Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Tvrdá měna - náš osud

Posilování koruny má celou řadu aspektů. Patří mezi ně i posun České republiky v měřítku, které časopis The Economist zavedl pod názvem „Big Mac Index“.

Jde o srovnání cen hamburgeru Big Mac v dolarovém vyjádření. Tento index původně zavedl renomovaný britský časopis spíše z legrace, ale nyní se o něm píší i vědecké studie.

Před deseti lety, v srpnu 1998, The Economist uváděl, že Big Mac stojí v České republice průměrně 54 Kč, tedy 1,57 dolaru při kurzu 34,4 Kč/USD. Česká koruna byla tehdy podle tohoto měřítka o 39 procent podhodnocená. Řádově podobného podhodnocení dosahovala například Čína (53 procent), Indonésie a Malajsie (shodně 55 procent), Thajsko (49 procent).

Jednoduše řečeno, česká ekonomika měla v roce 1998 obdobnou výhodu nízkých cen jako Čína a většina ostatních asijských států. Konkurovat cenou nebylo obtížné, tím spíše při geografické a kulturní blízkosti západoevropským investorům.

Konec nízkých cen a mezd

Uplynulo však deset let a situace se změnila. Ne pro asijské ekonomiky: ty jsou podle Big Mac Indexu stále podhodnocené: Čína o 49 procent, Indonésie o 43 procent, Malajsie o 52 procent, Thajsko podle údajů o 48 procent. Tyto země mají něco společného: jejich měny jsou přímo či nepřímo vázány na americký dolar, což omezuje jejich posilování. Kromě toho ve všech uvedených zemích existuje obrovská zásoba levné pracovní síly. Odborová hnutí buď neexistují anebo jsou slabá.

Česká republika je nyní podle Big Mac Indexu nadhodnocená o 28 procent. Výhodu nízkých cen a mezd jsme ztratili, a to zřejmě definitivně.

Proč? Česká koruna je plně konvertibilní měna s téměř volně plovoucím tržním kurzem.
Intervence ze strany České národní banky jsou sice možné, ale lze je provádět jen zřídka a v rozsahu, který není schopen udržen trvale nižší (mimotržní) kurz. Českou korunu nelze úředním rozhodnutím devalvovat.

Ve zcela jiné pozici je Čína a další již zmíněné asijské ekonomiky. Čínský juan (neboli renminbi, doslova „lidové oběživo“) má kurz stanovený úředně. Zároveň tyto měny nejsou plně konvertibilní, což umožňuje asijským centrálním bankám hromadit gigantické devizové rezervy.

Naskýtá se otázka, zda úředně stanovený nižší kurz bez plné konvertibility není nakonec pro ekonomiku exportních odvětví lepší než tvrdá plně konvertibilní koruna. Zastánci čínského modelu by si ovšem měli uvědomit, že Česko není Čína: naše ekonomika je vzhledem k rozměrům a geografii daleko otevřenější.

Udržování pevného podhodnoceného kurzu koruny by proto bylo mnohem náročnější. Z 90. let si pamatujeme relativně vysokou inflaci, která poklesla teprve po zavedení plovoucího režimu. Buď by hrozilo opakování měnové krize ve stylu roku 1997 anebo vysoká inflace jako nyní v pobaltských republikách: Lotyšsko zaznamenalo v červnu meziroční růst cen o 17,7 procenta, Litva o 12,5 procenta, Estonsko „jen“ o 11,1 procenta.

Sílící koruna tedy chrání českou ekonomiku před dvojcifernou inflací. To je také možná hlavní důvod popularity, které se česká měna těší u značné části veřejnosti, politické reprezentace i mezi členy bankovní rady ČNB. Budoucnost je ovšem ve znamení pevného kurzu: nejprve přijde režim ERM II, kdy koruna bude vázána na euro. Pak přijde vstup do eurozóny. Česká ekonomika definitivně přijde o protiinflační účinky posilující měny.

Řešíme švýcarský problém


Oddechnou si čeští exportéři, až budeme mít euro? Bohužel ne tak docela. Nepříjemné tlaky spojené s poklesem hodnoty českých exportů do eurových oblastí budou patrně vystřídány o to silnějšími požadavky na růst mezd.

Mzdový růst je sice obvykle mírnější a předvídatelnější než posilování koruny, ale trend je zřejmý: české výrobní kapacity již nikdy nebudou skutečně levné. Již nikdy nebude Česká republika vhodným teritoriem pro pracovně náročné výrobní provozy typu textilní výroby, obuvnictví a tak podobně.

S některými tradičními výrobami bude třeba se rozloučit navždy. Je to osud všech ekonomik, které dosáhnou určité úrovně vyspělosti, a tudíž i ceny. Slyšeli jste někdy například o švýcarském textilním průmyslu? Asi ne, protože již neexistuje.

Zanikl záhy po roce 1950, přičemž byl na sestupné dráze již od 70. let 19. století. Byl nahrazen chemií a strojírenstvím, přičemž průmyslovou strategii Švýcarska nesestavoval žádný úřad: šlo čistě o přirozený tržní vývoj.

A i když přirovnání Česka ke Švýcarsku vyvolává řadu pochybovačných úšklebků, jedno je jisté: dnes řešíme stejný problém, jaký měli Švýcaři před padesáti nebo před sto lety. A stojí za to pečlivěji prostudovat, jak se k němu tehdy postavili. Měkká měna není řešení.

Autor je ředitel strategie Partners. Psáno pro Lidové noviny. Foto: Profimedia.cz.
Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK