Vydupej si ve večerce doklad, vyhraj milion. Proč účtenková loterie nedorazila do Evropy

Kdy naposledy jste dostali daňový doklad v zelinářství, od taxikáře nebo ve vesnické hospodě? Tipuju, že hokejový nároďák tehdy ještě trénoval Ivan Hlinka – pokud v něm rovnou nehrál. Takže jsem se ani moc nedivil, když mi v posledních týdnech mí přátelé a známí začali houfně přeposílat odkaz na zaručený recept na potření šedé ekonomiky. Účtenkovou loterii.

Na Tchaj-wanu prý pozvedla výběr daní o 75 procent, navíc je to zábavné a jako všechny revoluční a geniální nápady jednoduché. Bohužel to, podobně jako většina revolučních a geniálních jednoduchých nápadů, moc nefunguje. Ale popořadě.

Bába Tutovka jako berní úředník

Po druhé světové válce se vládě východoasijského ostrovního státu, vedené generalissimem Čankajškem, příliš nedařil výběr daní. Ty byly ale pohříchu zapotřebí na obnovu země. Ministr financí Žen Sien-čchün (Jen Hsien-qun) tehdy přišel s jednou z nejradikálnějších ekonomických reforem dvacátého století. Jak zabránit daňovým únikům? Tím, že lidé budou v obchodech důsledně požadovat účtenky. A jak je k tomu motivovat? Nejlépe materiálními výhodami, aspoň teoretickými. Tedy účtenkovou loterií.

Plán to byl ambiciózní, protože například znamenal sjednocení formy dokladů na celém ostrově. Každý z nich měl a má unikátní číslo. Vždy 25. ledna, března, května, července, září nebo listopadu se pak rodiny u televizorů přehrabují v krabicích od bot, aby zjistily, zda se na ně neusmálo štěstí. Hlavní cena totiž převyšuje milion korun, ale tučné jsou i částky za další pozice.

Že se výběr daní zvýšil, to je vcelku pochopitelné, i když informaci o 75 procentech se mi nepodařilo nikde ověřit, ani zjistit, jakou metodikou se k ní došlo. Číslo totiž může být zkresleno rychlým poválečným růstem, inflací nebo třeba zvýšením sankcí za daňové úniky. Nicméně tchajwanská posedlost schraňováním účtenek už je mezi návštěvníky ostrova pověstná a občas s loterií koketují i další země.

Přes deset let se tak například vždy čtvrtou sobotu losuje z účtenek v Jižní Koreji, kde motivují nejen nakupující, ale i obchodníky: vyhrává totiž nejen držitel, ale i vystavitel pokladního dokladu. Od letošního července mohou „na účtenku“ každý týden vyhrát tisíc dolarů a každý měsíc auto obyvatelé Portorika. V Evropě o zavedení loterie uvažovalo naposledy před dvěma lety Maďarsko, z pravidelného losování milionu forintů ale sešlo.

Lepší páďo v kapse než milion na kole štěstí

Proč se tedy zázračného receptu na daňovou disciplínu drží jen pár zemí, zatímco ostatní země nechávají svoje obchodníky hodovat na úkor rozpočtu? Předně to jsou náklady na administrativu. I na samotném Tchaj-wanu jsou slosovatelné jen účtenky od větších firem. Kdyby totiž stát nutil do účasti v loterii každého holiče nebo trafikanta, výběru daní by to paradoxně nemuselo pomoci: drobné podnikání by bylo administrativně složitější, finančně nákladnější (vzpomeňte si na české skuhrání, kolik že stojí registrační pokladny) a nabídka služeb by patrně utrpěla. A i když jsou stolní fotbaly, automaty na kondomy nebo turnikety na veřejných záchodcích pravděpodobně dobrou dírou na nezdaněné příjmy, radši si ulevím do porcelánu za nezdaněnou pětikorunu, než do křoví za nádražím. Tam by mě nejspíš zahnala povinnost tyto přístroje vybavovat registrační pokladnou.

Důležité také je, že zatímco Tchajwanci odvádějí státu ze svých nákupů jen pětiprocentní daň z přidané hodnoty, v Česku to je dvakrát, respektive čtyřikrát víc. Když si tedy v Tchaj-peji vydupete od taxikáře účtenku, tiket do slosování o milion vás stojí jen zlomek hodnoty jízdy. V Česku ale DPH za jedno svezení přes Prahu vyjde na stovku, o kterou se můžete se známým, anebo cizím a odvážným taxikářem napůl šábnout. A brali byste raději padesát korun jistě a hned, nebo sto tisíc s pravděpodobností jedné k milionu? (Pro úplnost dodejme, že sazby zdanění firem a práce jsou s Českem srovnatelné, i když na Tchaj-wanu zřejmě budou fungovat jiné slevy a odpočty než tady.)

K podobným závěrům ostatně došli i ekonomové při šestiletém experimentu s účtenkovou loterií v některých oblastech Číny. V těch sice vzrostl výběr daní o 17 procent, zároveň by ale mohl fungovat ještě mnohem lépe, kdyby se zvýšila pravděpodobnost, že budou občané za vyžadování účtenek odměnění – buď vyšší výhrou v loterii, anebo nějakou formou „cash backu“, tedy drobné odměny za odevzdání dokladů úřadům.

Pro úspěch v takovémto slosování je navíc nejvýhodnější schraňovat co největší množství účtenek za malé částky, protože doklad od nákupu auta má stejnou šanci na vylosování jako ten od žvýkaček. Trochu paranoidně lze věštit, že by se některé české rodiny před pokladnami v supermarketech rozdělovaly na jednotlivé pěšáky, aby do krabice od bot přibyly čtyři tikety místo jediného.

Pročež nejlepším receptem na spolehlivý výběr daní zůstává jejich nízká sazba, jednoduché přiznávání a odvádění – a především víra lidí v to, že stát s jejich penězi i osudy dobře naloží. To poněkud ironicky ukázal i sám vynálezce daňové loterie, Žen Sien-Čchün, který čtyři roky po zavedení tohoto hlídacího nástroje dostal při jedné z čistek sedm let za údajné protistátní spiknutí s čínskými komunisty.

A další zdaněný Kašpárek:

• Štve vás zvyšování daní? Kouzelný letáček to spraví!
  Reformy jsou správné, áno, ale lidi jim nerozumějí. Proto vytiskneme a rozešleme letáčky s vysvětlením. Vítejte v prostém světě Petra Nečase!
• Daň z kafkovské hodnoty
  DPH napařená na balíky ze zahraničních e-shopů měla pomoci rozpočtu. Státu ale nula od nuly pojde, protože na její výběr musí nabírat nové úředníky.
• Jak jsem potkal vaši zdaněnou matku
  Pravicové strany osolí daně tak moc, že Česko úrovní některých z nich předežene socialistické severské země. A mnoha voličům donedávna opakujícím mantry Vlastimila Tlustého se to líbí.