Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Co je moje, je i tvoje aneb Pohádka o spoluspotřebitelství

| 19. 2. 2011 | Vstoupit do diskuze

„Když všichni všechněm všechno dáme, tak budem všichni všechno mít dohromady,“ ozývá se nikoliv už ze strhaných hrdel českého proletariátu, ale z distingovaných úst americké střední třídy. A konečně s dobrými argumenty.

Co je moje, je i tvoje aneb Pohádka o spoluspotřebitelství

Na podzim jsem se rozhodl žít si jako velký pán a koupil jsem do bytu šatní skříň. Příbuzné to vysvobodilo z dumání nad tím, jakou drobností mě potěšit k svátku: dostal jsem sadu šroubováků. Měl jsem z nich radost – rozuměly si s každým šroubem a skříň za tři hodiny stála.

Byly to ale zároveň jediné tři hodiny, kdy šroubováky opustily polici s věcmi, které se mi hodí tak jednou do roka. Dál je tam spacák a karimatka, obří taška na cesty k moři a taky spousta dalšího nářadí. Všechno je to příliš potřebné na to, abych to odnesl do bazaru nebo někomu dal. Jenže také docela drahé a prostorné, tak mi občas vrtá hlavou, jestli si to v té polici dál držet jako sysel za škraněmi. A jestli ne, tak co tedy s tím.

Pusťte kozu na řezání dříví do světa

Podobné pochyby vedly ke vzniku hnutí, které se ve Spojených státech a Velké Británii označuje jako collaborative consumption – tedy spoluspotřebitelství. Jakkoliv to v člověku vyvolává vzpomínky na budovatelský slovník, myšlenka je to ryze americká: proč platit plnou cenu za něco, co potřebuji jednou za čas? A ještě o to zbytek roku zakopávat? Přece si nekoupíte letadlo jen proto, že jednou za rok potřebujete letět na dovolenou. (Ačkoliv si dovedu představit televizní reklamu, která tvrdí, že byste si to letadlo koupit měli. Vlastně i článek hypotetického kolegy novináře, kterého prodejce letadel přepraví k moři a zpátky a on pak celý divý napíše článek Ušetřete za dálniční známky, leťte na Jadran vlastním letadlem.)

Přestože by to tak mohlo vypadat, spoluspotřebitelství nejsou jen sousedské výpůjčky, ale rovnou změna přístupu střední třídy k nakupování, vlastnění a využívání věcí. Američanům a Britům pomáhá podělit se řada webových služeb, kterým se v časech krize obzvlášť daří:

  • Share Some Sugar („Podělte se o trochu cukru“) řeší můj problém s nářadím – můžete tu najít lidi z okolí, kteří se chtějí o něco podělit nebo kterým by se naopak hodila některá z věcí ležících ve vašich policích. Poslední tři přidané kousky jsou koza na řezání dřeva, pekáč na pečení koláčků a mixér. Tedy ty krámy, na které pravděpodobně věky nesáhnete, a jakmile je vyhodíte, najednou vám chybí.
  • Na Swap.com vyměňte věci, které už nepotřebujete, za cokoliv, co vám padne do oka. eBay bez peněz.
  • Na LandShare nabídněte svůj kousek hlíny k obdělávání a zahrádkáři bez zahrady vám budou trhat ruce.
  • Web ParkAtMyHouse.com je „největší parkovací komunitou“ – majitelé volných garáží, dvorů a betonových plácků se tu potkávají s lidmi zoufale objíždějícími svou čtvrt a hledajícími volný flek.
  • Zhruba tři desítky dalších služeb usnadňujících spoluspotřebitelství najdete v rozcestníku na webu CollaborativeConsumption.com. Na některých se lidé srdečně dělí jak v československém filmu z padesátých let, na jiných si přece jen musíte nachystat kreditku – třeba když chcete využívat cizí parkovací stání. Pořád je to ale levnější a jednodušší než kupovat garáž. Nebo platit odtahovku.

Smrt českých kůlen?

V Česku spojenecké spotřebitelství existuje taky, není to ale masovka. V Brně například sdílí šestadvacet členů družstva Autonapůl sedm vozů a jeden přívěs. Popularitu si vydobývá webová služba Jízdomat, na které můžete do svého auta nabrat před cestou spolucestující, kteří vám pomůžou s platbou za benzín i se zábavou.

Mimo auta je ale pusto. Ano, funguje tu sousedská výpomoc, což je příjemné, když vám dojde cukr nebo někam potřebujete strčit věci z rozbitého mrazáku. Spoluspotřebitelství ale nemůže být sexy v zemi, kde byla padesát let nouze o zcela obyčejné věci, a posledních dvacet se kvůli tomu ze zcela obyčejného zboží stává statusová záležitost. Nemluvě o apriorním odporu k sousloví „kolektivní vlastnictví“. I když vás do něj v tomto případě nežene KSČ, ale rozumný vztah k vlastní peněžence.

Nejsme zkrátka zvyklí o nářadí, nádobí a technice přemýšlet jako o speciální jednotce NATO, která se může během deseti minut přemístit mezi dvěma libovolnými byty činžáku nebo dvěma domky v satelitní čtvrti. Naše věci jsou kvůli zažitým letům nedostatku našimi Blanickými rytíři. Tiše čekají v policích, obývákových stěnách a úložných prostorách sedaček, na půdách, ve sklepích, dílnách, kumbálech, šopách a přístavcích. A zlověstně tam duní.

Tak abychom to skončili optimisticky – pokud bydlíte mezi centrem Brna a Královým Polem a potřebujete na půl dne šroubováky normy DIN 7437/7438, hřebíky stavební 1,4/32 anebo čistič potrubí Krtek, napište mi do diskuse nebo na twitter (@kasparek). Je toho tu dost pro všechny. Jednou se za to, jako filmový Kmotr, ozvu o laskavost...

Foto: profimedia.cz

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 10 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK