O přírodním bohatství a HDP Mordoru

Ten příměr je samozřejmě extrémní, přehnaný. Záměrně. Vyniká v něm totiž dobře paradox HDP.

A dobře ilustruje zvolený příměr ještě jednu věc: že nikdy nevolíme mezi vysokým HDP nebo primitivní ekonomikou - ta mordorská byla mnohem primitivnější než elfí. V očích statistiků měřících HDP by ale elfové nepochodili, třebaže se v jejich společnosti nepochybně žilo příjemněji.

Elfí ekonomika

Rozumné země už dávno pochopily, že zdroj jejich bohatství není ukryt v dobývání surovin, které jim příroda nadělila. Chápou, že přírodu, ze které jsme vzešli a která nás ohrožovala i živila zároveň, je třeba dnes chránit.

To je paradoxní. Člověk, jež je sám nedílnou (jakkoli specifickou) součástí přírody, se najednou dostal do role ochránce . Z mohutné přírody se stal parčík na volitelnou procházku a kdysi tak nebezpečná zvířata v kleci v ZOO slouží k pobavení dětem. Máme tak mylný pocit, že přírodu ovládáme (až na občasné záplavy, výbuchy sopek, tsunami a další zpupnosti, které nám provádí), že nám patří. Přitom my patříme jí. A pokud se nenaučíme žít s ní ve větší symbióze, přestane ona chránit nás.

Jediným zdrojem, který nám patří - a který máme využívat naplno - jsme my sami. Pokud nás mrzí, že nemáme přirozené naleziště ropy, nebo nový zlatý důl, či více čehokoli, vzpomeňme, že přírodní bohatství je pro většinu zemí prokletím. Většinou se na něj totiž spolehnou (rozuměj: vytěží, co mohou) a lidské talenty, které by měly rozvíjet a zmnožovat, nechávají ležet ladem. Riziko mordorizace je u takových zemí veliké. Mnohem větší než u těch, na které byla příroda se svými zdroji "skoupá".

Praktický příklad? Třeba Finsko, které asi nejvíc připomíná našlapující elfí ekonomiku: nemá skoro žádné primární zdroje a ještě před pár generacemi představovalo skutečnou periférii Evropy. Jak je ale právě na něm teď krásně vidět, lze se vyvíjet, růst a šťastně žít i bez těžké mašinérie, těžkého dluhu a ekologických výčitek.

Jinými slovy, kdybychom žádné uhlí neměli, určitě bychom si vynalezli něco kloudnějšího (a užitečnějšího) na práci, než je jeho kutání. A nemuseli bychom se teď vyčerpávat hádkami o prolomování těžebních limitů. Přírodní bohatství nás opravdu může v lecčems ochudit. Není totiž tak úplně naše (je přírodní) a to pravé bohatství (naši vzdělanost, zdraví, kreativitu, moudrost) nám může zastínit.

My hobiti

Kdysi jsem, ve spojitosti s radarovou základnou, přirovnal náš národ k hobitům: kvůli jejich a našemu přirozenému odporu míchat se do záležitostí "velkých". Reptáme, že jsme malí (blbost!) a že na nás nezáleží (blbost!). Když se ale svět zeptá nás, strčíme - jako hobiti - občas hlavu do písku, nebo děláme jiné nedůstojnosti paličatě-symbolického vzdoru.

Vůbec jsem to přirovnání ale nemyslel zle, vždyť hobiti - to byl národ úctyhodného Bilba, Froda a jeho přátel. Národ houževnatý, a když na to přišlo, vtipný a vlastně hrdinný. Ale také žijící s pocitem, že se kolem nich točí svět, že o nich rozhodují jiní, a že jde zejména o pivo, dobré jídlo a přilehlé zahrádky. Prostě neradi rozhodujeme o velkých věcech (i volby u nás tradičně končívají hodně nerozhodně).

Což nás ovšem zodpovědnosti nezbavuje, ač může být nepříjemná. Čím více lidí nepřijde k volbám, tím více moci budou mít politici, které nechceme. A Mordor už jsme tu jednou měli.

Psáno pro HN

Foto: profimedia.cz