Štěstí

Velebení chudoby a odsuzování bohatství se věnovala většina světových náboženství a nespočet významných filozofů. „Kdo rozmnožuje majetek, rozmnožuje starosti,“ tvrdil talmudický učenec Hilel (cca 60 př. n. l.– 10 n. l.). Opačný přístup zastával francouzský existenciální filozof a spisovatel Albert Camus (1913-1960): „Je to intelektuální snobství, co nutí lidi věřit, že mohou být šťastni bez peněz.“

Ekonomové dlouho neuměli vysvětlit paradox, který nese jméno Richarda Easterlina. Tento ekonom z University of Pennsylvania publikoval v roce 1974 často citovanou práci o bohatství a štěstí. Easterlin tvrdil, že hospodářský růst nemá nutně za následek větší uspokojení.

Easterlinův paradox
Jedním z Easterlinových zjištění bylo, že spokojenost lidí v chudších zemích rychle roste, jakmile jim životní úroveň dovolí dopřát si základní životní potřeby. Od tohoto bodu však další růst bohatství nečiní lidi šťastnějšími – tvrdí Easterlin. Pořídíte si první automobil a vaše spokojenost vzroste. Ale pořídíte si nový, lepší vůz a nárůst spokojenosti již není velký, protože soused či kolega má lepší auto. Relativní příjem – srovnání s okolím – hraje větší roli než absolutní příjem, usoudil nakonec Easterlin. Jeho závěry získaly obrovskou publicitu a ohlas. Dokonce lze bez velkého přehánění hovořit o kultovním statutu v oblasti sociálních věd. Až do letošního roku.

Betsey Stevensonová a Justin Wolfers – oba shodou okolností z téže univerzity jako Easterlin – publikovali práci, která Easterlinův paradox vysvětluje. Jak? Jednoduše: žádný není.

Stevensonová a Wolfers tvrdí, že peníze skutečně přinášejí štěstí, byť nepředstavují jeho záruku. Poukazují na fakt, že během 34 let od publikování Easterlinova paradoxu byla zveřejněna celá řada nových poznatků, které jej vyvracejí. „Příjmy hrají roli,“ stručně shrnuje zjištění Stevensonová.

Práce Stevensonové a Wolferse uvádí například Gallupův globální výzkum životní spokojenosti, který jasně dokládá, že spokojenost je nejvyšší v nejbohatších zemích. Jejich obyvatelé se v průměru cítí lépe bez ohledu na to, jaké auto má soused.

Absolutní výše příjmů je důležitější než jejich relativní výše. V USA udává 90 procent domácností s příjmem vyšším než 250 tisíc dolarů ročně, že jsou „velmi šťastni“, zatímco jen 42 procent domácností s příjmy pod 30 tisíc uvádí totéž. Co je důležité: lidé v příjmové skupině pod 30 tisíc dolarů nejsou spokojeni, pokud žijí v chudší zemi, než jsou USA. To vyvrací hypotézu o důležitosti relativní výše příjmu.

Oba autoři také zpochybňují předchozí Easterlinova zjištění z roku 1974. Jde například o japonský paradox. Po druhé světové válce Japonsko prošlo érou masivního ekonomického růstu. Od roku 1950 do roku 1970 se hrubý domácí produkt na hlavu zvýšil více než sedminásobně. Ale zvýšila se odpovídajícím způsobem spokojenost Japonců? Nikoli, tvrdil Easterlin.

Podíl respondentů, kteří v dotazníku „jak moc jste šťastni“ zaškrtli nejpříznivější odpověď, ve skutečnosti v období od konce 50. let do začátku 70. let poklesl. Lze to pokládat za důkaz, že štěstí a peníze jsou dvě mimoběžné veličiny? Nikoli, tvrdí nyní pro změnu Stevensonová a Wolfers.

Přece jen spolu souvisejí
Až do začátku 60. let byla nejpozitivnější odpověď v japonské statistice štěstí formulována takto: „Ačkoli nejsem bezmezně spokojený, v současnosti jsem se svým životem spíše spokojen.“ (Zdá se, že tazatelé v zásadě předpokládali, že život běžného Japonce je velmi tvrdý, když toto nabídli jako nejlepší možnou odpověď.)

Ale v roce 1964 již nejlepší odpověď zněla: „Dokonale spokojený.“ Není tedy divu, že procento respondentů udávajících nejpozitivnější odpověď pokleslo. Při uvážení jen těch let, kdy formulace otázky zůstala stejná, vychází najevo, že podíl šťastných a spokojených přece jen rostl. Nikoli sedminásobně, ale rostl.

Zdá se tedy, že Camus měl pravdu. Peníze přece jen přinášejí štěstí. Lidé v USA, Norsku, Irsku, Dánsku nebo v Kanadě jsou mnohem šťastnější než obyvatelé Tanzanie, Afghánistánu, Jemenu nebo Etiopie. Peruánci, Íránci, Argentinci nebo Chilané jsou zhruba uprostřed žebříčku jak ohledně příjmů, tak ohledně štěstí. Irové jsou dnes šťastnější, než byli v úvodní fázi „irského zázraku“.

Nicméně při bližším pohledu na výsledky publikované v práci Stevensonové a Wolferse si člověk přece jen musí všimnout určitých velmi nápadných paradoxů. Konzistentně šťastnější, než by odpovídalo jejich hospodářským výsledkům, jsou latinskoamerické země.

Kostaričané jsou co do štěstí na úrovni Američanů, ale ekonomicky odpovídá Kostarika spíše úrovni Bulharska. Bulhaři však patří mezi nejnešťastnější národy na světě, jejich pocit štěstí (či spíše neštěstí) odpovídá chudým a různými katastrofami sužovaným zemím, jako jsou Irák, Haiti, Tanzanie, Etiopie nebo Malawi.

Postkomunistická skepse
Na jedné straně máme Latinskou Ameriku, kde jsou lidé šťastnější, než by podle ekonomických regresních modelů měli být – alespoň v tropech, kam patří Brazílie, Mexiko, Jamajka nebo Guatemala. V Chile a Argentině je to jiné. Na straně druhé jsou ekonomicky srovnatelně vyspělé státy, jejichž obyvatelé vykazují mimořádně silnou zatrpklost. Patří mezi ně kromě Bulharska také například Arménie, Čína, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Rusko nebo Ukrajina.

Co mají tyto státy společného? Komunistickou minulost. Všechny tyto státy prošly peklem nebo alespoň očistcem; Čína a Ukrajina zažily za komunismu hladomory, jiné státy zažily okupaci, diktaturu, politické procesy, pracovní tábory, v lepším případě „jen“ dlouhá desetiletí nesvobody a ekonomického nedostatku.

Lze namítnout, že ani mnohé latinskoamerické země neměly právě radostnou historii, ale pocit neštěstí rozšířený v postkomunistickém světě je přece ještě hlubší. Proč? Obyvatelé těchto zemí měli vždy pocit, že jim někdo krutě ublížil. Vzpomeňme na období socialistického Československa: jak často lidé mluvili o tom, kde bychom dnes mohli být, kdybychom nemuseli dodávat Sovětům uran za babku, kdyby nám Sověti nezakázali vyrábět to či ono, zkrátka kdybychom nemuseli poslouchat hloupé komunisty.

Podobné pocity měli lidé od Estonska po Bulharsko, od Drážďan až po Šanghaj. Pak přišel pád komunismu, svoboda – a najednou se ukázalo, že ekonomická prosperita je vzdálenějším cílem, než se původně čekalo. Trh nevznikl ihned. Mnohaleté období po pádu řízené ekonomiky se ve většině zemí neobešlo bez propadu reálných příjmů, tíživé nezaměstnanosti a vysoké inflace. Česká republika zaznamenala ze všech postkomunistických zemí zdaleka nejmírnější transformační krizi, a přece i zde nastalo hluboké rozčarování, zavládla pověstná „blbá nálada“.

Ani poté, co životní úroveň začala růst, pocit frustrace nezmizel. Největší ekonomické úspěchy pocítili zpravidla lidé blízcí komunistickému režimu – viz proslulí „tržní komsomolci“ v Rusku. Pozdější ruští multimiliardáři se rekrutovali převážně z absolventů kurzů, které v 80. letech pořádala KGB v souvislosti s očekávanými tržními reformami. Také v bývalém Československu byli zvýhodněni ti, kteří měli na startovní čáře informační náskok díky napojení na „staré struktury“. Sice se to projevilo v mnohem menší míře než v Rusku, ale i tak šlo o dostatečný důvod k frustraci neprivilegované většiny.

Pak přišla kuponová privatizace, po které následovaly přímo orgie tunelářů. Obyvatelstvo bývalých socialistických států mělo (z velké části oprávněný) pocit, že bylo obelháno, zneužito a okradeno, a to ještě ke všemu opakovaně. To vysvětluje skutečnost, proč se lidé z těchto zemí cítí méně šťastni, než by odpovídalo jejich ekonomické situaci.

Výchova ke štěstí
Mezi nejšťastnější lidi na světě však podle většiny výzkumů patří Skandinávci. Jak to? Jedno možné vysvětlení je v nízké úrovni korupce. Severské státy jsou vyhlášené svojí poctivostí, a i když jejich obyvatelé platí třeskutě vysoké daně, nemají pocit, že jsou okrádáni. Předpokládají, že peníze zaplacené na daních se jim tak či onak vrátí zpátky – a na rozdíl od méně šťastných českých daňových poplatníků je to také obvykle pravda.

Dalším – tentokrát mimoekonomickým – faktorem štěstí je skutečnost, že Skandinávci se ve školách učí být šťastni. Pro většinu Čechů jsou vzpomínky na školní docházku spojeny s bezbřehou nudou (to v lepším případě), eventuálně s šikanou ze strany spolužáků či učitelů. Vzpomínky na učitele hřímajícího, až okenní tabulky drnčí, „jak to, že to neumíš, vole, jdi si sednout, idiote, dej mi žákovskou knížku“ nejsou dobrým vkladem do šťastného života.

Zcela jiné vzpomínky na školu mívají Seveřané. Dánské školství v jeho současné podobě založil pastor Nikolaj Frederik Severin Grundtvig (1783–1872). Jeho zásadou bylo, že žáci a studenti mají být připraveni na aktivní účast ve společnosti a v životě. Zatímco české školství vychovávalo zakřiknuté a nesamostatné služebníky režimu (od Marie Terezie až dodnes), Grundtvigovi následníci vychovávali sebevědomé občany.

Totalitní školství zdůrazňovalo poslušnost a konformitu, dánské školství naopak tvořivost, samostatné uvažování, svobodu a spolupráci. Symbolem české školy je červená tužka a blok se známkami, Grundtvig naopak soudil, že zkoušky umrtvují ducha. Když uvážíme, že všechny skandinávské státy jsou úspěšnými znalostními ekonomikami, zdá se, že lze skloubit výchovu ke štěstí se vzděláním, které obstojí ve světové konkurenci.

Měl tedy pravdu Hilel, nebo Camus? Střízlivé vědecké výzkumy ukazují, že blíž pravdě byl spíše francouzský existencialista. Nicméně – materiální bohatství sice řeší řadu problémů, není ale automatickou poukázkou na štěstí. I bohatí lidé jsou nešťastni, pokud jsou zlí, a totéž předpokládají u jiných lidí. Pokud jde o recept na štěstí, jeden velmi stručný nabízí právě Hilel: „Nečiň ostatním, co nechceš, aby činili tobě. Toto je základ Tóry; zbytek je komentář. A nyní jdi a uč se.“

Autor je ředitel strategie Partners. Foto Profimedia.cz