Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Vědci prokázali, že… Opravdu soudce s cukrem v krvi nerad sahá po biči?

Vojtěch Pišl
Vojtěch Pišl
26. 4. 2018
 5 971

Populární výzkum editovaný Danielem Kahnemanem a publikovaný americkou akademií věd je chybný. Svět se neboří, někdy se utne i mistr tesař a behaviorální ekonomie nestojí na jediné studii. Jedná se ale o dobrou příležitost k zopakování, že byste na jediné studii neměli ani vy stavět svá rozhodnutí a názory.

Vědci prokázali, že… Opravdu soudce s cukrem v krvi nerad sahá po biči?

Hlad není jen nejlepší kuchař, ale také přísný soudce. Aspoň izraelští vědci tvrdí, že když dáte soudci najíst, bude k souzeným shovívavější.

Studie, která měla potvrdit hypotézu o vlivu glykemie, hladiny glukózy v krvi, a dalších vnějších faktorů na rozhodování soudců, vyšla v kvalitním (srov. údaje o citovanosti) časopise Proceedings of the National Academy of Sciences of the USA, doprovozená podrobným rozborem metodologie. Prošla recenzním řízením, jejím hlavním autorem je profesor Shai Danziger z kvalitní (205. nejlepší na světě podle TopUniversities.com) Tel Aviv University a jako editor se pod ni podepsal „ekonomický nobelista“ Daniel Kahneman.

Takové síle autorit se těžko čelí, i když výsledky zní neuvěřitelně: až budete chtít pustit na podmínku, doufejte, že se váš případ soudci dostane na stůl po snídani nebo po obědě, hladoví soudci zamítají žádosti o propuštění téměř nekonečněkrát častěji než najezení.

„Zjistili jsme, že procento příznivých rozsudků postupně klesá v průběhu každého pracovního bloku z přibližně pětašedesáti téměř až k nule, aby se po přestávce náhle vrátilo nazpět k pětašedesáti,“ shrnují autoři.

Všichni už vědí, že vědci prokázali, že

Je možné, aby průměrný soudce každé ráno schvaloval žádosti o snížení trestu dvěma třetinám šťastných trestanců – a po dvou hodinách práce začal všechny odmítat, aniž mu došlo, co se děje? Každý soudce v Izraeli navíc předsedá malé porotě složené z kriminologa a sociálního pracovníka – je možné, že i je po dvou hodinách práce hlad nebo únava oslepí natolik, že souhlasí s mechanickým zamítnutím čehokoli, co komisi přijde pod ruku?

Autoři studie si tváří v tvář svým výsledkům tyhle otázky nekladou. Jejich závěr zjevně neudivil ani recenzenty z časopisu americké Akademie věd; možná byli právě po snídani všichni, kdo měli s textem co do činění.

Výzkum se dostal jako novinka – vědci prokázali – do médií a coby argument do stovek dalších odborných textů (Google Scholar uvádí 638 citací): „domnělý důkaz iracionality soudců byl citován ve stovkách textů napříč ekonomií, psychologií a právní vědou,“ shrnuje ve svém blogu Tom Stafford z Sheffieldské univerzity. Než si ho otevřete, abyste lokalizovali zakopaného psa, zastavme se ještě na pár odstavců u výzkumu samotného. Co měl vlastně zjišťovat?

Jak rychle dojde soudci šťáva

Podle teorie „vyčerpávání ega“ má člověk omezené psychické zdroje, které potřebuje k sebeovládání nebo rozhodování. Seberegulace podle zastánců této hypotézy funguje podobně jako sval, takže se při námaze unaví – což může vést třeba k větší tendenci porušit dietu. Jako celek je teorie spekulativní, nicméně ve velmi obecné rovině zřejmě platí – unavení se skutečně rozhodujeme jinak než čerství. Podle některých hypotéz přitom hraje zásadní roli i glykémie, tedy hladina energie v krvi.

Ve světle takových úvah by vypadalo logicky, kdyby čerstvě najezení soudci s vyšší glykémií rozhodovali soucitně – a jak by dostávali hlad, začínali by odmítat víc a víc žádostí, aby se jimi nemuseli příliš zaobírat a zároveň neudělali chybu a nepustili někoho, kdo má zůstat za mřížemi.

Vědci proto deset měsíců sbírali data o více než tisícovce rozhodnutí osmi zkušených soudců. Každý z nich společně s dvojicí asistentů rozhodoval o žádostech vězňů o podmínečné propuštění nebo jinou změnu trestu. Komise zasedaly celý den, s přestávkami na dopolední svačinu a na oběd. Vědci porovnávali, jestli před přestávkami a po přestávkách budou rozhodnutí mírnější – a dospěli k onomu překvapivému výsledku (viz graf).

Neuvěřitelná čísla

Závěr nezměnily ani další analýzy, které braly v úvahu i závažnost trestné činnosti odsouzeného, jeho pohlaví nebo etnicitu. Autoři zdůrazňují, že mají data pouze o vyšší míře rozhodnutí ve prospěch odsouzeného – a na základě studie nelze určit, jestli za ní stojí zvýšení glykémie, odpočinek během přestávky, lepší nálada nebo něco úplně jiného.

Vzhledem k velikosti efektu by se ovšem dalo uvažovat snad jedině o konzumaci drog. Pokud vám rozdíl (z pětašedesáti procent na nulu kvůli dvěma hodinám bez jídla!) nepřipadá absurdní už z hlediska zdravého rozumu, holandský psycholog Daniel Lakens ve svém blogu jeho absurditu rozebírá statisticky. Spočítal, že předkládané výsledky odpovídají Cohenovu d rovnému dvěma. Takové hodnoty se ale v psychologii téměř neobjevují; podobných výsledků dosahujeme jen u závěrů, které jsou docela zjevné – například „verdikt poroty jako celku obvykle odpovídá počátečnímu přesvědčení většiny jejích členů“ (d=1,62), píše Lakens.

Zjednodušeně: „Cohenovo d“ měří velikost vyzkoumaného efektu. Pokud získáme nějaké výsledky v podobě odlišnosti dvou hodnot, podle jeho velikosti určujeme, jestli se takové dvě hodnoty liší hodně, nebo málo. Velikost efektu onoho vyčerpání ega, které se autoři snažili prokázat, se přitom odhaduje na přibližně 0,2 (pokud vůbec existuje). d>0,5 už považujeme za úspěch (odpovídá třeba účinnosti nejběžnějších léků na spaní – a polovinu z toho ještě tvoří placebo) a d>0,8 bychom ještě dlouho slavili.

Máme to srovnané

V čem tedy vězí problém?

Krátce po původním výzkumu publikoval časopis i kritický dopis izraelsko-americké dvojice soudců, kteří zmiňují hned několik zásadních opomenutí:

  • Soudci během jednotlivých pracovních bloků oddělených přestávkami typicky zpracovávají balík žádostí z jednoho konkrétního vězení. A obvykle je dostávají seřazené tak, že na vrchu jsou spisy od advokátů a dole žádosti psané samotnými vězni. Žádosti sepsané advokátem přitom mají násobně vyšší šanci na úspěch (35 % oproti 15 %).
  • Někteří advokáti k soudu přinášejí balíčky žádostí všech svých klientů najednou – a často je řadí od té nejlepší po ty nejhorší, snad aby soudce na začátku dobře naladili.
  • Autoři výzkumu smísili dohromady odmítnutí žádosti odsouzeného a její odložení o měsíc – s odůvodněním, že obě rozhodnutí znamenají, že odsouzený zůstane ve vězení. Pokud by výzkum byl jinak v pořádku, můžeme si představovat hladového soudce, který rozhodnutí před obědem odloží na později, místo aby je zamítal. Výzkum ale v pořádku není.

Autoři původní studie ve své odpovědi na kritiku uvádějí, že data prokazují rozdíl v rozhodování soudců před přestávkou a po přestávce i po provedení nové analýzy, která tyto okolnosti bere v úvahu. Konkrétní čísla už ale neuvádějí – nicméně pravděpodobně jsou násobně menší než ta původní.

Co se ještě dá stihnout?

Příběh izraelských soudců tím ale nekončí. Rok 2016 přinesl kritiku německého psychologa Andrease Glöcknera. Ten k uvedeným argumentům přidává ještě jeden: vliv organizace času. Už autoři původní studie ukázali, že vyhovění žádosti trvá delší dobu než její zamítnutí. Pokud soudce může ještě před otevřením spisu třeba podle jeho tloušťky nebo názvu dopředu odhadnout, co je pravděpodobnější, možná si složitější vyhovění některé žádosti nechá až na dobu po přestávce, přestože „spis k zamítnutí“ by zpracoval už před ní. Nebo prostě spisy prohodí – takže si ten „k vyhovění“ odsune až na dobu po jídle, zatímco ten „k zamítnutí“ zpracuje mimo pořadí ještě před přestávkou.

Glöckner pomocí matematického modelování ukázal, že pokud by takový soudce odhadoval (byť nepřesně) dobu potřebnou k vyřešení každé z žádostí a choval by se „racionálně“ – tedy se snažil co možná nejlépe zaplnit dobu zbývající do přestávky a „příliš dlouhé“ žádosti odsouval až na dobu po ní – vedlo by to k výraznému poklesu úspěšnosti žádostí před pauzou a na konci dne. Jen proto, že by ty nadějné soudce nechával na dobu po svačině, bez jakýchkoli dalších vlivů.

Velká a malá pravda

Co z toho plyne za poučení? Jestli soudci podléhají svému hladu a žádosti odsouzenců házejí před obědem rovnou do koše, nevíme. Různých vlivů, které od sebe na základě zjištěných dat neumíme odlišit, je tolik, že neodporují ani hypotéze, podle které by naopak byli soudci třeba líní po jídle a vlídnější naopak v době, kdy mají hlad.

Ve všech případech ale bude nejspíš platit, že půjde o velmi malý efekt. A malými efekty je psychologie zaplavená. Ztloustneme, pokud si každý den před spaním dáme kávovou lžičku mléka? Výzkum na dostatečně velkém vzorku lidí by nejspíš ukázal, že i ta lžička na tloustnutí nějaký vliv má – nicméně nesmírně malý. Podobně malými efekty se honosí mnohé studie o efektivitě práce a přínosu toho nebo jiného cvičení, semináře, relaxace nebo potravinového doplňku.

Je dobré si připomínat, že pokud „vědci prokázali“ zaručený přínos nějaké obskurní metody, bez údaje o velikosti toho přínosu taková informace nemá žádné využití. I s tou glykémií to bude nejspíš pravda: člověk k rozhodování energii opravdu potřebuje a některé studie její vliv prokázaly. Bude to ale tak malá pravda, že na čokoládovém dortu před každým důležitým rozhodnutím byznys prostě nepostavíte.

Zároveň je zdravé si připomínat, že se chyba může vloudit i do výzkumů, které působí důvěryhodně – a ničemu nevěřit, pokud se to nepodařilo replikovat. Poznatky behaviorální ekonomie a manažerské psychologie jsou náchylné k statistickým lapsům, které pravdu obracejí naruby.

Závěry studií říkají, že byste se měli rozhodovat po jídle, abyste využili vyšší glykémii – a také, že byste se po jídle rozhodovat neměli, protože trávíte. Rozhodnutí zůstává na vás.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
2
+

Sdílejte

Diskutujte (2)

Vstoupit do diskuze
Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl píše a překládá o vědách, jejichž název má aspoň deset slabik, zejména pokud se točí kolem mozku, myšlení, psychologie, neurověd, medicíny… nejraději má psychoneuroimunologii. Ve volném čase... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo