Poučení z asijského krizového vývoje

Asijská krize přinesla odlišný pohled na problematiku kursových režimů, regulace bankovnictví i na roli státu v ekonomice. Velmi podstatný vliv měla i na českou ekonomiku.

První významné výročí jsme si mohli připomenout 14. května. Tehdy utratila thajská centrální banka několik miliard dolarů na podporu kursu své měny – bahtu. Intervence nefungovala dlouho. Spekulanti byli silnější. Druhého července bylo Thajsko donuceno devalvovat měnu o 20 procent. Thajská vlády si vyžádala technickou asistenci od Mezinárodního měnového fondu. V sérii výročí můžeme pokračovat 8. červencem, kdy spekulativní útok zaznamenal malajský ringgit, a 11. červencem, kdy filipínská a indonéská vláda byly donuceny devalvovat své měny.

S výročími bychom mohli pokračovat. Dne 24. července vystoupil malajský premiér Mahathir Mohamed s legendárním projevem proti „zločinným spekulantům“, jmenovitě proti Georgi Sorosovi. Pátého srpna Thajsko přijalo přísné podmínky MMF výměnou za sedmnáctimiliardovou půjčku. A tak dále. Koncem října 1997 spekulanti úspěšně zaútočili na korejský won.

Současně padaly akciové trhy na celém světě. Asijská krize ovlivňuje i vyspělý svět. Úrokové sazby rostou, banky přestávají půjčovat, zisky padají, nezaměstnanost roste, akciové indexy se propadají do hlubin. Do toho všeho propaguje Mezinárodní měnový fond úsporná opatření včetně zvyšování daní, která mají výrazné procyklické důsledky – prohlubují krizi.

Proč ale vůbec asijská krize začala? Samozřejmě k ní nedošlo tak, že by si parta mezinárodních spekulantů někde v hospodě po pátém pivu řekla „hej, zítra vyrazíme na thajský baht, bude legrace“. Spekulanti nikdy neútočí na měny a ekonomiky, které jsou fundamentálně silné. Ekonomickým zdůvodněním pro spekulativní útoky – alespoň v počáteční fázi krize – byla nerovnováha obchodní a platební bilance.

Pro asijské státy byly tou dobou typické velmi hluboké schodky mezinárodních kapitálových účtů (například 5,8 % ročně v případě Malajsie za období 1990-96). V předkrizovém období směřovala do jihovýchodní Asie polovina všech mezinárodních investic. Ekonomiky byly závislé na mezinárodních kapitálových tocích. I mírný pokles síly těchto toků mohl ekonomiky zásadně vykolejit.

Zároveň asijské ekonomiky udržovaly částečně plovoucí režimy svých měn s centrální paritou a fluktuačními koridory. Tento režim byl považován za dobrý kompromis mezi pevným a volně plovoucím kursem. Bohužel však existence koridorů představovala lákadlo pro spekulanty. Kde jsou zavřené dveře, tam je možnost je vyrazit.

Přesně to se stalo několikrát v průběhu roku 1997 v různých zemích. Spekulanti nejprve postupně nakoupili velké množství lokální měny. Pak zaujali pozice „na krátko“, aby vydělali na budoucím poklesu. Nakonec vrhli na trh své rezervy lokální měny: ekvivalent beranidla na zavřené dveře. Po prolomení fluktuačního koridoru inkasovali obrovské zisky na účet centrálních bank.

Šlo o podobný manévr, jaký George Soros úspěšně provedl v roce 1992 s britskou librou (a mimochodem tak rozhodl o tom, že Británie je dodnes a možná navždy mimo eurozónu.) Jenže Soros v roce 1992 britské ekonomice pomohl: devalvovaná libra pomohla britské ekonomice k lepší konkurenceschopnosti. Proč byl spekulativní útok v roce 1997 začátkem těžké bankovní krize?

Příčinou byl stav bankovnictví v Británii a v asijských zemích. Britské banky měly adekvátní risk management, seriózní standardy poskytování úvěrů a doslova stovky let zkušeností. Asijské banky často neměly žádný risk management hodný tohoto označení, úvěry se poskytovaly až příliš často na základě protekce či politické objednávky. Zkušenosti s bankovnictvím byly mnohde poněkud skromné.

Motorem růstu asijských ekonomik byla obrovská a neadekvátní kreditní expanze. V některých asijských zemích, například v Thajsku, přesahoval objem úvěrů v roce 1996 velikost HDP. Ve všech těchto zemích úvěry nabobtnaly do závratné výše příliš rychle, než aby mohly všechny být kvalitní. Hotely v lokalitách bez přístupových cest, gigantické rezidenční i komerční projekty, tisíce golfových hřišť – toto vše a mnohé další bylo financováno pomocí úvěrů. Velká část těchto úvěrů byla denominována v dolaru, takže devalvace okamžitě způsobila problémy dlužníkům.

Problémy byly tedy způsobeny kombinací různých faktorů:

•    závislost na přísunu zahraničního kapitálu,
•    měnový režim s pevným kursem ohraničeným pevnými koridory,
•    kreditní expanze bez náležitého risk managementu.

Tato kombinace je receptem na problémy sama o sobě. V případě asijské krize však byly problémy ještě prohloubeny reakcí vlád. Ty ve větší či menší míře poslouchaly instrukce Mezinárodního měnového fondu. Fond naordinoval tento předpis:

•    snížit státní výdaje,
•    zvýšit daně,
•    zvýšit úrokové sazby s cílem posílení měny,
•    nechat zbankrotovat většinu postižených bank.

Výsledek těchto doporučení byl devastující. Snižování veřejných výdajů samozřejmě není špatný cíl, avšak reformovat veřejné výdaje uprostřed měnové a bankovní krize je jako nutit pacienta s akutním infarktem ke kondičnímu běhu. Zvyšování daní je v podobné situaci vysloveně nemoudré.

Zvýšení úrokových sazeb s cílem udržet měnový kurs dává smysl, pokud nevytvoří více problémů, než kolik jich vyřeší. V případě asijské krize nevyřešily vysoké sazby nic, ovšem těžce poškodily hospodářský růst. Řetězové bankroty finančních institucí sice vyčistily systém od slabých bank, ovšem rovněž za neúměrně vysokou cenu.

Z jakýchsi bizarních důvodů získal tento recept nálepku „neoliberalismus“. V každém případě instituce jako MMF a Světová banka selhaly. To se poté promítlo na poklesu jejich významu a prestiže. Tento pokles trvá i dnes.

Asijská krize přinesla řadu poučení nejen pro asijské ekonomiky:

•    banky by měly být zásadně soukromé a jejich úvěrová oddělení nezávislá na státu,
•    naopak dohled nad jejich risk managementem musí být přísný.
•    Není dobré, když je ekonomika příliš závislá na úvěrech – je žádoucí využít i primární emise akcií.
•    Fiskální rovnováha je dobrá věc, ale v případě bankovní krize jsou jiné priority.
•    V případě krize je lepší úrokové sazby snížit a nikoli zvýšit. Případné inflační tlaky lze snadno potlačit poté, co krize pomine.
•    Nejbezpečnější měnový režim je volně plovoucí kurs: žádné koridory = žádná lákadla pro spekulanty.
•     Lepší a levnější než řetězové krachy bank je dobře fungující systém povinného pojištění vkladů s preventivní funkcí.

Díky těmto draze zaplaceným poznatkům se podstatně zlepšila stabilita světového finančního systému. Poslední velká finanční krize se odehrála v roce 2002 v Argentině, přičemž její příčinou nebyl špatný stav bank, ale příliš velké veřejné výdaje. Je ovšem otázkou, zda cosi jako „světový finanční systém“ vůbec existuje.

Instituce jako MMF či Světová banka jsou dnes v zásadě bezvýznamné a kursy všech důležitých měn s výjimkou čínského juanu jsou volně (nebo téměř volně) plovoucí. Centrální „systémové“ řízení světových financí dnes nikdo nepotřebuje a vlastně ani nechce. Ukazuje se, že trh funguje lépe než byrokracie.

Česká republika nebývá zmiňována v seznamu zemí postižených asijskou krizí. Při analýze příčin, průběhu a důsledků je však zřejmé, že šlo přesně o tentýž scénář: pevný kurs, deficit obchodní bilance, příliv spekulativního kapitálu, náhlý útok na měnový koridor, devalvace, zvýšení úrokových sazeb, bankovní krize, privatizace bank, postupné ozdravení ekonomiky, a konečně fáze růstu a prosperity.

Politické reprezentace před rokem 1997 a po něm byly z větší části ve vleku událostí, než aby je aktivně tvořily. I toto může být závěr z asijské krize.