Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Dramata a frašky ekonomie: Falešný pocit penzijní jistoty

„Tedy, Pavle…! Zpráva, že naše sociální a zdravotní pojištění je skrytá, a navíc nafouklá daň a že to jako jediná svobodná země trpíme, mi vzala dech. Kdy a jak jsme k tomu přišli? O kolik tu přitom občan přichází ve srovnání s modely sousedů? A co se s tím dá dělat? Dál se neptám, chci Ti dát víc místa na odpovědi…“ říká Pavel Pavlovi. Kohout Kohoutovi. Spisovatel ekonomovi.

Předchozí díly najdete zde:

Sociální pojištění, které ve skutečnosti není pojištěním, je velmi obvyklé. V zemích vyspělých i méně vyspělých. Co je v rámci české ekonomiky opravdu anomální, je míra závislosti na tomto systému. Lidé zpravidla vstupují do penze s extrémně malými úsporami a po dobu, kterou průměrně stráví v důchodu – tedy asi 20 let – jsou téměř úplně závislí na státu. To je situace nežádoucí a nebezpečná. Proč?

Pocit falešného bezpečí

Zde udělám malou odbočku. Jak se liší dobrý ekonom od špatného? Dobrý ekonom počítá s vedlejšími a neuvažovanými následky různých rozhodnutí. Například taková maličkost jako bezpečnostní uzávěry lahviček s léky. „Normální“ člověk by čekal, že přispějí ke snížení počtu neúmyslných otrav. Ale během 80. let se léky na bázi aspirinu přiotrávilo v USA o 3500 dětí více než před jejich zavedením, uvádí William Kip Viscusi, ekonom z Vanderbiltovy univerzity.

Jak to? Existence bezpečnostních uzávěrů ukolébala spotřebitele do falešného pocitu bezpečí. Přestali léky schovávat před dětmi. Podobný efekt ekonomové pozorovali u bezpečnostních zámků na střelných zbraních. Ty způsobují více úmrtí, než kolika zabrání, tvrdí ekonom John R. Lott.
A byl to i falešný pocit bezpečí způsobený existencí celé série regulací a kontrol, který přispěl ke vzniku finanční krize v roce 2007. Nejpřísněji regulovaný finanční a bankovní trh – Spojené státy – natolik bezmezně věřil v moc federálních i státních agentur, že se přestal starat o riziko.

Dobrý ekonom je schopen domýšlet věci do důsledků a vidět rizika, která „normální“ lidé nevidí. Platí to pro relativní drobnosti, jako jsou bezpečnostní uzávěry léků, ale i pro velké věci. Penzijní systém bych uvedl v první řadě. „Normální“ konzument zpráv zdánlivě ví, kde je problém. Počet důchodců roste, zatímco porodnost je dlouhodobě pod hladinou dlouhodobého zachování populace. Je tedy třeba provést penzijní reformu. Ale kdepak. Všechno je jinak. Penzijní fondy nezpůsobí zvýšení porodnosti. Drobné úpravy průběžného systému rovněž ne. Bylo by třeba řešit problém od kořene.

Statné státní stáří

Ale kde je ten kořen? Když se ptáš lidí, jak se zabezpečují na penzi, mnoho z nich odpoví asi takto: „Nijak. Nezbývají mi peníze na dlouhodobé úspory. Spoléhám na státní důchod, koneckonců si na něj platím jakožto zaměstnanec.“ Když se ptáš lidí, proč mají málo dětí, odpovídají z valné části zhruba takto: „Musíme se s manželkou pěkně ohánět, abychom uživili aspoň jedno. Nemáme peníze, abychom si mohli dovolit více dětí.“

Moderní doba je historicky výjimečná. Nikdy dříve člověk nečekal, že prožije posledních průměrně 20 let života na státní útraty. Musel se spolehnout na vlastní majetek nebo na své děti. Kdo neměl ani jedno, měl problém. Systém motivoval k pracovitosti a porodnosti. Nyní je tomu naopak. Stát zkonfiskuje nemalý podíl mezd na takzvané pojištění. Výsledkem je oslabená ekonomická síla pro zakládání nových domácností a vznik nových rodin. V jihoevropských zemích existuje fenomén „mama hotel“, masový výskyt lidí nad 30 let, kteří stále bydlí u rodičů. Proč? Nemají na vlastní bydlení. Proč? Stát jim bere peníze anebo jsou nezaměstnaní. Proč jsou mladí nezaměstnaní? Ve Španělsku dosahuje míra nezaměstnanosti mladých až 43 procent! Protože jejich práce je drahá kvůli daním a „pojištění“.

Zároveň tito mladí bezdětní necítí nutnost založit rodinu, neboť věří, že stát se o ně ve stáří postará. Instituce, která měla původně zvyšovat bezpečí společnosti, se stala největším společenským rizikem. Lidé se spoléhají na penzi, která bude placena dětmi jiných lidí – a máme zde problém černého pasažéra. Průběžný penzijní systém je největším morálním hazardem v historii lidstva. Systém motivuje k nezaměstnanosti a bezdětnosti. Obojí vede k růstu veřejných výdajů a k poklesu příjmů. Bludný kruh se uzavírá.

Ve stopách Bismarckových

Nyní se hodně hovoří o reformě penzijního systému. Ale jediná účinná reforma by spočívala v jeho redukci na úroveň původního Bismarckova systému starobního pojištění. Penzijní věk za Bismarcka byl stanoven na 70 let. Tohoto stáří se však na přelomu 19. a 20. století málokdo dočkal, protože průměrná doba života činila tehdy 45 let. Dožít se penze vskutku znamenalo mimořádnou pojistnou událost. Kdo se dočkal sedmdesátky, málokdy žil v důchodu dlouho. Průměrný věk dožití sedmdesátníků činil jen asi pět až šest let.

Pokud by někomu připadal Bismarckův systém jako příliš radikální, stačilo by vrátit se do roku 1948. Československý průběžný systém zavedený v roce 1948 poskytoval průměrný důchod na úrovni 20 procent mzdy. Penzijní věk byl stanoven na 65 let.

Kdybychom ponechali 20procentní náhradový poměr a přepočetli penzijní věk podle dnešní očekávané doby dožití, byla by to reforma jak řemen. Až na to, že v demokratických poměrech si lidé nikdy neodhlasují zrušení svého falešného pocitu jistoty.

I když toto falešné bezpečí může vést až k zániku západní civilizace.

Psáno pro LN

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 14 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK