Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Politika je horší než obchod

V byznysu se bez důvěry a spolupráce dlouhodobě neobejdete. Zato v politice…

Politika bývá přirovnávána k obchodu. Zejména v systému poměrného zastoupení, kde strany jsou závislé na koaličních partnerech, na tolerantní opozici, anebo aspoň na spolupracujících přeběhlících. Směňují se nejen programové cíle, ale také funkce v čele ministerstev a dalších státních institucí, bez kterých své plány neprosadíte.

V obchodu, na rozdíl od (české) politiky, ale platí ustálená pravidla, která počítají s určitou mírou důvěry. Bez nich by to vypadalo třeba takto: Zákazník přijde do krámu a chce koupit lahev vína. Když si ji vybere, chce si prohlédnout vinětu. Obchodník ale lahev s vínem odmítne vydat. Žádá nejdřív peníze. Na to zákazník odmítá přistoupit. Oba se začnou hádat…

To je vlastně obraz české politiky, ve které chybí elementární důvěra a mnohdy také ustálená pravidla, chcete-li zvyklosti. Není divu, když tato pravidla (ústavní zvyklosti) označuje prezident země za „idiotské“ a ohání se „tvůrčím“ výkladem ústavy.

Prosperující politika?

Francis Fukuyamanapsal v roce 1995 knihu Trust: The Social Virtues and the Creation of Prosperity (Důvěra. Sociální ctnosti a stvoření prosperity). Americký filozof japonského původu v ní upozorňuje, že prosperitu a konkurenceschopnost států ovlivňuje důvěra a kooperativní chování (jednotlivců, skupin, byznysmenů i politiků) založené na sdílených normách (i těch nepsaných). Autor píše, že Spojené státy, Japonsko a Německo dosáhly po válce prosperity právě díky tomu, že byly společnostmi, které ctily dohodnutá pravidla.

Poměřováno Fukuyamovou tezí, by si Česko nemělo stát kdovíjak skvěle. Vždyť v této zemi se nectí ani principy zakotvené v nejvyšší normě – v ústavě.

Česká ústava platí už čtvrtstoletí. Přesto se dohadujeme na tom, co je v ní vlastně napsáno. Co kdo může a co nemůže. Co je dovoleno a co zakázáno.

Pamatujete, jak se Bohuslav Sobotka chystal podat v květnu demisi? Miloš Zeman, natěšený, že se lehce zbaví nechtěného premiéra, tehdy pravil, že demise premiéra neznamená demisi vlády a chystal se odvolat jen Sobotku. Ústavní právníky tím nadzvedl ze židlí. Nakonec si zmatený Sobotka demisi rozmyslel a záležitost usnula.

Půl roku nato se prezident vytasil s dalším tvůrčím příspěvkem k výkladu české ústavy. Upozornil, že může nechat řídit zemi celé čtyři roky vládu, která nezíská důvěru Sněmovny.

Česká ústava přitom předpokládá, že se strany nedohadují jako zákazník a obchodník ve zmíněném případu nákupu vína, ale postupují v dobré víře a respektují principy parlamentní demokracie. Jejich podstatou je, že vláda se uchází o důvěru Sněmovny a je pod její kontrolou.

Zeman na to pohlíží jinak: Nač usilovat o důvěru (nebo aspoň toleranci) Sněmovny? Stačí přece, když vládě a premiérovi („milému Andrejovi“) důvěřuje prezident, který má mandát od lidu.

Později, po kritice právníků, prezident ubral, svůj výrok označil za „hyperbolu čili nadsázku“. Opravdu nadsázka? Vždyť Zeman tenhle výklad už testoval – v roce 2013, kdy půl roku nechal řídit stát vládu svého oblíbence Jiřího Rusnoka, která důvěru nezískala. Nadělil si ji poté, co padl kabinet Petra Nečase.

Jistě, byla to v podstatě úřednická vláda, jejímž úkolem bylo dovést zemi k volbám. Tentokrát ale prezident připouštěl stejný postup u chystané neúřednické a stranické vlády Andreje Babiše. Co víc, vítězi voleb nestanovil podmínku, kterou vyžadoval před čtyřmi lety – 101 (notářem ověřených!) podpisů.

Znáte snad nějaký jiný evropský stát, kde je možné, aby jmenovaní členové vlády obsadili premiérský úřad i ministerstva a řídili je bez důvěry, aniž se ten, kdo to má v popisu práce, staral o nápravu?

I za důvěru (toleranci) se platí

Absurdní nákup vína, popsaný v úvodu článku, se nakonec uskuteční, byť se zprvu může jevit jako neřešitelný. Dá se to předpokládat, protože jak zákazník, tak obchodník na něm mají zájem. A tak, ač jim to dá zabrat, se nakonec domluví na souběžné směně – z ručky do ručky.

Politika je komplikovanější než nákup vína. Také strany ale mají zájem na tom, aby se domluvily. Některé jsou natěšené na vládu a na ministerské sesle, jiné se zase obávají, že by je voliči v předčasných volbách vytrestali a další kampaň zruinovala jejich finance. Proto se spokojí s pohodlnými křesly v opozici.

Za několik měsíců horké hlavy vychladnou a dnes neřešitelná situace se bude jevit úplně jinak. Babiš zaplatí (kompromisy) za důvěru, nebo toleranci a jedno, anebo druhé dostane.

Jinými slovy: Opoziční vlci (aspoň někteří) se nažerou a Babišova kobliha zůstane celá.

Pavel Jégl

Pavel Jégl

Před listopadem 1989 vystudoval automatizaci a robotiku na ČVUT. Psal do samizdatu a do šuplíku. Po volbách v roce 1990 zastupoval ve Federálním shromáždění Občanské fórum. Poté absolvoval stáž v USA a dvě desítky let pracoval... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK