Deset důvodů, proč nejít k volbám

Máte pocit, že je to cirkus, na kterém se nechcete podílet? Dokud nemáme volební povinnost, tak nemusíte. Nabízím pár argumentů, proč volit nevolení.

1. Co kdyby si to řekli všichni

Začneme tím nejdůležitějším a voliči zároveň nejméně oblíbeným: jeden hlas nic nezmění. Jakákoliv protiargumentace se vždycky začne stáčet stranou. Přijdou apely na občanskou zodpovědnost a klasická otázka: Co kdyby se takhle rozhodli všichni? Reálně se ale s tímhle argumentem nikdo nevyrovná: v desetimilionovém státu je váš jeden hlas k ničemu. Pro demokratické volby jste jen jedno zrnko písku v poušti. Takže – co kdyby si to řekli všichni a nikdo k volbám nepřišel? Odpovídám: kéž by. A kdyby naopak k volbám přišlo o milion lidí víc? Na to najdete odpověď níže.

2. Nechci vaši svobodu

Nechci skrz politická rozhodnutí žít na náklady ostatních. Nechci vůbec rozhodovat o životech ostatních. Jsme svobodní lidé a každý má právo se svým životem nakládat, jak uzná za vhodné (samozřejmě za předpokladu, že neubližuje ostatním). Nechci dát svým hlasem mandát nikomu, kdo by škodil ostatním – uvaloval na ně další a vyšší daně, zakazoval jim létat letadlem na dovolenou, zdražoval jejich guilty pleasure obědy v mekáči, posílal jejich děti na vojnu a tak dále.

3. A vy mně nechejte moji

Snad ještě víc nechci, aby ostatní rozhodovali o mně. A podle mého názoru pořád platí: nedělej ostatním to, co nechceš, aby oni dělali tobě. Neočekávám, že když nepůjdu volit, tak se hned v pondělí všichni probudí a Stát zavře krám. Stejně tak jako má jeden hlas minimální dopad na výsledek při volbě, má ji samozřejmě i při nevolbě. Stát tady pořád bude a pořád bude mít víc síly než já, a tak mi nezbyde než se mu podřídit. Alespoň po těchto volbách. Nechci se ale podílet na jeho činnosti víc, než mě nutí.

4. Ne mým jménem

Pokud jdete volit, pak na nějaké (byť třeba pasivní) úrovni akceptujete demokratický systém a jeho výstupy. V neděli to nějak dopadne – vyhrají ti, kteří chtějí víc mých peněz a víc moci nad mým životem. Jestli se budou jmenovat tak nebo onak, je mi docela jedno. Nevolení mně osobně přináší krásný klid mysli. Po oznámení výsledků, nebudu muset psát statusy o emigraci. Po prezidentské volbě příští rok nebudu muset veřejně prohlašovat, že se stydím za svého prezidenta. Mně je totiž úplně jedno, kdo je prezident, nijak se s ním neztotožňuji. Nechci ani házet prázdný papír do urny, protože potom bych cítil, že jsem na tu hru přistoupil, že jenom v mezích zákona vyjadřuju vzdor. 

5. Vyberu si sám

Jsem pro vysokou ekonomickou i osobní svobodu jednotlivce. Potom mám potenciální volbu jednoduchou, protože můžu rovnou vyřadit přes 90 procent hlasovacích lístků. Ostatní jsou z mého pohledu postaveni před prakticky nemožné rozhodnutí – zásadním problémem demokracie je totiž nutnost zkomprimovat celý svůj světonázor do jednoho hlasovacího lístku. Nikde jinde není člověk nucen přistoupit na tak stupidní obchod. V supermarketu není připraveno deset naplněných košíků, ze kterých bych si musel jeden vybrat. Je tam stovka regálů plných zboží a já si sám poskládám, co skutečně chci.

Mimo to jsme nuceni ve volbách hlasovat o problémech, které se teprve objeví. Nemůžeme vědět, jak se politici zachovají při jejich řešení a nelze to ani dost dobře odhadnout.

Aktuální číslo Finmagu

CO V NĚM TAKY NAJDETE

VŘSD. Velký říjnový socialistický debakl

Alternativní historie z pera ekonoma Pavla Kohouta. V roce 1918, po rudém převratu, jsou uprostřed Ruska zmítaného občanskou válkou nejdisciplinovanější vojenskou silou československé legie. Jaký bude svět, až potřou bolševika a car Mikuláš se vrátí na trůn?

---

Volby bez patosu

„Dejme tomu, že se vám poštěstí mezi kandidáty vybrat toho nejslušnějšího. Dejme tomu, že ho žraloci v oblecích nesežerou na prvním zasedání Sněmovny. Nakonec se ale ukáže, že slušnost nenahradí program, neudělá z imigrantů oblíbené sousedy, nezreformuje Unii a eurozónu, nezpomalí změny klimatu. To může zařídit jen politika,“ píše Michal Kašpárek.

Potřebuju Finmag

6. Na velikosti sice záleží, ale zlo je zlo

Kdybych si já osobně musel v těchto volbách vybrat, vybral bych si stranu, která se nedostane do Parlamentu, ani kdybych jí přivedl dalších deset tisíc voličů. Taková činnost mi nedává moc smysl. Bylo by to podle zastánců volení vážně o tolik lepší než nehlasovat vůbec?

A pokud bych se tedy měl rozhodovat mezi stranami, které ve volbách mají reálnou šanci uspět, dostal bych se nezbytně k problémům uvedeným výše. Každá strana chce někomu pomoci – ostatně z těchto míst se rodí její elektorát – ale zároveň bude každá někomu škodit. A na tom se odmítám podílet. Pro mě je menší zlo pořád zlo.

7. Bez ideologie

Máme vůbec nějakou stranu, která by chtěla při řešení problémů aplikovat nějaký konzistentní přístup? Snad kromě Svobodných a komunistů nevidím žádnou, která by měla všeobecně daný pohled na svět. Všechno ostatní jsou ad hoc strany. Kam vítr, tam plášť. Nedokážu na základě jejich programu často ani odhadnout, jak se zachovají, pokud se objeví nějaký nový problém. To, co strany nabízejí, není z mého pohledu program, ale jen odpovědi na několik vybraných otázek.

8. Slibem nezarmoutíš?

Potom je tu ještě taková drobnost – historie poměrně přesvědčivě ukazuje, že jedna věc je, co politici říkají (a speciálně před volbami), a úplně jiná věc, co reálně dělají. Kolik už jsem zažil slibů, které „nebyly postaveny na reálných ekonomických základech“. Někteří politici už jsou o krok dál a ani nezastírají, že lidem prostě jen říkají, co chtějí slyšet. Nedává mi smysl skočit zase na lep a pak se čtyři roky divit.

9. Moje každodenní politika

Jedním z hlavních argumentů militantních voličů proti lidem, kteří nechtějí volit, je jejich údajná pasivita. To bezpochyby může platit pro určitou část nevoličů, ale neplatí to pro všechny. Sám za sebe můžu zodpovědně říct, že mě dění kolem zajímá velmi (a stejně jsou na tom i moji známí s podobným přístupem k volbám). Troufám si totiž říct, že je to ve skutečnosti přesně naopak. Mnohem efektivnější než odvolit a pasivně čekat, že o mě bude čtyři roky postaráno, mi připadá aktivně se starat o svůj blahobyt a o okolí, které dokážu změnit. Pilně pracovat, rozjíždět vlastní projekty, organizovat akce – to vše má větší smysl a dopad na ostatní než sledovat každou neděli OVM, abych jednou za čas mohl odvolit.

Mimo to házet lístek do urny není jediný způsob, jak volit. Volím každý den jinak – tím co dělám a za co utrácím peníze. Volím pro kvalitní potraviny místo šmejdů, protože si kupuju kvalitní potraviny. Někdo jiný si koupí salám z mouky a pak protestuje proti dvojí kvalitě potravin. Mně dává větší smysl si rovnou koupit to, co chci. Volím proti státnímu poskytování železniční dopravy tím, že jezdím autobusem nebo si půjčuju auto. Až budu posílat děti do soukromé školy, budu volit proti státnímu školství. Dává mi to mnohem větší smysl než hodit někomu hlas a pak nadávat, že se zase nic nezměnilo.

Ano, určitě existuje skupina pasivních lidí, kteří nemají zájem o politiku ani o dění kolem. Ale myslíte, že kdyby k volbám přišlo o milion těchhle lidí víc, nějak zásadně by se změnily výsledky? A kdyby, změnily by se k lepšímu? Dost o tom pochybuju. Prostě by rozdělili svoje hlasy podobným způsobem jako současní voliči. Změna několika křesel v parlamentu na jednu nebo druhou stranu nehraje ve směřování Česka zásadní roli. Ale politici by mohli hýkat štěstím, že mají větší voličský mandát.

10. Dobrá zpráva: ještě nemusíme

Ještě pořád jsem svobodný člověk a k volbám chodit nemusím bez ohledu na společenský nátlak. To je jedna z mála dobrých zpráv z dnešní politiky. Ale parlamentními volbami se k svobodnější a bohatší společnosti nedostaneme.