Kulaté výročí nekrytých peněz. Dožijí se příštího?

Prodejci investičního zlata rádi argumentují historií, ovšem ani v období před rokem 1971 peníze plně kryté nebyly. Poválečný měnový systém – nazvaný brettonwoodský podle amerického letoviska, kde byl v roce 1944 dojednán – byl ve skutečnosti jen jedním z mnoha neúspěšných státních zásahů v oblasti peněz.

Jeden dolar vládne všem, jeden jim všem káže

Jeho podstata byla jednoduchá – světové měny měly fixní kurz k dolaru, dolar zase fixní kurz ke zlatu. Vazba peněz na komoditu tedy byla velmi nepřímá. Dolar nebyl směnitelný za zlato pro Američany, ale pouze pro zahraniční vlády či centrální banky. Systém bývá popisován také jako obrácená pyramida – na rezervách kovu stála zásoba dolarů, na rezervě dolarů zase ostatní světové měny.

V podstatě šlo o kartelovou dohodu fixující cenu zlata na 35 dolarech za unci a zároveň kurzy měn. Jenže kartelové dohody mají sklon k nestabilitě a brettonwoodský systém nebyl výjimkou.

Díky výsadnímu postavení dolaru a velkým zlatým rezervám mohly USA dlouho provádět inflační politiku, tedy zvyšovat množství dolarů v oběhu. V důsledku toho byl ale dolar stále více nadhodnocený – skutečná hodnota naředěné měny neodpovídala fixovaným kurzům. To vedlo k sílícímu odlivu zlata z USA. Nakonec vláda směnitelnost dolaru zcela zrušila, měny ztratily poslední zbytek vazby na drahý kov a svět postupně přešel na volně plovoucí měnové kurzy.

Výrobci inflace nebudou bez práce

Bude krytí peněz zlatem obnoveno nyní, pod tlakem finanční krize? Pochopitelně k tomu není politická vůle, možnosti provádět inflaci se nechce vzdát žádná vláda – a ekonomové vždy rádi dodají argumenty, proč musí být měna „flexibilní“ (podle převládající teorie musí množství peněz růst s množstvím zboží a zvýšením nabídky peněz je možné dokonce „stimulovat“ hospodářský růst). Jakékoli „nové Bretton Woods“ by patrně bylo podobný hybrid jako poválečný systém, od počátku odsouzený k nestabilitě.

Takový systém by navíc neřešil hlavní problém současných financí, kterým není kolísání měnových kurzů ani nerovnováhy v mezinárodním obchodě, ale morální hazard. Dokud se banky mohou spolehnout, že v případě potíží je vždy někdo zachrání, mají výrazně menší motivaci chovat se obezřetně. Problém nevyřeší stále nové státní zásahy do systému, právě naopak, je třeba je minimalizovat.

Současné problémy předlužených států ale ještě nutně nemusí vést k úprku od dolaru a eura a jejich naprostému zhroucení. I přechod na alternativní měny, ať už kryté drahými kovy, nebo jinými aktivy, má svoje náklady, takže do určité míry lidé tolerují i inflační měnu.

Všeho s mírou

Je zjevné, že centrální banky si zahrávají s ohněm a důvěru trhu notně podkopávají. Apetit po bankovních úvěrech je ale podstatně menší než před krizí a bez úvěrové expanze se inflace „vyrábí“ těžko. Peněžní zásoba v USA, Evropské unii (ani v Česku) neroste nijak nevídanými tempy, navzdory tomu, že fráze „tištění peněz“ už zlidověla.

Co z toho plyne pro investory zvažující přechod od slamníku ke zlatu?

• Za prvé, nenechte se unést apokalyptickými vizemi konce světa a nedávejte do zlata příliš velkou část portfolia.
• Za druhé, veďte v patrnosti, že z dolarového výnosu může ubrat posílení koruny.
• Za třetí, neskákejte na špek podvodníkům, kteří prodávají slitky s přirážkami až 50 procent nad burzovní cenu kovu.

A v neposlední řadě: nenechte se zlákat sliby vysokých výnosů. Peníze samy o sobě nenesou žádný výnos. Ne výnosy, ale dlouhodobá stabilita kupní síly vedla k tomu, že zlato plnilo po tisíce let roli peněz.

Autor je analytikem společnosti Partners. Zkrácená verze komentáře vyšla v MF Dnes.