Legalizujme prodej orgánů!

Federální státní zástupce pro stát New Jersey Paul Fishman před soudem vítězoslavně prohlásil: „Černý trh s lidskými orgány je nejen vážnou hrozbou pro veřejné zdraví, ale dává také možnost léčby pouze těm, kteří si ji mohou dovolit, na úkor lidí méně šťastných. Takovou potupu lidské důstojnosti tolerovat nehodláme.“

• K tématu čtěte i recenzi Michala Kašpárka na sbírku reportáží o světovém obchodu s orgány, která vyšla pod názvem The Red Market: Na „rudém trhu“ stojí ledvina 800 a únos dítěte 236 dolarů

Než ovšem Rosenbauma definitivně odsoudíte, uvažte následující: Po světě dnes chodí tři lidé, kteří v době, kdy Rosenbaumovi za ledviny zaplatili, byli nemocní a umírali. Všichni tři jsou dnes živí a zdraví. Před federálním soudem vypadal Rosenbaum opravdu spíše jako zachránce než zloduch. „Syn mi prozradil, že otec umírá na selhání ledvin,“ vysvětlil Rosenbaum pozadí jednoho z případů. „Tak jsem mu pomohl.“

Virginia Postrelová, která darovala ledvinu legálně, tedy bez nároku na kompenzaci, tvrdí, že Rosenbaumův případ by nás neměl nijak zvlášť překvapovat. „Přesně tomu má příslušný zákon bránit, tedy situacím, kdy překupníci nabízejí lidem prodej orgánů. Přesně tyto situace, kdy překupníci berou tučné provize za porušování zákona, místo aby dárci měli možnost dosáhnout na přiměřenou kompenzaci stanovenou nemocnicemi či pojišťovnami, však současný zákon vytváří.“ Profesor ekonomie na Harvardově univerzitě Jeffrey Miron souhlasí: „Zákon brání praktice, která přináší užitek dárci i pacientovi, a vytváří neodolatelnou motivaci k nekalému jednání.“

Boj proti černému trhu s orgány? Legalizace!

To Postrelová a Miron skutečně říkají, že černý trh s lidskými orgány bychom eliminovali, kdybychom prodej orgánů zkrátka zlegalizovali? Je to tak. A nejsou zdaleka sami.

Uvažte tyto smutné statistiky – jen na životně důležitou ledvinu čeká dnes ve Spojených státech na 90 tisíc lidí. Loni se přitom transplantace dočkalo pouhých 17 tisíc pacientů. Více než polovina ledvin pocházela od zemřelých dárců (10 500), přičemž živí a zdraví dárci poskytli pouhé tři tisícovky ledvin. Z pořadníku však bylo loni vyškrtnuto přes 28 tisíc pacientů. Co se tedy stalo s těmi zbývajícími 11 tisíci? Tak 4 600 pacientů bylo z listiny čekatelů odstraněno „v důsledku úmrtí“. A zdravotní stav dalších 2 100 pacientů se zhoršil natolik, že transplantace již nepřicházela v úvahu. Průměrná délka čekání na orgán dnes činí 3,5 roku.

Poptávka po ledvinách je tedy obrovská, dárců se nám však bohužel nedostává. A ještě jedna technická poznámka – transplantace orgánů od živých dárců jsou úspěšnější než od těch zemřelých. Rok po operaci funguje bez problémů asi 94 procent transplantovaných ledvin od zemřelých dárců, zatímco u ledvin od živých dárců činí úspěšnost 98 procent.

Vzhledem k výše uvedenému se tedy není čemu divit, že v USA černý trh s orgány vzkvétá. Pokud si však představujete, že Rosenbaumovy ledviny za 136 tisíc dolarů za kus byly pacientům transplantovány v nějaké temné uličce, musím vás vyvést z omylu. Vše se odehrávalo ve velkých a seriózních nemocnicích, podle agentury Bloomberg kupříkladu v baltimorské Nemocnici Johnse Hopkinse.

Postrelová podotýká, že v tomto konkrétním případě „nešlo o hororové příběhy lidí s nenávratně poškozeným zdravím... Jediná újma byla finanční – pacienti museli zaplatit mnohem vyšší cenu, než by bývali zaplatili na legálním trhu. Navíc i dárci pravděpodobně obdrželi nižší podíl na odměně.“ Profesor Miron tvrdí, že na dobře regulovaném legálním trhu by byla cena za orgány nižší, neboť skupina potenciálních dárců by byla mnohem početnější.

Zneužívání chudoby

Z toho má však obavu Francis Delmonico, transplantační chirurg v Massachusetteské obecné nemocnici a technický ředitel Novoanglické orgánové banky. Delmonico uznává, že ledvin je nedostatek, tvrdí však, že legalizace prodeje orgánů by znamenala vykořisťování chudých: „Prodejci jsou v tomto případě v nevýhodě, protože ve skutečnosti nepotřebují prodat ledvinu, nýbrž získat peníze.“ Delmonico je přesvědčen, že systém legálního prodeje ledvin by se nikdy nepodařilo omezit pouze na území Spojených států, nýbrž že by se rozšířil do zemí, kde by se regulace zkrátka nedodržovaly. Prodejci, především z rozvojových zemí, by tudíž byli vykořisťováni, neboť by ze zoufalství prodávali své orgány tomu, kdo nabídne nejvíc.

Profesor Nadey Hakim, transplantační chirurg z londýnské Nemocnice svaté Marie, na druhé straně tvrdí, že stávající situace je ještě problematičtější: „Trh s orgány existuje tak jako tak. Proč tedy nezavést řádně sledovaný a regulovaný systém, v němž by bylo možné obdržet za poskytnutou ledvinu nějakou stanovenou kompenzaci? Pokud bychom nastavili rozumné podmínky, nikdo by netrpěl.“

Sir Peter Bell, profesor chirurgie na Leicesterské univerzitě, navrhuje, že „kompenzační platby“ by se měly poskytovat i lidem, kteří darují ledvinu svému příbuznému. To by podle něj vyřadilo ze hry černé překupníky, kteří dnes operují především v rozvojovém světě.

Transplantace je levnější než život na dialýze

Jeden z Delmonicových kolegů předkládá podrobnější představu regulace legálního trhu s orgány. Arthur J. Matas, primář transplantačního oddělení ve Fakultní nemocnici při Minnesotské univerzitě tvrdí, že je zcela reálné zavést legální systém prodeje orgánů dle stejných podmínek a regulí, jimiž se řídí současný dobrovolnický systém.

Podle Matasova plánu by dárce kompenzoval stát nebo zdravotní pojišťovna. Pacienty pro transplantaci by nadále vybírala odborná instituce podobná dnešní americké UNOS (United Network for Organ Sharing – Integrovaný systém sdílení orgánů), všichni dárci by museli nadále podstupovat důkladný vyhodnocovací proces a součástí systému by byl státní dozor, dlouhodobý monitoring a „dárci by se dostala důstojná péče hodná jeho nedocenitelného daru“. Matas dodává: „Platba by mohla být předem stanovená, popřípadě by mohla mít podobu životního pojištění, dlouhodobého zdravotního pojištění, náhrady cestovných výloh a ušlé mzdy či odpočet z daně.“

V souvislosti s nákladností celého systému Matas rovněž připomíná jednu důležitou skutečnost. Jelikož dialýza je nepoměrně dražší než transplantace, placené dárcovství by zdravotnictví nezatížilo žádnými dodatečnými náklady.

Další debata na dané téma se zřejmě bude odvíjet od toho, zda se někteří politici a odborníci, jakož i část veřejnosti, přenesou přes svou instinktivní nechuť k představě, že by dárcovství orgánů mělo probíhat na tržním principu „něco za něco“.

Článek, který původně vyšel na Reason.com, přeložil pro Finmag do češtiny Aleš Drobek