Svátek práce 2.0: Udělejte něco drzého nebo aspoň nechejte dýško

„Ráno jsem musel vstávat už v deset hodin v noci. Půl hodiny před tím, než jsem šel spát. Jedl jsem jen kousek studeného utrejchu, pracoval ve fabrice devětadvacet hodin denně a šéfovi platil za to, že jsem do práce vůbec mohl chodit…“ Protože se v 19. století reálná lopota moc nelišila od legrace, kterou si Monty Pythoni dělají ze senilních pamětníků, nepůsobilo v roce 1890 slavení nově zavedeného Svátku práce nicneděláním tak ironicky jako teď. Svaly si odpočinuly, hlava poslechla nějaké řeči na manifestacích a tělo i mysl osvěžila změna rutiny. Nakonec je možná ironičtější, kolik lidí dnes tráví Svátek práce stejně jako normální pracovní dny: u počítače, za volantem, hádáním se s „s blbci“ a nakonec nastavením budíku na sedmou.

Jak tedy nejlíp slavit První máj v ekonomice znalostí a služeb? Osmihodinovou šichtou. Jen trochu jinou než normálně.

Pracujte na tom, co považujete za důležité. Ne na tom, co se od vás čeká

Několik desítek let se Bronnie Wareová starala v hospicích o umírající pacienty. Jejich nářky shrnula do žebříčku nejčastějších výčitek na smrtelné posteli. První místo? „Měl jsem si dát víc záležet na svých prezentacích!“ Ne, pardon: „Kéž bych měl(a) kuráž žít takový život, který naplňuje mě, ne představy mého okolí.“

Nebudeme si hrát na hrdiny. Vyměnit část dětských snů za dospělé kompromisy je v pořádku. Honění se za deadliny má svůj půvab, mít střechu nad hlavou a rodinu taky. Volný den je ale dost na to, abyste napsali povídku, splácali web o svém koníčku, udělali z rumiště za barákem zahradu nebo si spočítali, jestli máte dost peněz na nějaké postranní podnikání – a to budete mít skoro vždycky, jen ten podnik musí být co nejštíhlejší.

No jo, říkáte. Jak mám ale vědět, co je důležité? – Pokud tápete, zkuste nad tím o Prvním máji jen popřemýšlet. Když to neuděláte, klidně se může stát, že si jednou v hospicu nějaká česká Bronnie Wareová udělá na vrcholu žebříčku další čárku.

Ještě líp: podnikněte něco, kvůli čemu vás budou nenávidět

Tohle je nebezpečná rada. Radši se jí neřiďte, pokud vás někdy dostalo agresivní chování do křížku se zákonem.

Spisovatel Adrian Tan vypozoroval, že každého, kdo posunul lidstvo o kousek dál, nenáviděli. A to „tak silně, že mnoho velikánů zavrhli, týrali, zabili, a v jednom slavném případě dokonce přibili na kříž. A nemusíte být zlí, aby vás nenáviděli. Ve skutečnosti je důvodem nenávisti často to, že se člověk snaží jednat správně, v souladu se svým přesvědčením.“

Není hned třeba rozdráždit krále Heroda. Porci nenávisti si může užít ten, kdo:

• … dokáže, že někdo jiný dělá mizernou práci, a ještě za nemravné peníze. Třeba tím, že to samé zvládne líp, za jediný den – a ještě zadarmo. Příklad? Žít Brno, nejlepší radniční zpravodaj v zemi.
• … ignoruje nářky, že něco nejde, a udělá to. Proč by české vlaky nemohly být levné, pohodlné a plné milých stevardek? Radim Jančura ukázal, že by mohly. Mají ho ajzboňáci rádi? Ne. Trápí ho to? Kdeže.
• … zkrátka: pokládá otázky. Jako třeba: proč vy šéfujete mně, a ne já vám? V Izraeli je taková míra „chucpe“ normální, v Česku se bojíme provokovat. Dnes, ve svátek, už sice svého šéfa asi nepotkáte – můžete si alespoň před zrcadlem cvičit drzý výraz. Bude se hodit.

A nakonec: oceňte skvělou práci někoho jiného

Asi tušíte, kam směřuji: neoslavujte práci coby osm „povinně“ protrápených hodin každý den. Oslavujte ji jako prostředek, díky kterému by mělo být na světě večer víc spokojených lidí, než kolik jich bylo ráno. Možná je na vás tahle rétorika moc budovatelská, možná jste zvyklí slavit utrácením. Dobře! „Toužíme po práci, která by nás naplnila – ale kolikrát nechceme utratit pětník, natož dolar, euro nebo jen, abychom něco takového umožnili ostatním,“ všiml si ekonom Umair Haque.

Tak si dnes zajděte na dobré kafe a těch 33 korun nedorovnejte na 35. Nechejte baristce dvě dvacky a zeptejte se jí, jak to jde. (Pravděpodobně si bude myslet, že na ni něco zkoušíte: stěží bude zvyklá. A mimochodem, takhle dnes slavím já.)

Vezměte rodinu na večeři do restaurace, kde jste zatím jedli jen se slevovými kupony. Když to bude stát za to, nechejte kuchařovi poslat panáka.

Kupte si album kapely, kterou máte celou natahanou z Uloz.to.

Oceňte skvělou práci. Tentokrát nejen „lajknutím“ nebo poděkováním, ale i svými penězi.

Státní svátek na prvního máje připomíná dělníky, kteří na konci 19. století pod hrozbou propuštění, vězení nebo zastřelení demonstrovali za trochu lidštější pracovní podmínky. Mohli být sice pologramotní, dobře si ale uvědomovali jednu věc: že jen stěží něco změníte, když v sobě nenajdete aspoň trochu kuráže a sebezapření. Moc bych si přál, aby tenhle vědecký objev učinila i naše takzvaně vzdělanostní společnost.