Sazby ze zákona?

Nemravnost a tíseň

V prvním případě často narazí na to, že smlouva obsahuje rozhodčí doložku, a tak by se musel snažit o nemravnosti úroků přesvědčit nikoliv soud, ale rozhodce. Jenže toho obvykle živí právě firma, která si rozhodčí doložku do smlouvy dala. Kdo bude tak odvážný, aby šel proti svému chlebodárci?

Ve druhém případě – podáním trestního oznámení – se klient svěřuje do rukou české policie a soudního systému. Některá trestní oznámení jsou odložena s tím, že oznamovatel umí číst a věděl, co podepisuje. U jiných si policie a státní zastupitelství vylámou zuby na špatně napsaném a konzervativně vykládaném paragrafu trestního zákona. Aby totiž byl spáchán trestný čin lichvy, musí být jednak požadováno plnění výrazně převyšující poskytnutou částku a jednak musí pachatel zneužít něčí tísně či nezkušenosti. Za nadměrné plnění se obvykle označuje trojnásobek úrokové sazby obvyklé v době uzavření smlouvy; nebývá problém prokázat tuto první část skutkové podstaty trestného činu, druhá část je ovšem mnohem těžší.

Pro české soudy není tísní třeba to, že klientovi se rozpadá střecha nad hlavou a zatéká do elektroinstalace, dokonce ani hrozba exekuce a nucený prodej majetku nebo nemovitosti. Na první pohled by tak mělo být jednodušší prokázat zneužití klientovy neznalosti, jenže soud se obvykle spokojí s tím, že klient podepsal, že smlouvě a všeobecným podmínkám rozumí, i když při zběžném posouzení neměl šanci je pochopit.

Rozhoduje RPSN, ne úrok

Lidovci jako předvolební gesto nesmyslně navrhují stanovit zákonem strop úrokových sazeb. Není ale nic snazšího než se přizpůsobit, úroky snížit a vydělávat na poplatcích, které se k úvěru přidají. Kreativitě se přitom meze nekladou, a stačí tak vedle vysokého měsíčního poplatku za vedení úvěru přidat poplatek za posouzení úvěru, vyřízení smluvní dokumentace, rychlé zaslání prostředků a podobně.

Pokud by tedy měl nějaký strop existovat (a řada zemí jej nastavený má jako signál, co se ještě považuje za slušný byznys a co už ne), musel by být stanoven pomocí RPSN, tedy roční procentní sazby nákladů. RPSN totiž do ceny úvěru započítává i různé poplatky, takže má mnohem vyšší vypovídací schopnost. Zároveň by se ale muselo klientům vysvětlit, co RPSN vlastně znamená, protože dnes to netuší téměř nikdo.

Pokud by byl stanoven horní strop RPSN, musel by zákon zrušit kličky, jak se uvádění RPSN vyhnout. Nejjednodušší z nich je do smlouvy napsat, že se peníze poskytují na koupi nebo rekonstrukci bydlení, protože pak se ze zákona RPSN úvěru uvádět nemusí.

Pokud limit, tak plovoucí

Zákon by měl stanovovat pouze principy, a proto by v něm nemělo být konkrétně napsáno, jaký horní limit RPSN je případně stanoven. Místo toho by bylo lepší buďto limit průběžně upravovat vyhláškou podle vývoje trhu, nebo (a lépe) limit stanovit jako x-násobek repo sazby ČNB. Pak by regulace umožňovala firmám reagovat na změnu tržních podmínek a neohrožovala ty, kteří nabízejí poctivé úvěry.

Řada lichvářů vydělává i na vysokých pokutách, které svým klientům účtují, a to někdy až do výše poloviny poskytnutého úvěru. Máte problémy splácet a řešíte to s úvěrovou firmou telefonicky? Pak dostanete pokutu třeba 25 % úvěru za to, že jste písemně neinformovali o nepříznivé změně své situace. Podobných příkladů se přitom dají najít desítky a většina z nich slouží pouze pro rychlejší navýšení pohledávky za dlužníky.

Pokud chceme, aby byli lidé odpovědni za to, co podepisují, musejí tomu rozumět. Složité podmínky, často na několik dílů, psané drobným písmem a vzájemně na sebe odkazující, nemá průměrný klient šanci pochopit. Obvykle navíc tvrdě narazí, pokud by si je chtěl vzít k prostudování domů. Přitom by stačilo, aby základní věci musely být shrnuty na jeden list papíru, jako je tomu například u produktových listů podílových fondů.  Taková reforma by dávala smysl. Voličsky je ale hůře prodejná než výkřiky o omezení úroků.

Za velmi důležitý bod osobně považuji omezení rozhodčích doložek. Rozhodce může řešení sporu urychlit, ale musí být zajištěna elementární šance na spravedlnost. To znamená buďto stanovit, že rozhodci musejí být alespoň tři (přičemž každá strana volí jednoho a na třetím se shodnou), nebo spory odkazovat pouze na respektované rozhodčí soudy, anebo dávat možnost přezkumu souladu rozhodnutí rozhodce s dobrými mravy (a pokud rozhodce rozhoduje nespravedlivě, mít dostatečné nástroje na jeho potrestání).