Zázraky se dějou

Bude poledne. Obyvatelé Neratova, vesnice u polských hranic v Orlických horách, šlapou do kopce ke kostelu. Scházejí se k modlitbě. „Anděl Páně zvěstoval Panně Marii…“ Stojím vzadu, mezi holými kamennými zdmi kostela a pozoruju prosklenou střechou nebe.

Skleněná střecha ve tvaru kříže podepřená dřevěnými trámy, prosté zdi z neomítnutého kamene a silueta Panny Marie, která se vznáší pod stropem mezi skleněnými křídly andělů – tak dnes vypadá kostel, který se stal symbolem neratovského zázraku. Když tu stojíte, je to zážitek. Připadáte si tak nějak blízko nebe.

Zmrtvýchvstání

„Opravdu je to místo zázraků,“ rozhlédne se farář Josef Suchár, když se lidé rozejdou. „V noci, když jsou na nebi mraky a v kostele se rozsvítí, obtiskne se světelný kříž na oblohu.“

Před revolucí pracoval ve fabrice, na kněze ho vysvětili tajně v roce 1986. Státní bezpečnost uvěřila, že jde na faru opravovat elektřinu. Od dětství jezdíval na tábor do Klášterce nad Orlicí. Když v roce 1987, už jako vedoucí, chystal orientační běh, zabloudil k ruině neratovského kostela. Začal se před ním modlit. „Tehdy jsem sobě i Bohu slíbil, že udělám všechno pro to, aby se tady jednou zase konaly bohoslužby.“

Poutní barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie zasáhla v roce 1945 střela vypálená vojákem Rudé armády. Shořelo, co mohlo. Němci byli vysídlení a vesnice pustla. V časech největší slávy v Neratově žilo tři a půl tisíce lidí, v roce 1989 vedle chalupářů zbývali jen dva stálí obyvatelé. Kostelem bez střechy prorůstaly stromy.

Příležitost vyplnit, co slíbil, Josef dostal dřív, než tušil. Po revoluci se přihlásil u hradeckého biskupa Karla Otčenáška, který mu postupně svěřil do správy jedenáct farností v Orlických horách. Roku 1991 na louce před neratovským kostelem sloužil první mši. „Dovnitř jsme nemohli. Kymácely se trámy a padaly kameny. Nejdřív jsme museli sehnat peníze na horolezce, aby zajistili vršek. Pak jsme mohli začít vyklízet. Šílená akce, ale krásná. Dali jsme sem pásové dopravníky a vyváželi sutiny, děcka jezdila s malými trakaři,“ líčí s takovým zaujetím, že mám pocit, že jsem v roce 1992 s ním. Pracovalo se čtrnáct dní, končilo až kolem půlnoci, den před mší. „Potřebovali jsme dostat pásový dopravník ven, ale zašprajcoval se ve vchodu, už jsme byli úplně vyždímaný. Zrovna šli kolem chlapi z hospody, chalupáři, a když viděli, jak se tu mordujem, chopili se toho. Pravda, slova, co používali, pro kostel vhodná nejsou,“ směje se farář, „ale vytáhli to ven.“ V noci přišla bouřka a kostel vypláchla. „Ráno vysvitlo sluníčko a kostel byl vymydlenej.“

Po šestačtyřiceti letech se v jeho zdech sloužila první mše, pod širým nebem. Sjeli se lidé z okolí. Kdo to místo znal, těžko se bránil dojetí. Za komunismu byl na kostel vydán demoliční výměr. „A najednou svitla naděje, že to všechno neskončí. Že se zachrání.“

Kněz se rozhodl poutní místo obnovit a vrátit do vesnice život. Pro nápad nadchnul rodiny Němcových a Malíkových, kteří se v Neratově s dětmi – vlastními i kupou dalších v pěstounské péči – usadili. Josef Suchár do Neratova přiváděl lidi, kteří jinde těžko nacházeli uplatnění. Přicházeli bývalí vězni, lidé bojující se závislostí i lidé bez domova, hendikepované děti i dospělí. Časem se ukázalo, že soužití všech dohromady možné není, a tak se Neratov stal útočištěm těch nejslabších: lidí s lehkým a středně těžkým mentálním postižením. Právě oni společně s farářem a pěstounskými rodinami vesnici vzkřísili.

Chalupáři novinky přijímali s rozpaky. „Za minulého režimu žili postižení pozavíraní v odlehlých ústavech. Nikdo s nimi neměl zkušenost. Někteří se báli, jestli jejich nemoci nechytnou.“ Dneska chodí děti chalupářů na besídky školáků z neratovské speciální školy, pořádají spolu drakiády a nikoho nenapadne dělat rozdíly.

Neratov (a okolí)

Na procházku zázrakem

Nekřesťanská tržba

Přijíždím do Neratova den po Velikonocích. „Rekreační chatu jsme měli do včerejška plnou, zrovna se uklízí. V hospodě jsme na Velký pátek utržili dvacet tři tisíc, to je skoro nekřesťanské, že?“ vítá nás Antonín Nekvinda, farářův bratranec, ve Sdružení Neratov dělá posledních pět let ekonomického manažera. I on jezdil na tábory do Klášterce, i v dobách hlubokého socialismu byly vedené ve skautském duchu. „Měli jsme zakázanou větu: Mně je to jedno. Byli jsme učený, abychom se ke všemu nějak postavili,“ vzpomíná. „A ta druhá zakázaná?“ zkouší ho farář Suchár. „Mně se nechce, za to se chodilo pod studenou sprchu.“ Antonín Nekvinda byl deset let generálním ředitelem České pojišťovny na Slovensku, dneska vlastní makléřskou firmu, většinu energie ale věnuje Neratovu. Je mu jednapadesát a v jeho životě tak nějak přirozeně přišla fáze, kdy se rozhodl obchodní zkušenosti zúročit na „druhém břehu“. „Je to legrační v tom, že máte stejné tabulky na byznysplán, akorát že v pojišťovně bylo v záhlaví milionů Sk a tady není nic,“ směje se. „Připomíná mi to podnikání v 90. letech, žádné štáby a struktury, tady u stolu něco řeknete a za hodinu se to může dít. Má to švunk.“ I pro Českou pojišťovnu pracoval rád. „Neodcházel jsem jako vyčerpanej manažer, byla tam i legrace.“

Sdružení Neratov dávno není malý podnik. Má 184 zaměstnanců, 143 z nich s nějakým druhem postižení. A čísla pořád rostou. Ve vesnici žije trvale asi šedesát lidí, pětadvacet z nich v chráněném bydlení se sociální péčí, další sem dojíždějí za prací. Postižení pracují v týmech pod dohledem zdravých vedoucích a asistentů: v penzionu, hospodě, prádelně, kuchyni, obchodě nebo zahradnictví. Starají se, aby poutníci a turisté, kterých ročně do Neratova zavítá pětadvacet tisíc, měli komfort – a důvod se vracet.

Po okolních obcích jsou rozeseté chráněné dílny, v Bartošovicích keramická, košíkářská, šicí, tkalcovská a tiskařská. V Žamberku provozují neratovští bufet v léčebném ústavu i prosperující dílnu, kde ve čtyřhodinových směnách montují součástky pro Siemens. Nová montážní dílna se letos v dubnu otevřela taky v Králíkách.

Velkou radost dělá neratovským jejich speciální škola, chodí do ní patnáct dětí. „Když tam přijdu a přitočí se ke mně malý kluk, autista, a podá mi ruku nebo mě obejme, považuju to za vyznamenání. Říká se, že tyhle děti poznají, jestli nejste úplnej vůl,“ říká manažer Nekvinda.

Někam patřit

Většina příchozích si do Neratova kromě zdravotního hendikepu přináší i životní útrapy. Třeba Láďa, místní kuchař. Táta ho řezal tolik, že má dodneška velké potíže s řečí. Spousta hendikepovaných přišla s exekucí. Asistenti jim pomáhají řešit splátky i vyřizovat osobní bankroty. „Tihle lidé jsou strašně zranitelní a proti nim stojí celá mašinérie vysokoškolsky vzdělaných profesionálů, jejichž cílem je vyždímat ze slabých peníze,“ zlobí se farář Suchár.

Máme namířeno do hospody, když potkáme Jiřinu. „Dobrý den,“ mává z dálky. V Neratově zdraví všichni všechny. „No, Jiřino, co ta cigareta?“ kárá ji naoko pan farář. „To jen občas,“ kaje se naoko Jiřina. Žije tu snad dvacet let. Trpí schizofrenií, přišla čerstvě plnoletá. Když nevezme správně léky nebo přijde nějaký výkyv, není to s Jiřkou jednoduché. Zvlášť začátky byly krušné – to se třeba o půlnoci vypravila se svíčkou do seníku zkontrolovat, jestli mají koníčkové dost sena. „Dávno sem patří, má tu domov,“ usmívá se farář. „Poslání poutního místa v Neratově je, že nikdo není zbytečnej, že to jde dělat i s lidmi, kteří na to sami nestačí. Tady jsou lidé s hendikepem nositeli nového života, vděčíme jim za to, že Neratov existuje.“ Josef považuje za důležitý úkol svého kněžství pomáhat jim žít naplno.

Práce se tu najde pro každého, kdo pracovat chce a jen trochu může – s respektem k jeho omezením. „Třeba člověk se sociální fobií, pro kterého je nepředstavitelné chodit mezi lidi, dostane práci na doma, kde ji perfektně vykonává,“ zmiňuje Antonín Nekvinda. Obchodní příležitosti hledá všude. Na Velikonoce se v Neratově napeklo a prodalo šest set mazanců a pomlázek, o Vánocích tisíc vánoček. „Zvládneme toho hodně. Říkám obchodním partnerům: pojďme se bavit o tom, co potřebujete.“ Spousta firem řeší nakynuté archivy. „Stačí říct. Přijedeme, naložíme, postavíme k tomu naše chlapce s Downovým syndromem, neumějí číst, takže ochrana osobních údajů zajištěná. Skartujeme, šoupneme do peletek, vyjede kód, dáme potvrzení a je hotovo.“

V hospodě

„Tak co tomu říkáte?“ rozhlédne se manažer Nekvinda po černobílém interiéru nově zrekonstruované hospody. „Teď si myslíte, že jste v Praze, že?“ vtipkuje. „Kam se hrabe Praha,“ odtuším se smíchem. „No, to je řeč. Snažíme se spolupracovat s mladými designéry a architekty, i se studenty, a obyčejně se to líbí. Snad bude i chutnat.“ Dám si kuskus se zeleninou a domácím sýrem, můžu doporučit.

„Dobrej fór byla akce Mikuláš,“ nadhodí nad fazolačkou farář Suchár. Tři roky, září co září, chystali v Neratově jednomu obchodnímu řetězci pytlíky s uhlím pro zlobivé děti. „Navezli nám sem třicet pět metráků uhlí a naši lidi na kuchyňských digitálních vahách s přesností na gramy plnili balíčky. Já tam radši moc nechodil, všichni byli černí od hlavy až k patě,“ vykládá Antonín.

Josef Suchár

Je římskokatolický kněz, prezident Diecézní charity Hradec Králové, farář v Neratově a člen Rady Sdružení Neratov. Pracuje také jako biskupský vikář pro diakonii. Vyučil se elektrikářem, před revolucí pracoval patnáct let v továrnách Zetor, Transporta a Kovopodnik. Na kněze byl tajně vysvěcen roku 1986.

Antonín Nekvinda

Vystudoval technickou kybernetiku. V roce 1991 nastoupil do České pojišťovny, roku 2000 se stal jejím generálním ředitelem na Slovensku. V roce 2010 z pojišťovny odešel a založil vlastní makléřskou společnost. Ve stejném roce začal pracovat pro Sdružení Neratov. Vede také sociální podnik Anpora, který nemocným a seniorům půjčuje zdravotní pomůcky, a občanské sdružení PONS 21, které pomáhá chudým a hendikepovaným, právě dokončuje stavbu školy v Indii.

Když se ptám, jestli se atmosféra v Neratově nějak liší od okolních vesnic, na chvíli se zamyslí. „Lidi většinou překvapí, jak to tady žije, pořád je tu šrumec.“ Koná se tu divadelní festival, jarmarky i poutě, kostel hostí koncerty, hospoda zase besedy.

V červenci přibude další vážný důvod, proč se do Neratova vypravit: začne se tu vařit pivo. Pan farář po obědě spěchá na stavbu, na dnešek připadá kontrolní den. „Sehnali jsme sládka se čtyřicetiletou praxí a podařilo se nám získat úvěr v bance. Stavba vyjde na sedm milionů, technologie na další čtyři a půl,“ vypočítává Antonín. „To není málo,“ zhodnotím. „Není. Takže musíme vařit pivo. Děláme sociální podnikání, ale to je taky podnikání. Když se budete bát jít do rizika, neuspějete. Nechceme spoléhat na granty. Dokud nedosáhneme udržitelnosti, půjdeme po tom, budeme vymýšlet co dál. Věříme, že pivovar bude jeden z našich pilířů, minipivovary teď jedou,“ nezapře duši obchodníka.

V Neratově se ale nezapomíná ani na křesťanské tradice. „Snažíme se dbát, aby se v neděli nepracovalo nebo aby se dělalo jen, co se musí. Lidé by se měli zastavit, odpočívat, ať člověk věří, nebo nevěří, je to moudrost věků. Někteří s tím mají potíž, třeba náš provozní v hospodě se schovává a tajně dělá účetnictví, nedokáže vypnout. Já mu říkám: koukej radši na pohádky.“

Pošli to dál

Když z Neratova odjíždím, vracím se v myšlenkách pod prosklenou střechu kostela a myslím na slova faráře Suchára. „Když jsme tady začínali, pomáhala nám německá charita, děkovali jsme jim a oni na to: až se postavíte na nohy, pomozte někomu dalšímu.“ I proto dnes neratovští pomáhají stavět školu v Indii. „Když naši hendikepovaní přišli se svým asistentem, že by chtěli finančně podporovat pár indických školáků, bylo to pro mě obrovský pohlazení. Za to jsem strašně vděčnej.“

Se stejným zanícením jako o věcech duchovních mluví farář o těch ryze praktických. Sám v Neratově přikládá ruku k dílu, kdykoli je třeba. Nemohla jsem se nezeptat na jeho bagr. „Chcete se podívat?“ zablýskne se mu v očích. Otevírá dveře kostela: „Tamhle stojí můj bagřík. Teď jsem se strašně dožral, protože mi na pivovaru zvorali nějaké práce, tak jsem si musel udělat radost a koupil jsem autojeřáb, takovou starou rachotinu, ale já tu Tatru mám strašně rád.“

Příští rok oslaví energický kněz šedesátku. „Nemocné lokty mi nedovolí pracovat s krumpáčem. Takže když chci dělat s našima, potřebuju nějakou techniku. Aby mě brali, musím dělat něco pořádnýho. Je to taková moje úletová realizace. A mám hodnýho pana biskupa, který mi to toleruje.“

Vyšlo v květnovém čísle časopisu Finmag. Fotografie Marta Wojciechowska a Šárka Šimková