Jde to i bez poplatků

Nekritičtí obhájci poplatků v zásadě říkají, že je dobře, že banky u nás tvořily z velké části zisk právě díky poplatkům, protože se tak vyhnuly rizikovým obchodům, a tudíž i samotné krizi. To je ale omyl. Naše banky se vyhnuly finanční krizi jednoduše proto, že v ČR fungují tradiční univerzální komerční banky, které poskytují úvěry a přijímají vklady. Vydělávají nejen na poplatcích, ale zejména na úrokové marži. U nás prostě nenajdeme investiční banky, jež se živí, jak se ukázalo, riskantními nákupy derivátů či strukturovaných dluhopisů. Navíc je zapotřebí vzít do úvahy, že český bankovní sektor byl už jednou v devadesátých letech očištěn a daňové poplatníky to stálo stovky miliard korun. Snad se shodneme na tom, že by to alespoň pro několik nejbližších let mělo stačit.

Krize ale vrhla na bankovní poplatky i jiný pohled. Banky by mohly více slyšet na hlasy volající po rušení poplatků a vstřícněji reagovat na kritiku klientů, jestliže zároveň po státu, a tedy po daňových poplatnících, chtějí (to se ČR netýká) finanční injekce, záruky či odkupy nekvalitních aktiv. Není přece možné podnikat na principu, kde „zisky jsou soukromé a ztráty veřejné“. Špatných aktiv by se zajisté rád zbavil kdekdo. Bankéři někde chlup pustit musejí a lepší je se vzdát některých poplatků než vlastních bonusů. Ale uvidíme, třeba se nebudou muset vzdát ničeho. Vinou zásahů politiků totiž bohužel nedošlo k očistnému procesu.

Nemohu také souhlasit s tvrzením, že banka s poplatky je automaticky stabilnější a vyplatí se do ní ukládat peníze, jak ve svém článku píše Aleš Müller. Na první pohled komfortní teorie se může zkomplikovat. A nemusíme chodit do sofistikovaných detailů – reálně hrozí, že vám úročené částky poplatky doslova sežerou. A na druhé straně, při relativně vysoké hranici pojištění vkladů (50 tisíc eur) se nemá smysl pro drtivou většinu vkladatelů bavit o rizicích při uložení peněz do bank s nulovými poplatky. A to i v době kolísání ekonomiky. Je to zbytečné strašení klientů.

Jednou jsem to nazval, že se banky chovají v zásadě jako skladníci. Také ti za svou službu – úschovu věci – dostávají odměnu (tzv. skladné). Banka by pak měla kromě této stránky věci přijmout ve své nové roli i tu pro ni méně výhodnou, že totiž skladovatel s takto uschovanými věcmi (v případě bank s penězi) nesmí dále nijak nakládat. Výdělek zde totiž představuje právě skladné (pro banky poplatky). Obojí najednou – tedy vybírat poplatky i za základní bankovní služby a zároveň s věcí samou (penězi) podnikat – je jednostranně výhodné pro banky.

Ano, každý podnikatelský subjekt chce vytvářet zisk, zejména z tohoto důvodu podniká. Důležité je ale vědět, jaké položky takový zisk tvoří. Minimálně proto, že to něco symbolizuje. Pokud značnou část zisku bank reprezentuje úroková marže či obchodování na finančních trzích, je to jiné, než pokud plnou třetinu výnosů a často více než polovinu zisku tvoří bankovní poplatky. Problémem poplatků je pak totiž fakt, že v případě, kdy tvoří velkou část zisku, demotivují banky k původnímu účelu svého podnikání – přijímat vklady a poskytovat půjčky.

Proč někomu poskytnout úvěr s určitým rizikem, když poplatky lze strhávat automaticky a naprosto bez rizika? Čistě teoreticky, kdyby byly poplatky ještě vyšší, banky by mohly omezit poskytování úvěrů natolik, že by to mohlo ohrozit chod ekonomiky. Přitom by byly stále ziskové.

Zároveň jsem ale proti tomu, aby se bankovní poplatky rušily zákonem. To také nedává smysl, klienti to zaplatí jinde nebo jinak. Například nový zákon o platebním styku měl mimo jiné ambici zrušit některé poplatky. Na první pohled to vypadá jako ochrana spotřebitele. Když se ale dnes podíváte do sazebníků bank, zjistíte, že sice neexistuje poplatek za blokaci karty, ale leckde se zvýšil roční poplatek za vedení karty. Nenajdete sice poplatek za měsíční výpis, najdete ale poplatek za poštovné.

Ilustrace: Nikkarinin