Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Koruna, zlotý a forint

Češi mají tendenci podléhat zdání vlastní výjimečnosti. Ovšem když mají pocit, že se jim něco nedaří, propadají hysterii.

V polistopadových dobách byli Češi několikrát na koni. Poprvé, když tiše souhlasili s rozdělením Československa, neboť si mysleli, že jsou jiní, rozuměj lepší než Slováci. Celou první polovinu devadesátých let až do ekonomické a pak vládní krize v roce 1996 byla výjimečnost oficiální doktrínou vlády tehdejšího premiéra Vaclava Klause.

Jak dobře se to poslouchalo. Češi se tak snáze smířili i s tím, že se jejich stát zmenšil a stal se nevýznamnou evropskou zemičkou.

Co přišlo po posvícení
„Výjimečná“ byla pro Čechy i hloubka pádu, který následoval. Češi měli po odchodu Václava Klause a vítězství Miloše Zemana, který šel do volební kampaně s heslem „spálené země“, pocit, že dosavadní politická reprezentace dělala všechno špatně, zatímco Poláci, Maďaři, a dokonce trochu i Slováci na to vyzráli.

Kuponová privatizace byla zatracena, podnikatelé se všeobecně změnili v tuneláře a česká cesta ke kapitalismu v to nejhorší, co mohlo národ potkat.

Pravda však byla někde uprostřed. Češi sice nedokázali využít své poměrně slušné ekonomické situace po pádu komunismu, ale kuponová privatizace se množstvím úpadků, rozkradených miliard a dalších nezákonností příliš nevymykala z přechodů na tržní hospodářství v okolních postkomunistických zemích. A to dokonce včetně východního Německa, které v mnoha ohledech dopadlo dokonce ze všech bývalých socialistických zemí střední Evropy zdaleka nejhůře.

A už je to tu zase
Češi nyní dramaticky, ba téměř hystericky prožívají posilování své koruny, která se začátkem léta utrhla ze řetězu. Stala se najednou z „nejsilnější měny světa“ národní hrozbou. V době, kdy nezaměstnanost v Česku klesla na pět procent a většina podniků zoufale sháněla jen trochu kvalitnější zaměstnance, se začaly objevovat poplašné zprávy o tom, jak se pod tíží tvrdé koruny začínají zavírat celé továrny a vývozci krachují.

Poblouzněni vzestupem české koruny až ke dvaceti za euro si Češi ani nevšimli, že v tom zdaleka nejsou sami. Obdobným směrem se ubírají i měny ostatních států střední Evropy, a to včetně Maďarska. To se přitom potýká s rozpočtovou krizí a hospodářským zpomalením, které zapříčinilo, že poprvé v moderní historii má maďarská ekonomika slabší výkon než ekonomika slovenská.

„Forint silný jako nikdy!“ psaly maďarské noviny v době, kdy stejné články jen s jinou měnou vycházely v polských novinách. A posílení slovenské koruny těsně před stanovením definitivního konvergenčního kurzu na euro bylo po celé jaro a začátek léta hlavním tématem i v Bratislavě.

Visegrád jako jeden ostrov
Visegrádská čtyřka, tedy Polsko, Česko, Maďarsko a Slovensko, je velkými finančními hráči vnímána jako jeden celek. Samozřejmě jde o úhel pohledu. Civilizační rozdíl mezi nejvyspělejší Českou republikou a nejzaostalejším Polskem je znatelný, ale v porovnání s novými balkánskými členy Evropské unie Bulharskem a Rumunskem vypadá jako v zásadě zanedbatelný.

A tak se středoevropské měny jeví v rozbouřeném finančním moři středoevropské ekonomiky posledních měsíců jako slušně zisková investice s přijatelným rizikem, a to zejména díky svým úrokovým sazbám, oproti eurozóně vysokým, a trvalému posilování vůči euru i dolaru. Pro středoevropské vlády je přitom posilování jejich měn polštářem proti prudce se zvyšujícím cenám energetických surovin, a tak se mu středoevropské centrální banky nejen nebránily, ale dokonce je podporovaly.

Finiš slovenské koruny
Pro slovenskou vládu premiéra Roberta Fica bylo dokonce dosažení co nejvyššího konvergenčního kurzu slovenské koruny klíčovým politickým úkolem, protože jen tak mohlo přijetí eura v této suverénně nejchudší zemi eurozóny proběhnout bez větších sociálních otřesů. Kurz 30,126 slovenské koruny za euro je přibližně o deset procent lepší, než se předpokládalo.

Podle opozičních ekonomů v čele s exministrem financí Ivanem Miklošem mohl být ale ještě lepší. Závěrečný finiš slovenské koruny, u níž došlo na jaře k druhé změně centrální parity vůči euru, totiž poškodil skandál s údajným únikem informací o posílení kurzu, díky němuž mělo několik bank a kapitálových společností v čele s J&T vydělat během jediného dne stamiliony.

Dotčené společnosti sice zisk ze spekulace se slovenskou korunou přiznaly, ale především J&T se ostře ohradila proti nařčení, že získala informace z nejvyšších politických míst. Slovenský ministr financí Ján Počiatek dokonce ustál i to, že byl v kritické dny na party na monacké jachtě J&T.

Panika v Česku
Zatímco Fico mohl prohlašovat, že vlk se nažral a koza přitom zůstala celá, tedy přeloženo do ekonomické terminologie – slovenská koruna sice výrazně posílila, ale slovenští exportéři situaci bez větších obtíží zvládnou –, v Česku je sílící koruna důvodem k hysterii. Když 21. července posílila na dosudnevídaných 22,908 koruny za euro, začali bít exportéři a část ekonomů na poplach.

Na pomoc jim přispěchal bývalý premiér a šéf sociální demokracie Jiří Paroubek, který v článku v Hospodářských novinách obvinil vládní ekonomickou politiku, že zavinila „měnové riziko“, a hned nabídl znepokojeným exportérům pomocnou ruku: „Další odklad přijetí eura je za takových okolností nemožný.“

Premiér Mirek Topolánek, ať už z přesvědčení nebo kvůli udržení smíru s klausovským křídlem, které euro zásadně odmítá, tvrdil naprostý opak. Zabodovala i Česká národní banka, která se při současně probíhajícím boji s rekordně vysokou inflací zdála zcela bezmocná.

„Debata, kterou jsme měli na měnových zasedáních, zda sazby ponechat tam, kde jsou, nebo je zvýšit, je u konce. Teď se budeme bavit o tom, zda je nemáme snížit,“ řekl guvernér Zdeněk Tůma. O den později koruna vyskočila na 23, 879 za euro. To sice potěšilo exportéry, ale vyvolalo panickou reakci u běžných občanů. Oblehli směnárny a snažili se eura co nejrychleji nakoupit, než se koruna „zhroutí“.

Klid na Visle

Nic z toho se neděje v Polsku, jehož zlotý drží minimálně poslední rok krok v posilování s korunou. Podobně jako v Česku i zde je hlavním tématem inflace, která je podobně jako v jiných postkomunistických zemích na rekordní úrovni za mnoho posledních let. Kromě ní ale polské makroekonomy daleko víc než posilování kurzu zlotého trápí zpomalování ekonomiky, které naopak v Česku jako by nikoho nezajímalo.

Silný zlotý bere většina Poláků stále jako jisté zadostiučinění, byť si vůbec nedělají iluze o tom, co je hlavním důvodem růstu kurzu. „Spekulanti si zamilovali Polsko, zlotý dosahuje dalších rekordů,“ napsal deník Gazeta Wyborcza. „Je zřetelné, že spekulativní kapitál investuje do našeho regionu v situaci, kdy se zhoršil stav západních burz,“ uvedl k tomu analytik banky Pekao SA Marcin Bilbin.

O posilování kurzu, případně o tom, kdy by mělo Polsko přijmout euro, se nevedou žádné vášnivější politické diskuze. A rozhodně se to nepovažuje za lék na přílišné posilování kurzu. Mimo jiné proto, že polští exportéři na rozdíl od těch českých situaci kupodivu bez vážnějších problémů a protestů zvládají.

Polská vláda Donalda Tuska není na rozdíl od české z hlediska přístupu k EU nijak rozervaná, ale naprosto prounijní. Ovšem reálná ekonomická situace v Polsku, opět v protikladu k Česku, neumožňuje Polákům uvažovat o euru dříve než v roce 2012. A i to je velmi optimistický termín.

Maďaři řeší hlavně schodek
V ještě horší hospodářské mizerii je Maďarsko premiéra Ference Gyurcsánye, které jen s obtížemi stahuje obrovský rozpočtový schodek. Pod tlakem konzervativního křídla vládní socialistické strany prakticky zastavilo reformy a relativně silný forint, vezoucí se na zádech koruny a zlotého, je pokládán za jediné světlo v maďarské ekonomické temnotě.

Střední Evropa jako celek platí a zřejmě ještě bude platit, s výjimkou od ledna definitivně eurového Slovenska, nejméně příštích pět let určitou cenu za odklad přijetí eura. Stabilita středoevropských měn nebude vysoká, stejně jako možnost národních bank dlouhodobě zásadně ovlivňovat jejich kurzy vůči euru a odolávat případným útokům světového spekulativního kapitálu.

Pokud si však Češi mohou vzít z něčeho u svých sousedů příklad, pak v tom, jak klidně k posilování kurzu své měny přistupovat, počítat s tím, že přízeň především spekulativního kapitálu je vrtkavá, a usilovně pracovat na tom, aby posilování kurzu národní měny mělo reálný základ. Euro za dvacet není tragédie, pokud tomu bude výkon české ekonomiky odpovídat. Po pravdě řečeno, dvacet let po listopadu 1989 by už pomalu měl.

Foto: Profimedia.cz

Luboš Palata

Luboš Palata

Narodil se v roce 1967 a vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově. Je nositelem několika ocenění, mimo jiné novinářské ceny Ferdinanda Peroutky. Byl rovněž nominován na Cenu Evropského parlamentu.... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 3 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK