Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Inflace mimořádnosti: Odměny úředníkům v čase krize

Snad až příliš snadno zapadly nedávné informace Lidových novin o výši odměn, které vypláceli ministři české vlády v čele s TOP 09. A jak napovídá příklad odměn vyplácených v roce 2011 radnicí Prahy 6 špičkám tamějšího úřadu, pozadu zřejmě nebudou ani obce a kraje. Velmi pravděpodobně bez ohledu na stranickou příslušnost jejich vedení.

Horší je, že až na výjimky může veřejnost pracovat toliko s absolutními čísly, která dávají tušit, že v nejednom případě jde o odměny (na hlavu) za limitem, jímž je státní správa tradičně známá (tedy například celý plat dvakrát ročně či takzvané čtvrtletní odměny, kdy se na přilepšenou dává až půlka stálého platu). Pravděpodobný je i odhad, že hlavní díl takto vysokých odměn dostávají především vedoucí pracovníci dotčených úřadů. Zákonným vysvětlením je „mimořádnost“ podaných výkonů, případně stimulativní vazba odměny na kvalitnější výdajový škrt v resortu (provedený právě odměněným). Nic z toho si ale nemůžeme příliš ověřit, což v čase vyhecovaného šetření z úst těch samých, kteří rozdávají, trochu znepokojuje.

Erár versus privát

Platy a odměny ve veřejné sféře jsou nadčasové téma. Obecně platí, že úředníci jsou na tom platově v průměru o něco hůř než vyšší stav privátu, ale mnohdy stejně, nebo spíše lépe (začasté právě díky různým příplatkům a odměnám) než průměr a nižší posty soukromého sektoru. V roce 2011 byl rozdíl mezi takzvanou střední hrubou mzdou ve státním a soukromém mzdovém sektoru 2854 korun ve prospěch prvního z nich. Přitom zaměstnanci sektoru soukromého odpracovali v průměru o 3,5 hodiny měsíčně víc. Vyšší mzdy ve státním sektoru zdůvodňuje zejména vyšší počet vysokoškolsky vzdělaných osob, na něž se vztahují příslušné mzdové výměry stanovené zákony. Ve státních službách roste plat i úměrně s věkem.

Peníze vydělávají firmy, které, stejně jako občané, platí daně, z nichž se financují služby státu. To, že platové podmínky ve veřejné sféře upravuje zákon, je výrazem zajištění legitimity a elementární důstojnosti tohoto systému. Ti, kdo jej spravují, tedy politici, by toho ovšem neměli zneužívat a před zvykovým „dorovnávacím právem“ pohodlně rezignovat. Naopak. Propouštějí-li a snižují mzdy pod tlakem stagnace či recese podniky soukromé a stát se každým rokem o sto miliard propadá do dluhu, je věcí politické senzitivity jednak snížit mzdy, jednak tváří v tvář okolnostem alespoň trochu změnit názor na to, co lze považovat za mimořádnost. Krize probíhá již čtvrtým rokem a šetření už není ctnost. Lepší než odměňovat škrty by bylo odměnit činy, které vedou k růstu (odstraňování byrokracie a privatizace).

Odměny jsou politikum

Většina těch, kteří odměny navrhují a schvalují, je dost chytrá na to, aby – zvlášť v dnešní době – měla tyto osobní výdaje argumentačně pokryty celkovými úsporami úřadu, případně snížením počtu zaměstnanců v rámci úřadu jako celku. U výše postavených pracovníků je frekventovaný rovněž emocemi zavánějící důvod nepostradatelnosti. Potom je nezvykle vysoká odměna zpravidla „jen věcí manažerského rozhodnutí“. Není to pravda, byť uvedený kontext je samozřejmě polehčující okolností.

Platy a odměny úředníků nelze chápat výhradně skrze logiku rovnováhy příjmů a výdajů úřadu, kde jsou zaměstnáni. Snad ještě více než v případě ministerstev a jimi řízených organizací to platí o úřadech místní samosprávy, které jsou tradičními lokálními baštami politických stran. Na prvním místě jde o příjmovou rovnost mezi úředníky, kteří jsou de facto nástrojem politiků, a voliči. A to je citlivé politikum, nikoliv otázka populismu a závisti.

Převzato z prázdninového dvojčísla Revue Politika

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK