Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Tomáš Prouza: Bankrot systému

Počet osobních bankrotů stále stoupá, varují novinové titulky. Jenže loni bylo vyhlášenou pouhých 11 451 osobních bankrotů. Většina lidí, kterým by oddlužení pomohlo, totiž na osobní bankrot nedosáhla. A právě toto by měla být ta varovná zpráva, kterou ale všichni raději přehlížejí.

Chcete-li vyhlásit osobní bankrot a zbavit se dluhů, které vás táhnou ke dnu, platí tři základní pravidla. Dluhy nesmí pocházet z podnikání, dlužník musí mít dostatečný příjem, ze kterého během splácení pokryje alespoň 30 procent dlužné částky, a doba splácení je stanovena na pět let. Tyto podmínky si může spočítat každý a zdálo by se, že jsou nastaveny poměrně férově – věřitelé dostanou třetinu svých pohledávek a dlužník má šanci po pěti letech šanci na nový začátek. Možnost zbavit se dluhů je důležitá i pro zdraví celé ekonomiky, protože lidé ponechaní v dluhové pasti rozhodně nemají prostor pro spotřebu.

Je tady ovšem jedno velké ale. Respektive dvě, ale jedno z nich – přehnaně složitý procesní postup – nemá v zemi s rakousko-uherským právním systémem cenu kritizovat, změna myšlení bude vyžadovat ještě několik právnických generací.  

Základním problémem nepříliš funkčního systému osobních bankrotů tak zůstává povinnost uhradit během pěti let alespoň 30 procent dluhů (tedy pokud věřitelé dobrovolně nesouhlasí s tím, že jim dlužník uhradí nižší částku). Pro řadu lidí s nízkými příjmy tato částka zůstává příliš vysoká a v době rostoucí nezaměstnanosti a čím dál tím silnějšího tlaku na využívání švarcsystému nemá mnoho dlužníků šanci hodnověrně prokázat, že budou oněch potřebných 30 procent schopni uhradit.

Větší zodpovědnost soudcům

Bylo by proto mnohem smysluplnější, kdyby soud získal větší volnost a podmínky oddlužení mohl nastavit individuálně právě s ohledem na životní situaci konkrétního dlužníka i na aktuální fázi vývoje české ekonomiky. Řada soudců samozřejmě namítá, že by to celý proces oddlužení prodlužovalo, a samozřejmě mají pravdu. Zatímco dnes soud kontroluje pouze formální náležitosti žádosti a schválení či zamítnutí může připravit v podstatě kterákoliv sekretářka, rozvolnění hranic pro způsob i výši úhrady dluhů by kladlo na soudce a následně na insolvenční správce při kontrole splácení mnohem větší nároky.

Nemravné sankce: napapat se i z bankrotářů

Soud by měl také mnohem pečlivěji posuzovat nároky jednotlivých věřitelů. Banky příliš rády oddlužení nemají, protože většinou na dlužníky uplatňují jen nízké sankce a často až s časovým odstupem, takže dlužné částky nijak závratně nerostou. Naproti tomu některé nebankovní subjekty dokážou pomocí chytře nastavených pokut a sankčních úroků během pár měsíců dlužnou částku klidně ztrojnásobit, takže pokud v rámci oddlužení dostanou 30 procent dluhu, pořád na klientovi (na rozdíl od slušných bank) vydělají.

I přehlcený soudce by měl mít zájem na nalézání spravedlnosti. A pokud by v rámci řešení dluhů měl za povinnost zkoumat spravedlnost pohledávek a získal také právo přiměřeně nastavit výši splátek, dával by celý systém oddlužení větší smysl než dnes. Poctivým věřitelům by umožnil získat více peněz – a těm nepoctivým omezil jejich nemravné zisky. Jenže kolik soudců má ještě dnes zájem a čas na nalézání spravedlnosti?

Psáno pro LN


Tomáš Prouza

Tomáš Prouza

Vystudoval na VŠE v Praze mezinárodní politiku a diplomacii a na britské Open University získal titul MBA. Během studia pracoval v Nadaci Patriae a jako český a ekonomický redaktor česko-anglického měsíčníku The Prague Tribune.... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 8 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK