešení může reagovat i na střídání partnerů v průběhu života, tedy vyměřovací základ může být postupně sdílen s více partnery. Jsem názoru, že by mohlo toto opatření zvýšit zásluhovost v prvním důchodovém pilíři, například v kombinaci s podobným transferem „započitatelných příjmů“ mezi bezdětnými pojištěnci a pojištěnci s dětmi.

Jaroslav Vostatek

ekonom, vedoucí katedry veřejné ekonomiky Vysoké školy finanční a správní, stálý člen důchodové komise

Společný vyměřovací základ manželů či jiné sdílení důchodových nároků je dílčím problémem penzijního systému. Pokud v dané zemi existuje rovný důchod pro všechny starce, tak není co řešit. Stávající český systém „důchodového pojištění“ je komplikovaný a v mnoha směrech nespravedlivý. Průměrný starobní důchod se u nás modelově skládá ze dvou třetin z rovného důchodu asi 7800 Kč a z jedné třetiny z důchodu závislého na výdělku. Již z tohoto důvodu je u nás sdílení důchodových nároků problematické. To neplatí pouze ve vztahu k dětem – celodenní péči o děti jedním z manželů je nutno patřičně ocenit v celkovém kontextu rodinné politiky státu.

Zavedení sdílení důchodových nároků předpokládá zásadní důchodovou reformu:

• rozdělení starobního důchodu na rovný důchod a důchod závislý na výdělku (lze provést snadno),
• sjednocení důchodového věku žen a mužů,
• zrušení vdovských a vdoveckých důchodů (nikoliv zpětně).

Bez splnění těchto podmínek by sdílení důchodových nároků za dobu manželství znamenalo velkou komplikaci a velké zvýšení veřejných výdajů. A naopak při splnění těchto podmínek by došlo k významnému snížení důchodových výdajů. Takže nejspíše z toho nebude nic…

Lukáš Kovanda

hlavní ekonom Roklen24.cz

Titanik se potápí, ale v orchestru na palubě se marnivě dohadují, jaké bude zastoupení mužů a žen v tomto hudebním tělesu. Asi takhle to vidím – a Titanikem mám pochopitelně na mysli tuzemský penzijní systém. Opravdu mi to nepřijde jako nejpodstatnější otázka, kterou je třeba v kontextu nutné reformy českých penzí řešit. Jde stále jen o dílčí změnu. Je pravda, že ženám dosud nejsou v penzi dostatečně kompenzována léta strávená u dětí. Na druhou stranu ale zatím odcházejí do důchodu dřív než muži, právě z důvodů mateřství a výchovy dětí. Smiřme se konečně s tím, že dokud z lidí nebudou bezpohlavní, případně oboupohlavní bytosti, je absolutní zrovnoprávnění pohlaví utopií. A mnohdy nákladnou utopií. Ostatně i navrhovaný společný vyměřovací základ by byl dodatečnou zátěží pro státní kasu, jak sami předkladatelé návrhu připouštějí. 

Radka Dudová

socioložka, Sociologický ústav Akademie věd  

Myšlenka společného vyměřovacího základu sociálního pojištění manželů/partnerů pro výpočet výše důchodu představuje jednu z možností, jak zmírnit faktickou nerovnost ve výši důchodové dávky mezi muži a ženami, danou zejména vyšším podílem žen na neplacené péči o děti. Určitá podoba „dělení důchodu“ funguje v řadě západoevropských zemí. Tento návrh má jistě svá pozitiva, ale také řadu negativ.

Model dělení důchodů demotivuje ženy od účasti na pracovním trhu a posiluje jejich závislost na manželi-živiteli. Navíc jsou tímto způsobem v podstatě privilegovány určité typy soužití a dochází k redistribuci od svobodných přispěvatelů k vdaným a ženatým (či lidem žijícím v partnerství). Určité skupiny žen (například osamělé svobodné matky), které pracují a odvádějí příspěvky, tak přispívají ženám, které se vdaly.

Dalším problémem spojeným s odvozenými důchodovými nároky je riziko, že ženy, které vědí, že budou mít nárok na důchod odvozený od svého manžela, jsou ochotné přijmout takovou práci, která nevytváří povinnost přispívat na důchodové pojištění a posléze ani nárok na důchod. Zaměstnavatelé pak této pracovní síly využívají a nejsou nijak nuceni pracovní podmínky zlepšit.

Na druhé straně odvozené nároky na důchod stále představují určitý způsob ochrany před pádem do chudoby v důchodovém věku pro ženy, které zasvětily svůj život péči o děti a domácnost a podpoře pracovní aktivity svého manžela. Profitují z ní ale jen některé skupiny žen. Pro jiné může být tento systém přímo nevýhodný – například tehdy, když jejich muž podnikatel odvádí jen minimální pojistné a na důchod si spoří jiným způsobem.