Spolujízda je dvakrát rychlejší a levnější než vlaky. Málokdo o ní ale ví

„Život začíná na okraji komfortní zóny,“ opakoval jsem si pro kuráž před tím, než jsem měl v Brně sednout do lady rok výroby 1999 k cizímu řidiči a přejet s ním Buchlovské kopce, kde silnici lemují věnce a svíčky. O hodinu a pět minut později a o šedesát korun lehčí už jsem ale v Uherském Hradišti vymýšlel, jak šoféra i auto na Jízdomatu pochválit. Komfortní zónu jsem totiž neopustil.

Vedle Spolujízda.cz, Plný bus.cz a dalších je Jízdomat jeden z webů, které umožňují motoristům najít na konkrétní trasu v konkrétní den spolujezdce a pasažérům zase motoristy s volnými sedadly. Smrdí vám to riskantním autostopem? Čichejte znovu:

• Díky hodnocení ostatních aspoň rámcově víte, ke komu a do čeho sedáte nebo koho nabíráte. „Tady se dá jet i 130,“ ušklíbl se Matej v jedné táhlé, klopené zatáčce. „Ale když mám pasažéra, neblbnu.“ Strach ze špatného hodnocení má nad řidiči větší moc než obava z trestných bodů. Mimochodem, lada je ve vozovém parku výjimka, dominance oktávií a fokusů kopíruje zastoupení značek a modelů na silnicích.
• Spolujezdci šoférům přispívají na benzin dopředu domluvenou částkou. Z Vídně do Prahy se dostanete za dvě stě korun (Jízdomat), z Tábora do Paříže za 1 273 (Spolujízda.cz), z Náchoda do Brna za stovku (Plnýbus.cz). Skoro vždy je příspěvek na benzín víc než dvakrát levnější než vlaková či autobusová jízdenka, a kromě peněz ušetříte i čas.
• Nemusíte hodiny postávat na výpadovce. Máte dopředu jistotu, že se svezete (anebo nesvezete). Když poprosíte, šoféři si kvůli vám i kousek zajedou.

Do restaurace s voucherem, ale na služebku pořád prázdným autem

Matej, který studuje v Brně strojařinu a jezdí domů kousek za slovenské hranice, mívá hlavně v neděli cestou zpět do Česka i plnou obsazenost. V týdnu to bývá horší. „Malo by sa o tom viacej písať,“ podotkl chvíli před tím, než jsem mu vybalil, že jsem novinář.

Je to paradox: obdobně fungující slevové servery nenechaly v Česku peněženku na peněžence. Weby propojující šoféry a pasažéry oproti nim nabízí denně jen zlomek „dealů“.

Vysvětluju si to tím, že až do Jízdomatu vypadaly všechny weby jako dělané na koleně. Propojení s Facebookem, šikovné PR (svézt se můžete třeba s šéfem poslaneckého klubu TOP 09 Petrem Gazdíkem) solidní systém hodnocení (poslanec má osm palců nahoru: „Pan Gazdík nebyl jenom skvělým řidičem, ale i zábavným a vtipným spolujezdcem.“) udělaly hodně.

Navíc: zatímco rozvoj Slevomatů a jeho souputníků motivovala vidina výdělku pro zakladatele, u webů pro organizaci spolujízd je nalezení výdělečného obchodního modelu těžké. „Lze se inspirovat v zahraničí, kde jsou používány zejména takzvané freemium modely. Základní služby jsou tedy zdarma, určité funkce pro usnadnění práce s jízdami nebo jejich zvýraznění za drobný poplatek od půl do jednoho eura za měsíc,“ vysvětluje Jan Mittner, který přivedl Jízdomat k životu. A dodává, že jeho firmě vytvářející weby služba zatím aspoň pomáhá získávat lepší zakázky a zaměstnance.

Žluté vlaky nejsou pro ČD jediná pohroma

Přímo na stránce počítadlo informuje, že Jízdomat pomohl ušetřit už 649 473 korun. A rychlost, s jakou naskakují další tisíce, se podle Mittnera zvyšuje.

Spolujízdové servery se stále lépe umí bránit před nebezpečnými řidiči, nepříjemnými spolujezdci, rozpadajícími se auty. Nebude ale nutná i ochrana před státem? Nenajde se v jeho mašinerii člověk, který si za informaci „lidé vozí jiné lidi a chtějí za to peníze“ dosadí: musíme je dusit a kontrolovat, jako by šlo o živnostníky nebo taxikáře?

„Osobně jsem přesvědčen, že Jízdomat je naprosto v pořádku. Nabídka spolujízdy se dá jen málokdy považovat za soustavnou. A především: když se podíváte na ceny spolujízd, tak se v žádném případě nemůže jednat o činnost prováděnou za účelem dosažení zisku. Jste většinou pod náklady na benzin, natož když vezmete v úvahu amortizaci, servis, pojištění…“ přemýšlí Mittner.

A kouká se do Německa a dál: „Kromě toho všude v západní Evropě patří spolujízda mezi řadu let oficiálně používaný způsob přepravy, tak očekávám, že to bude v pořádku. A i pokud by se přesto našel nějaký snaživec, který by na základě nějakého zákona tvrdil, že ne, tak by to skoro stálo za změnu toho zákona. Co je na sdílení nákladů na cestování špatně?“

Zpátky z Hradiště jsem jel vlakem. Stálo to 135 korun, trvalo dvě hodiny a záchod byl ve stavu, za jaký by hygienici napařili motorestu nebo benzince bez milosti pokutu. Právě na něm jsem ten den poprvé opustil komfortní zónu, zvedaje špinavé prkýnko špičkou boty, opřen o dveře, které nešly zamknout. Raduju se proto, že dráhy už nejsou jediná volba, jak ekologicky cestovat tam, kam už kolo nedojede.