Chyby v peněžním eurostroji

Nyní se o možném rozpadu eurozóny mluví jako o nepříliš pravděpodobné, nicméně ne zcela nemožné alternativě. Profesor ekonomie Wilhelm Hankel uvádí, že „čistí plátci v rámci eurozóny, jako jsou Německo, Nizozemsko, Finsko a Rakousko, nemohou smířit své občany se skutečností, že jejich peníze používají na potřeby cizinců, namísto pro řešení potíží svých vlastních občanů“. Hankel doporučuje měnovou unii omezit na malý okruh relativně stabilních zemí -aby nebylo nutné „poskytovat miliardové sumy na řešení následků šlendriánské politiky (Schlendrianpolitik) některých zemí Evropské unie“.

Skutečná příčina rozklížení

Nedostatek rozpočtové disciplíny některých zemí (Řecka v první řadě) bývá považován za klíčový problém. Nicméně toto je stále jen povrchní popis dění. Skutečná příčina rozklížení eurozóny leží jinde.

Základem problému je mechanismus, jak v eurozóně vlastně vznikají peníze. Každá národní vláda může prodávat dluhopisy komerčním bankám. Tím vláda získá peníze, které vzápětí „roztočí“. Banka získá úrokové výnosy. Státní dluhopisy banka dále použije jako zástavu, proti níž si může půjčit další peníze u Evropské centrální banky, a to za velmi příznivou úrokovou sazbu. Jde o tzv. repo obchody. Půjčené peníze komerční banka půjčí podnikům nebo domácnostem, samozřejmě za daleko vyšší sazbu.

Vidíme tedy, že se uplatňuje řetězec příčinných souvislostí: růst státního dluhu růst objemu repo půjček bankám od ECB růst objemu úvěrů v ekonomice růst hrubého domácího produktu růst objemu vybraných daní růst veřejných výdajů potenciální rozpočtová krize, která propukne v momentě, kdy se tento kolotoč v důsledku nějakého šoku zadře.

V rámci mechanismu eurozóny tedy existuje kladná zpětná vazba: růst veřejného zadlužení způsobuje růst soukromého zadlužení, přičemž takto dosažené zrychlení hospodářského růstu pobízí vlády ke stále štědřejším výdajům. Jak ví každý absolvent základního kurzu kybernetiky, kladná zpětná vazba je problém: vychyluje systém mimo rovnováhu. Někdy toto vychýlení může být i destruktivního rázu.

V případě eurozóny je mechanismus kladné zpětné vazby ještě zesílen existencí nerovnováhy. Když se některá ekonomika stane členskou zemí eurozóny, její banky náhle získají přístup k obrovským objemům levných peněz, společně s nepsaným příslibem, že mohou být zachráněny v případě neúspěchu. (To mimochodem vysvětluje, proč ekonomičtí analytici z komerčních bank bývají tak často přesvědčení eurooptimisté - v rámci eurozóny kyne naděje na podstatné zvýšení bilančního objemu jejich zaměstnavatelů.) V menších zemích ovšem může být expanze bankovního sektoru příliš rychlá.

Za normálních okolností by centrální banka zvýšila úrokové sazby nebo by zavedla jiné prostředky proti příliš rychlému úvěrovému růstu, například povinné minimální rezervy. V rámci eurozóny podobné prostředky neexistují. Úvěrové bubliny mohou nekontrolovaně bujet: Irsko, Španělsko, částečně i Portugalsko a Řecko jsou toho dokladem.

Co znamená příliš rychlá expanze bankovnictví?

Když v určité ekonomice roste objem úvěrů příliš rychle, objem potenciálních špatných úvěrů roste ještě rychleji. V každé ekonomice existuje jen určitý omezený počet rozumných projektů. Když je peněz více než přiměřeně, dostane se i na špatné projekty. A když pak špatné úvěry způsobí bankovní krizi, jsou paušálním omezením úvěrů postiženy i ty dobré.

Shrňme si to: Chybou eurozóny je tedy (1) mechanismus kladné zpětné vazby, který podněcuje banky k příliš mohutné tvorbě úvěrů; (2) nerovnováha v rámci eurozóny - nemožnost korigovat příliš mohutný růst úvěrů v jednotlivých zemích.

Systémové konstrukční chyby společné evropské měny tedy sahají velmi daleko za rámec pouhé neexistující společné rozpočtové politiky. Rozpočtová střídmost je nutnou, nikoli však postačující podmínkou fungování měnové unie. I kdyby vznikla centrální evropská kontrolní rozpočtová komise vybavená sankcemi, motivace k zadlužování by byla silnější.

I kdyby centrální rozpočtová komise měla sílu a „zuby“, stále by to nestačilo. Mechanismus eurozóny je konstruován tak, že zesiluje rozdíly mezi ekonomikami s rychlým a pomalým růstem objemu úvěrů. Korekce tohoto mechanismu je možná jen tehdy, když Řecko, Portugalsko, Španělsko a Irsko budou mít vlastní centrální banky. Zemím jako Německo, Nizozemsko, Finsko a Rakousko by stačila jedna... Ale pokud se tak stane, nebude to dnešní Evropská centrální banka.

Autor je ředitelem pro strategii Partners

Psáno pro LN

Foto: profimedia.cz