Visegrád má k euru daleko

Přípravy na euro posloužily populistickému premiérovi Robertu Ficovi, aby zatlačil na energetické společnosti, které pak „dobrovolně“ téměř nezvyšovaly ceny energií a pomohly tak slovenské vládě stlačit inflaci do konvergenčních kritérií nutných pro poslední fázi přijetí eura.

Odvážný experiment Slovenska
Euro je důvodem, proč slovenská vláda nechala v platnosti většinu tvrdých reforem předchozího liberálního kabinetu premiéra Mikuláše Dzurindy a proč velká část Slováků na svých platech a na své životní úrovni téměř nepocítila rekordní hospodářský růst ve výši 11 procent HDP za rok 2007. Premiér Fico, jako správný populista, využil ve svůj prospěch  i posilování kurzu slovenské koruny, ačkoli na tom nemá pražádnou zásluhu.

Pro Slovensko je však přijetí eura k 1. lednu 2009 stejným, ba dokonce větším experimentem, než bylo pro baltské státy. Estonsko a Litva se vzdaly své měnové politiky a marně se pokoušely vstoupit do eurozóny společně se Slovinskem k 1. lednu 2007, ale neprošly kvůli příliš vysoké inflaci a také kvůli odporu současných členů eurozóny.

„Za rychlým růstem ekonomik nových členských států stojí především transformace hospodářství, což není obnovitelný zdroj pro přechod na společnou evropskou měnu, pokud transformace nebude definitivně u konce,“ prohlásil před časem Bini Smaghiha, jeden ze členů bankovní rady Evropské centrální banky.

Zatímco ekonomiky baltských zemí, především Estonska, se na euro dlouhodobě, nejméně od konce devadesátých let připravovaly, Slovensko, transformačně nejzpožděnější země střední Evropy (s výjimkou Rumunska a Bulharska), udělalo po roce 2002 za vlády premiéra Dzurindy transformační skok. Ale ani ten nemohl obsáhnout všechny oblasti života, všechny části cenového koše a nemohl ani zásadním způsobem změnit úroveň příjmů většiny obyvatelstva.

Slovensko je z tohoto hlediska na euro připraveno jen částečně. Platí pro něj obdobná charakteristika, jaká byla užívána pro úroveň ekonomiky Sovětského svazu, když byl ironicky označován za Horní Voltu s jadernými raketami. Slovensko se může stát první postkomunistickou ekonomikou, která bude mít euro.

Konec slovinských dějin?
Byl jsem před několika dny v polské Wroc-lavi. Při večeři se slovinskými novináři v jedné tamní klasické východopolské hospodě jsme se brzy dostali na euro. Přestože to byli lidé s velkým rozhledem a rozhodně si nemohli stěžovat na své příjmy, mluvili o evropské měně tónem, jaký by člověk čekal leda tak u sedláka na slovinské vesnici.
 
„Ano, máme euro, ale zdaleka nemám pocit, že bychom žili jako na Západě. Naše platy v eurech jsou daleko menší než třeba v sousedním Rakousku nebo Itálii. Lidé mají navíc pocit, že s eurem přišla inflace a drahota,“ říkali s vážnou tváří.

Není to jen pocit. Slovinsko mělo loni inflaci 6,6 procenta, zdaleka nejvyšší ze všech států eurozóny, což jen utvrdilo Evropskou centrální banku v názoru, aby k dalšímu rozšiřování eurozóny směrem na východ přistupovala nanejvýš ostražitě.
V samotném Slovinsku úspěšný vstup do eurozóny, poslední velké mety na cestě do Evropské unie, jako by přinesl syndrom „transformačního vyhoření“.

„Je to takový zvláštní pocit, máme euro, a naši politici, jako by nevěděli co dál,“ naříkali nad východopolským bigosem slovinští novináři. Doufají, že díky předsednictví v Evropské unii si je po tomto půlroce přestane plést se Slovenskem alespoň část Evropanů.

Bylo zvláštní slyšet taková slova právě od Slovinců, jejichž zemi považuje normální Středoevropan za vzor transformace, za stát, který je dnes i díky výjimečnému postavení v bývalé titovské Jugoslávii po všech stránkách ekonomicky „nejzápadnější“ postkomunistickou zemí.

Slovinci byli z velké části součástí západoevropské ekonomiky už od sedmdesátých let a od let devadesátých – po získání samostatnosti – to pak platilo plně. Jejich přechod k euru nebyl proto výsledkem nějaké transformační revoluce, ale naopak poklidné evoluce, kterou si mohli díky vysokému stupni „západnosti“ své ekonomiky dovolit.
 
Nemuseli experimentovat ani s kuponovou privatizací jako Češi a Slováci, ani s Balcerowiczovým cenovým šokem jako na počátku devadesátých let Polsko, ani s reformní smrští jako Dzurindova vláda na Slovensku. Národní měny – tolaru – se vzdávali poměrně lehko, protože německá marka, rakouský šilink a poté euro hrály v této dvoumilionové alpské republice vždy daleko důležitější roli.

Stále na začátku
Byl to zvláštní pocit, když jsem nedávno četl téměř pět let starý článek guvernéra České národní banky Zdeňka Tůmy, v němž  hovořil o rozšíření eurozóny v lednu roku 2007 jako o „poměrně vzdálené budoucnosti“. „Přistupující země se musely rozhodnout pro optimální načasování rozšíření eurozóny – což je nelehký úkol, protože ekonomická teorie v tomto ohledu nenabízí jasnou odpověď a protože několik přistupujících zemí zápasí s fiskální nerovnováhou výrazně překračující strop Maastrichtské smlouvy stanovený na 3 % HDP,“ konstatoval v roce 2003 Zdeněk Tůma ve svém článku pro Project Syndicate.

Kdyby podobný text psal dnes, mohl by svá slova téměř beze změny zopakovat. Stejně jako pasáž, v níž coby hlavní podmínku úspěšného přijetí eura uvádí stav veřejných rozpočtů: „Mnohé země – mimo jiné Česká republika, Maďarsko a Polsko – operují s velkým rozpočtovým schodkem a musí zavést střednědobé reformy, které zajistí udržitelnost penzijních systémů, a přepracovat příliš štědré systémy sociálního zabezpečení.“

Co se stalo ve střední Evropě od roku 2003, že jsme se v přípravě na euro nepohnuli z místa? A netýká se to jen jednotné evropské měny, ale také, a to je nejdůležitější, celkové připravenosti našich ekonomik.

Vstup do Evropské unie přinesl do postkomunistické střední Evropy jakýsi „anti-transformační šok“. Výjimku představovalo Slovensko, ale i tam byla drtivá většina reforem připravena a prosazena ještě před vstupem do EU.

Heslo bývalého českého premiéra Vladimíra Špidly „zdroje jsou“ jako by neviditelně ovládlo nové středoevropské státy Evropské unie. Spolu s přílivem sice okleštěných, ale přesto mnohamiliardových eurodotací ochromilo vůli k nutným změnám.

První parlamentní volby po vstupu do unie, které se shodou okolností ve všech čtyřech visegrádských zemích konaly mezi roky 2005/2006, byly přehlídkou štědrých sociálních slibů, rozhazovačně populistické politiky a nulové vůle k nepopulárním reformním změnám. Hospodářský efekt vstupu do unie znamenal zrychlení ekonomického růstu téměř bez přispění vlád a s tím i jakousi všeobecnou euforii. V této atmosféře, v každé zemi z jiných důvodů, byl dřívější ambiciózní cíl vstoupit do eurozóny k 1. lednu 2007 téměř okamžitě zapomenut.

Euro v nedohlednu
Nejtěžší následky měl souboj populistů pro Maďarsko. V roce 2006 se propadlo do téměř desetiprocentního rozpočtového deficitu. Liberálně-socialistická vláda premiéra Ference Gyurcsányho (které dýchala na záda ještě populističtější pravicová opozice Fidesz Viktora Orbána) musela následně seškrtat rozpočty a pokusit se o úspory ve zdravotnictví, školství a veřejné správě, aby zabránila krachu veřejných financí. Ale i tak Maďarsku euro zmizelo v nedohlednu, někam k roku 2015.

Podobně musela jít stranou příprava na euro i v Polsku. Vadila nacionalisticko-populistickému kabinetu Jaroslawa Kaczynského, jehož pohled na ekonomiku shrnul list Gazeta Wyborcza do pojmu „levicový etatismus“. Zásadní změnu v tomto smyslu nepřinesly ani předčasné volby loni na podzim, po nichž se ujal moci kabinet v čele s liberální Občanskou platformou Donalda Tuska. V tvrdších krocích a jasných cílech mu brání levicoví lidovci Waldemara Pawlaka, tvořící druhou, nepominutelnou část koalice.

„Velké naděje, pěkná slova a skromné výsledky,“ tak shrnul v jednom ze svých posledních čísel britský týdeník The Economist dosavadní reformní snahy Tuskovy vlády. „Musíme udělat takové kroky, aby bylo Polsko připraveno na přijetí eura v roce 2012,“ tvrdí však nadále sám Tusk.

V České republice vyhlásil premiér Mirek Topolánek heslo: „Nejdříve reformy, potom euro.“ Ono „potom“ se však postupně vzdálilo někam za rok 2012 a reformy, včetně podivné české verze „rovné daně“, tomu odpovídají. Vůči euru posilující koruna, zlotý a dokonce, byť daleko pomaleji, i maďarský forint, opticky zvyšují eurové platy Středoevropanů a „nereformní“ náladu ještě posilují.

Vláda Roberta Fica se ani nepokouší předstírat vůli k nějakým reformám. Ale na druhé straně se ukazuje, že euro a kritéria eurozóny mohou být kotvou, která Slovensko a výsledky reforem předchozí vlády chrání před populistickými excesy. To je zkušenost, která nemusí být v postkomunistické střední Evropě na škodu.

Foto: Profimedia.cz