Spor o růst

Online verzi textů Valtra Komárka najdete zde

Za prvé je prý chybou vládě radit, abychom nerostli, a za druhé – pokud si mohu dovolit článek shrnout – s růstem jde prostě vše lépe. S obojím souhlasím. Růst je lepší než stagnace, o tom spor nevedu. Vláda má (jako jednu ze svých povinností) dělat vše pro to, aby země prosperovala. Popírat to vůbec nebyl smysl mých úvah.

Začnu od konce: s růstem jde vše líp. OK, ale to je příliš jednoduché. Je to jako říkat veslujícím, že loď by jela lépe, kdyby foukal vítr. Ale co když růst není, co když vítr nefouká? Co pak? Je odpovědnost vlády vydupat jej ze země? Právě to byl omyl vlád minulých, a to nejen českých, ale světových: růst prostě uměle vytvořily nebo posilovaly dluhovým financováním. Vlády považovaly za svůj primární úkol maximalizovat růst a na vlastní hospodaření vlády se tolik ohledu nebralo. Tedy přesně proti základní logice. Bylo normální mít schodky. Bylo normální neustále používat fiskální stimuly, bylo naprosto běžné (nikdo skoro ani jinak neuvažoval) používat jen a pouze expanzivní fiskální politiku – tedy zadlužování. Všichni nějak zapomněli, že stejnou silou, jakou se užívá fiskální expanze (navyšuje se dluh), by se měla používat i fiskální restrikce (tj. snižovat dluh).

Čas expanze a čas restrikce

Fiskální politika tady není jen na rozhýbávání ekonomiky, ale i na její brzdění. My jsme fiskální politice jakoby usekli jednu nohu, tu, kterou se šlape na brzdu. Stejně tak jako máme období, kdy je ekonomika oslabená (v recesích) a je třeba ji „fiskálně“ pomoci (třeba loni, letos), máme i období, kdy je ekonomika přehřátá a růst se naopak musí brzdit a dluh splácet. Jedno bez druhého nefunguje, je to rub a líc téže mince. Je čas sít a je čas sklízet. Zapomenout na to, že vláda má povinnost také vytvářet přebytky veřejných financí v dobách prudkého ekonomického růstu je jako sednout do auta, které nemá brzdy, jenom plyn.

Chcete růst?

A zpět na začátek: co tedy radit vládě. Pevně věřím, že povinnost vlády je primárně její vlastní hospodaření, tedy aby se nekradlo, nepodvádělo a nezneužívalo, zbytečně neutrácelo a aby u nás nebyly nespravedlivé nebo nedodržované zákony. To je základní zodpovědnost vlády. Jestli tedy vládě s něčím radit, pak tedy s tím, jak zodpovědně nakládat s tím, co má (z našich daní a z naší důvěry). Nakládání s těmito statky jsme jí svěřili pod pravomoc a nad ním mí téměř dokonalou kontrolu. Na rozdíl od růstu. Pokud její hospodaření umožní růst, tím lépe. „Vyrábět růst“, to umí každá vláda. Chcete dvacetiprocentní růst HDP? Není problém takový „růst“ vám vyrobíme ihned – jen nás přitom šíleně zadlužíme! (A budeme muset o to víc škrtat v budoucnu). Uděláme schodek násobně vyšší, půjčíme si někde a rozdáme to třeba důchodcům, na předražené dálnice nebo třeba na platy úředníků, to je jedno.

Primární zodpovědností vlády zkrátka není zajišťovat růst. Růst je třeba považovat za vedlejší efekt dobrého vládnutí (a to často navíc vlád minulých). Může se dostavit, ale pokud globální podmínky nepřejí, vydupat ze země jej lze jen a pouze na dluh. A pokud se jednou do Česka vrátí překotný růst, který jsme si užívali na počátku tohoto tisíciletí, pak je rozumné jej naopak zbrzdit. A nikoli jej dále fiskálně (dluhově) stimulovat, jak se dělo v letech minulých.

Klíčová otázka je ovšem následující: co když se růst nedostaví? To, že si naše civilizace (včetně Čechů) v minulých letech žila nad poměry, si dnes cvrlikají i vrabci na střeše. To že náš rozpočet je stavěný na prudký růst (a schopný jakžtakž držet pohromadě) je věc, o které se také mluvilo již dávno, ale nyní teprve vychází najevo naplno to, že jsme schopni rozpočet udržet v rozumných mírách zadlužování jen za cenu velikých škrtů. Bez škrtů si jej prostě nemůžeme dovolit. Nehodnotím teď, kde se škrtá a zda jsou konkrétní škrty rozumné, ale někde se škrtat musí. Nyní je třeba postavit rozpočet tak, aby vystřízlivěl. Zkrátka vítejme v normálnějších časech – bez prudkého růstu, který jen zastiňoval naše nedostatky, povoloval a konzervoval je a už vůbec nic – v tomto smyslu – neřešil.

Nezkrácenou verzi textů Tomáše Sedláčka psaných pro HN najdete pouze na Finmagu.