Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Příležitost dělá zloděje: Proč nemáme funkční zákon o státní službě?

Michal Vodrážka
Michal Vodrážka
2. 6. 2011

Česká politika má problém. Ne, jinak, Česká republika má problém. Má ho už řadu let a nevypadá to, že bychom se blížili k tomu ho správně nazvat, natož řešit. Zdánlivě se jedná o zkorumpované politiky, kteří bez ohledu na barvu dresu mají jen jeden cíl, drancovat veřejné finance. Ve skutečnosti ale jde o to, že u nás neexistuje profesionální a decentralizovaná státní správa.

Příležitost dělá zloděje: Proč nemáme funkční zákon o státní službě?

Podívejme se na dva nedávné skandály: u oranžových upřímný naivka Poche, který přes spolustraníky recykloval svoje odměny z PRE do ČSSD, na straně modrých případ Michálek, kdy úředník odmítl pomoci Pavlu Drobilovi získat ze Státního fondu životního prostředí peníze do ODS. Oba spojuje modus operandi, tedy snaha vyvést z (kvazi)státních institucí peníze do mateřské politické strany.

Modří i oranžoví

Je jasné, že strany potřebují peníze především na závody ve zbrojení jménem předvolební kampaň. Pro ilustraci: jen před posledními volbami do poslanecké sněmovny utratily ODS a ČSSD 541 a 270 milionů korun (podle Kantar media 390 a 547 milionů).

Kde na to berou, když mají ODS i ČSSD mizivých přibližně třicet tisíc členů, část z nich jsou navíc černé duše, a státní příspěvek sotva pokryje běžný provoz stran? Odpověď je jednoduchá: z veřejného sektoru. Aby strany mohly v době mezi volbami na budoucí volební kampaně našetřit, infiltrují svoje věrné do klíčových mocenských center, a jim podřízených organizací.

K tomu jim dobře slouží u ledu uložený zákon o státní službě, který měl už před sedmi lety odseknout politiky od správy personálního obsazení jim svěřených úřadů. Původní návrh zákona z roku 2002 dokonce počítal s funkcí státního tajemníka, skrze kterého by ministr zadával ministerstvu politické úkoly, zatímco na personální otázky ministerstva nebo jemu podřízených úřadů by neměl žádný vliv. Zákon ale nikdy nevstoupil v platnost a vše zůstalo při starém.  Dodnes tak není problém po volbách vyměnit na klíčových útvarech úředníky až do úrovně vedoucích oddělení, nebo dokonce referentů. Příhodnou zástěrkou je přitom povolební personální audit, který umožní „identifikovat neefektivity“ (čti zaměstnance dosazené za předchozí vlády nebo v těch oblastech, kde vyvstane potřeba získat vliv) té které instituce. Samozřejmostí je se ještě médiím pochlubit počtem vyhozených s vědomím toho, že počet později přijatých už bude zajímat málokoho.

Nově instalovaní úředníci pak zařizují zakázky nebo jiné požadavky podle přesně potřeby mateřských stran. Vedle toho ale vzniká prostor i pro malé (a někdy i větší) domů pro ně samotné. A je to právě tato lehkost, s jakou mohou politické strany infiltrovat státní správu i samosprávu, co motivuje velrybáře a kmotry k tomu, aby zvyšovali svůj vliv ve stranách a na úřady dosazovali lidi, kteří peníze a vliv přesměrují ne pouze stranám nebo sobě, ale i (nebo hlavně) jim.

Potřebné reformy: vše kromě státní služby

Na nutnosti nemít zákon o státní službě panuje zvláštní shoda všech českých politických stran. Zákon nás sice přinutila přijmout EU jako podmínku vstupu a v platnost vstoupil v roce 2002, nikdy ale nevstoupil v účinnost. Ta byla postupně odsouvána v průběhu 25 novelizací, ke kterým došlo od jeho schválení. Za éry Ivana Langra byla na vnitru dokonce snaha zrušit ho úplně a začít „pracovat“ na jeho nové verzi.

V současnosti se předpokládá, že by mohl konečně vstoupit v účinnost od začátku roku 2012, ale i z Nečasovy vlády zaznělo, že by zasloužil zrušit a vypracovat lepší. Jsme tak jediná členská země EU, která zákon o státní službě a profesionální státní správu nemá. Oficiálním důvodem odkladů bylo údajně nepřijatelné zvýšení platových výdajů. Ve srovnání se zbytkem OECD však Česká repubika na platy státní správy vydává spíše podprůměrně. Alternativním vysvětlením je „bitva ODS a ČSSD o to, aby tuto normu prosadila strana, která bude zrovna u moci, aby ve státní správě stabilizovala své příznivce“.

Výdaje na platy státní správy jako procento z HDP v zemích OECD

Tištěná média přitom profesionalizaci státní správy jaksi ignorují… Proč? Pokud bychom se pustili na tenký led spekulací, dojdeme chtě nechtě k závěru, že je tomu tak proto, že peníze vytunelované z veřejných prostředků politickými stranami končí ve formě plateb za předvolební inzerci i na jejich účtech. Slýcháme tak sice denně stesky o neschopných, přeplacených a zkorumpovaných úřednících, ale jaksi už ne to, proč tomu tak je a jak s tím souvisí donekonečna odkládaná profesionalizace státní správy.

A přesně to je kontext, ze kterého vzešel plán Víta Bárty na investici do politické divize firmy ABL. Jako správný selfmademan Bárta věděl, že budování nové divize firmy musí začít od základů. Plánoval proto nejdříve proniknout na některé městské části Prahy a tam pak podle dobře známých a zavedených praktik instalovat prověřené a sobě, respektive ABL, oddané osoby, které by postupně zajistily prostřednictvím synergií mezi ekonomickou a politickou mocí zhodnocení počáteční investice. S využitím „zisků“ se pak chtěl dostat o stupínek výše, na magistrát nebo vládní úroveň, a pokračovat podle stejného scénáře. Nečekaně dobré volební výsledky VV ho ale přinutily improvizovat, vzpomeňme si na povolební lavírování VV, zda do koalice vstoupit, nebo ji jen podpořit. Nakonec se rozhodl naskytnutou příležitost využít, a jak dnešní seznamy lidí spojených z ABL a dosazených od voleb do státní správy ukazují, opravdu nezaváhal.

Bárta je ale v podstatě vedlejší

Nakonec je totiž celkem jedno, jestli z veřejných financí odčerpává Petr nebo Pavel. Korupce a defraudace státních peněz je pouhý transfer a peníze převážně zůstávají (jsou utraceny nebo investovány) v ČR, na rozdíl třeba od Ruska, ze kterého je ročně nelegálně vyvedeno na 47 miliard USD. Přesto ojedinělá studie programu Global Financial Integrity odhaduje objem peněz nelegálně vyvedených z ČR za léta 2000–2008 na 66 miliard USD, což rozhodně nejsou žádné drobné – a určitě by naší ekonomice pomohly.

Hlavním problémem systematického vyhýbání se profesionalizaci státní správy je po dvaceti letech demokracie její současný stav, tedy rozklad. Fundovaní a schopní lidé se jí střeží jako čert kříže, případně jsou ze své naivity a víry v to, že zevnitř něco změní, rychle vyléčeni a odcházejí buď sami, nebo jsou odejiti a la Michálek.

Nelze se tak divit, že důvěra veřejnosti ve státní správu je na druhém nejnižším místě v zemích OECD (těsně za Mexikem, horší už bylo jen Řecko), podobně mluví i indikátory World Competitiveness Yearbook, kde byla česká státní správa hodnocena v roce 2008 jako čtyřicátá z pětapadesáti hodnocených zemí, tedy patnáctá nejhorší.

Graf: důvěra obyvatel ve státní správu v zemích OECD

Zdroj: OECD 2007

Vedle nedůvěry veřejnosti i podnikatelů je ale problémem i to, že od nekvalitních, demoralizovaných a pravidelně se střídajících úředníků lze těžko očekávat kvalitní a do detailu propracované reformy nebo plány investic s výhledem delším než na jedno volební období. Příkladem budiž třeba nynější podoba důchodové reformy nebo postavení polotajné vojenské nemocnice a následné zjištění, že na její provoz ministerstvo obrany nemá a nebude mít peníze.

Jak dlouho budeme ještě tento stav tolerovat?

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (5)

Vstoupit do diskuze
Michal Vodrážka

Michal Vodrážka

V dětství žil v letech 1986 až 1991 v hlavním městě Severní Koreje Pchjongjangu. Vystudoval práva na ZČU v Plzni a politickou ekonomii východní Asie na univerzitě KDI school v Jižní Koreji a UCSD v USA.... Více

Související témata

ABLČSSDIvan LangerkorupceLibor MichálekMichal VodrážkaODSVíT BártaZákon o státní službě
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo