Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Americký sen po severokorejsku

Michal Vodrážka
Michal Vodrážka
26. 11. 2010

Zatímco Adam Shepard, o jehož cestě za americkým snem jsme na FINMAGU psali nedávno, měl do začátku k dispozici výborné vzdělání a dobře chápal kapitalistické principy, na kterých tamní společnost funguje, velká většina z dvaceti tisíc severokorejských uprchlíků, jimž se podařilo proniknout do Jižní Koreje, nemá ani jedno.

Americký sen po severokorejsku

Ve škole se Severokojreci místo Shepardovy protestantské etiky a schopnosti postarat se sám o sobe učili nazpaměť hagiografii Kimů a zázraky, které doprovázely jejich příchod na svět. A podle toho to také dopadá.

Život v zemi, kde věci nejsou na příděl, ale člověk si na ně musí vydělat, a kde vše stojí a padá s touhou prosadit se, je pro ně zkrátka nepředstavitelný. Když k tomu přidáte ještě na první pohled neviditelnou, ale o to nepříjemnější jazykovou bariéru – korejština na jihu totiž přejala obrovské množství slov z angličtiny, které Severokorejci v životě neslyšeli - a absenci použitelných pracovních zkušeností, nepřekvapí, že v roce 2003 bylo přes 40 procent uprchlíků nezaměstnaných.

Z těch, kteří měli štěstí a práci našli, jich pak jen 19 procent mělo zaměstnání na plný úvazek. Co víc, jen čtyři procenta brala průměrnou nebo nadprůměrnou mzdu. V současnosti je situace o něco lepší, nezaměstanost mezi uprchlíky byla v roce 2009 asi čtrnáctiprocentní. To je ale pořád čtyřikrát více než mezi Jihokorejci (3,2 procenta). A i nyní navíc většina uprchlíků končí u podřadných, špatně placených prací: v roce 2009 průměrná mzda uprchlíků dosahovala sotva poloviny průměrné jihokorejské.

Rozčarování z kapitalismu

Někteří uprchlíci jsou proto ze života na jihu tak rozčarovaní, že zkoušejí utíkat dál, do Evropy nebo Kanady. Tam pak žádají o azyl s tím, že zamlčují jihokorejské občanství (které automaticky dostávají při příchodu do Jižní Koreje) a předstírají, že utekli přímo z KLDR. Jde o poměrně masovou záležitost, v Norsku a Velké Británii je okolo šesti set osob, jež se tyto státy snaží vrátit do Jižní Koreje.

V roce 1996 ale média zaznamenala ještě absurdnější případ. Severokorejský voják Kim Hjong-dok, který utekl na jih přes Vietnam v roce 1994, byl o dva roky později chycen při pokusu proniknout zpět na sever. Od jihokorejské justice za to vyfasoval několik let natvrdo. Za katrem však Kim přehodnotil svůj postoj k životu: po propuštění vystudoval vysokou školu a sehnal kvalifikovanou práci. Působil mimo jiné i jako poradce poslance. V rozhovoru v roce 2001 vysvětlil svůj pokus o útěk takto: „Zklamání bylo obrovské. Hlavně z prostředí, kde je člověk souzen jen podle toho, kolik má peněz.“ Mezi uprchlíky se ale najdou i tací, kteří na jihu uspěli bez pobytu za mřížemi.

Z diplomata zedníkem

Kim Te-san patřil k privilegovaným Severokorejcům, kteří mohli pobývat v zahraničí. „Ředitelem severokorejské továrny na výrobu obuvi v České republice,“ jak o sobě rád tvrdí, ale rozhodně nebyl. Ve skutečnosti působil jako diplomat na ambasádě KLDR v Praze, kde zprostředkovával zaměstnání severokorejským dělnicím. Ty pak pracovaly jako šičky na různých místech Česka. Třeba v Náchodě, kde vyráběly opěrky rukou a hlavy pro bavoráky a mercedesy.

Lákání západu nakonec neodolal ani Kim. V roce 2002 z ambasády utekl spolu se svou ženou a nejmladší dcerou. Dvě starší děti přitom zůstaly v KLDR. Aby je rodina mohla dostat do bezpečí Jižní Koreje, potřebovala peníze, a rychle! Kim, vědom si toho, že zaměstnání v kanceláři je pro něj nedostupné, začal ve svých padesáti pracovat jako dělník na stavbách, přestože většinu života strávil za stolem v kanceláři. Pytle s cementem na staveništích tahal čtyři dlouhé roky.

Jeho žena I Un-hje, která vystudovala na univerzitě v Pchjongjangu angličtinu, se mezitím pokoušela sehnat lukrativní práci soukromé učitelky angličtiny. Zájem zaměstnavatelů byl velký, ale pravidelně opadal ve chvíli, kdy zjistili, že I Un-hje mluví severním přízvukem. Angličtina neangličtina, šéfové se báli, že rodiče nebudou chtít posílat děti do školy, kde učí uprchlice z KLDR. V Jižní Koreji totiž schopnost mluvit anglicky souvisí se společenským statusem, respektive s movitostí rodiny, ze které člověk pochází. Tedy čím chudší Korejec, tím horší angličtina. Jak hroznou angličtinou tedy musí mluvit uprchlíce ze severu? Problémem byl i věk, protože rodiče pro své děti preferují mladé (a mimochodem i nečerné) učitelky. Nakonec se I Un-hje přece jen uchytila v západní části Soulu, kde rodiče z nižší střední třídy neměli takové předsudky jako bohatí Korejci z centra metropole.

Po čase a dvou neúspěšných pokusech se manželům podařilo zajistit i útěk dvou zbývajících dětí, a mohli tak svou energii zcela obrátit k životu v nové domovině. V roce 2006 z našetřených peněz otevřeli soukromou školu, kde vedle I Un-hje učí angličtinu a matematiku dalších sedm jihokorejských učitelů. Projekt je úspěšný, v současnosti školu navštěvuje na 180 žáků. Kim Te-san je nejen jejím ředitelem, ale také prvním severokorejským uprchlíkem, kterému se podařilo proniknout do výnosné oblasti soukromé výuky angličtiny.

Hlavně se naučit pít a hrát golf

Také Čchö Se-ung patřil k elitě. Jeho otec byl ředitelem Finančního a účetního odboru Korejské strany práce. Čchö sice na univerzitě studoval německou literaturu, ale poté co sám Kim Čong-il doporučil, aby se věnoval financím, nabral jeho život docela jiný směr. V osmdesátých letech pracoval v severokorejských bankách ve Vídni a Londýně a postupně došel k rozhodnutí do KLDR se už nevrátit. Do Jižní Koreje dorazil v prosinci 1995. Čchö měl to štěstí, že měl díky svým zkušenostem z bank operujících v Evropě zaměstnavatelům co nabídnout. Začal proto pracovat u firmy, která provozovala mezibankovní platební systémy.

V době asijské krize v roce 1998 otevřel restauraci specializovanou na severokorejskou specialitu – studenou nudlovou polévku. Ta mu za dva roky vydělala dost peněz na to, aby v roce 2000 založil SN bank, první jihokorejskou společnost, která nabízela 24hodinové forexové on-line obchodování. Po několika úspěšných letech se ale dostala do finančních problémů a Čchö ji musel v roce 2006 prodat. I tak se mu ale rozhodně špatně nevede, dál pracuje ve finančnictví.

Čchö o svojí kariéře s úsměvem říká: „Nejdůležitější bylo naučit se pořádně pít a hrát golf.“ V době, kdy pracoval pro KLDR v Evropě, totiž Kim Čong-il zakázal všem Severokorejcům pobývajícím v zahraničí pít alkohol. Čchö tak do Soulu dorazil jako abstinent, což mu zpočátku působilo zásadní problémy, protože mohutné pitky jsou úhelným kamenem jihokorejské korporátní kultury. Po čase si všakČchö uvědomil, nakolik abstinence brzdí jeho postup, a nyní už do sebe klopí panáky jako každý správný jihokorejský byznysmen. A podle jeho hendikepu prý už také nikdo nepozná, že je původem ze severu.

Autor se zabývá problematikou Korejského poloostrova, jako jeden z nemnoha Čechů, strávil část života v KLDR. Je tajemníkem Česko-korejské společnosti, o. s.

Foto: profimedia.cz

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
18
+

Sdílejte

Diskutujte (3)

Vstoupit do diskuze
Michal Vodrážka

Michal Vodrážka

V dětství žil v letech 1986 až 1991 v hlavním městě Severní Koreje Pchjongjangu. Vystudoval práva na ZČU v Plzni a politickou ekonomii východní Asie na univerzitě KDI school v Jižní Koreji a UCSD v USA.... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo